Historie pamatuje bezpočet aliancí mezi rock'n'rollem a světem tanečních rytmů. A zatímco v minulosti obvykle pokaždé, když došlo k takovému spojení (ať už se bavíme například o klasickém dance rocku, electro punku, funk metalu, acid housové kultuře nebo jiných mutacích), vznikl z toho svébytný fenomén, k němuž se upínaly davy očí, dneska jsme na fúze nejrůznějšího druhu zvyklí a více než na trendy se pozornost věnuje jednotlivcům, kteří z nich vybočují. Neznamená to snad, že by sledovat muziky byla o to menší zábava. Požitek z vnímání toho, že se rodí, roste a vyvíjí něco velkého a jedinečného, je ale nenahraditelný.

Skupiny jako The Faint, The Rapture, Moving Units, Out Hud, Dance Disastre Movement, Kill Me Tomorrow, Liars nebo mainstreamově přijatelnější hvězdy LCD Soundsystem patří k zakladatelům jednoho ze zásadních trendů. Na rozdíl od uniformní kategorie tzv. kytarovek nikdy nedorostl do masového měřítka, svoji cílovku ale nezasáhl o nic menší silou. A Chk Chk Chk, !!! nebo prostě Vykřičníky (vyberte si pro vás nejpříjemnější variantu) se řadí k jeho skutečným praotcům. Vznikli už v roce 1995 a eponymní LP, coby esenciální nahrávku kultovního kalifornského labelu Gold Standards Records, vydali šest let na to.

Fakt, že to spolu Chk Chk Chk táhnou víc než dvě dekády, aniž by opustili klubové prostředí (např. s výjimkou supportování Red Hot Chili Peppers na jejich turné v roce 2006), je nezvratný důkaz toho, jak k moc se ve směsici ulítlého disca a svižného rocku cítí dobře. Ani o vytrácející se harmonii ve svých řadách podle všeho nemůže být řeč. Jinak se dá jen stěží vysvětlit, že po dvacetileté existenci si založili projekt tak podpultového charakteru, jako je jejich bokovka Stereolad. Jak napovídá název, jedná se o tribute band na počest skupiny Stereolab, kterou prý !!! chovají v takové úctě, že neodolali pokušení vyzkoušet si naživo alespoň část z jejího repertoáru.

Právě se svým novým alter egem Vykřičníky otevřeli večer, a to neodolatelně obskurním způsobem. Stereolabí songy samotné v jejich podání nezněly až tak vzdáleně originálu. Skupina se zkrátka na chvíli ponořila do místy hypnotických ale hlavně zatraceně chytlavých vod krautrocku doplněných melodickými vokály. Postarala se však o důraznější provedení, jak instrumentálně i vokálně. Jako extravagantní perlička pak vyzněl převlek frontmana ve stylu lascivní vesničanky v domácnosti a francouzský přízvuk (místy dohnaný ad absurdum).

Ze strany kalifornských veteránů tohle číslo nebylo jenom způsobem, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Roli předskokanů zastali líp, než by si mohli od kohokoli jiného přát. Rozhýbali ztuhlé klouby publika, které vzápětí čekala hodina intenzivního aerobiku, ale především vykouzlili nablblý úsměv na jeho rtech, který nezmizel až do skončení programu a provázel jej ještě dlouho po odchodu z klubu.

Poté, co došlo k pomyslnému střídání, přišli na řadu klasičtí Chk Chk Chk. Tedy záleží, co považujete za klasickou tvář skupiny. Jistá neurvalost a stopy psychedelie, které měly v její rané tvorbě ostřejší hrany, v posledních letech nahradil přímočařejší, chcete-li, méně spontánní funkový rukopis. Loňské album "As If" je vyvrcholením tohoto vývoje, který pro fanoušky provázející kapelu od jejích počátků může nepatrně ztrácet na přitažlivosti. A ruku na srdce, kdo by si rád nepřipomenul staré časy? Na prehistorii sice nakonec nedošlo, skladbám z aktuálního alba ale nešlo nepodlehnout. Osvědčily se skvělou dynamikou, oprášily často přehlíženou formu duetu a strhující show je nakopla do nové dimenze.

Exoticky vyhlížející zpěvačka, která doplnila koncertní sestavu, mezi sebou s výstředním frontmanem vytvořila nepřekonatelné pouto á la kráska a zvíře. A klobouk dolů zaslouží smeknout před pódiovou exhibicí Nica Offera, na které nešlo ani v nejmenším poznat, že ji praktikuje už léta. Snad jen co do preciznosti jednotlivých figur. Svá gesta a ztřeštěný tanec ve sportovních kraťasech záměrně stylizoval do roviny hraničící s lehkou retardací, nepřestával ale u toho být pekelně charismatický a navzdory několikahodinovému zápřahu v Lucerně ani na okamžik neztratil dech. Když zpěvák s hardcoreovou průpravou ve finále seskočil mezi euforií zalité fanoušky, jen odvážlivci si troufli sáhnout na jeho promenující se tělíčko. Kdo to zvládl, odcházel jako vítěz. A ten zbytek alespoň zkoušel štěstí s foťákem v ruce.

Ano, tenhle koncert byl o ryzí zábavě, která strhla k pohybu i zaryté netanečníky motající se kolem undergroundové scény. A spustit oči z ústřední vokální dvojice bylo prakticky nemožné. Naplno se oddat pekelným rytmům ale nutil rovnocennou měrou především výkon kapely, která šlapala jako dobře namazaný stroj. Navenek se sice tvářila vlažně a odtažitě, takhle přísné fláky ale dokážou jenom muzikanti, kteří prostě mají disco v krvi.

Temperament, jaký koluje v žilách Chk Chk Chk, jmenovitě Nicu Offerovi, se nedá naučit ani okoukat a napříč hudební branží se vyskytuje jenom zřídka. Status legend jim proto nikdo hned tak nesebere bez ohledu na to, jaké trendy jsou zrovna v kurzu. Bylo by fajn, kdyby se k nám vrátili dřív než za dalších dvacet let. A kdyby se jejich koncert setkal s důstojnější účastí. Pánové jsou sice profíci všichni do jednoho a sedřou se z kůže bez ohledu na to, kolik lidí se přijde podívat, pokaždé ale zamrzí zpola prázdný sál, když víte, že vám na stříbrném podnose předkládají to nejlepší, co můžete dostat.