Když se v hudebním světě objeví postava spojovaná se jmény Tori Amos, Fiona Apple a Jewel, riskoval bych uražení obou rukou, jen abych ji dostal do spárů. Samozřejmě, že pouze obrazně, i když se jedná o postavu dívčí, jedenadvacetiletou a více než pohlednou. Boj se ale naštěstí nekonal a já mám (kromě všech končetin) debutové album Vanessy Carlton "Be Not Nobody" i s jeho překrásným obalem a bookletem, jež jsou samy o sobě silným estetickým zážitkem. A hezky voní. :)

Vanessa, která k hudbě utekla z newyorské baletní školy, si od každé z výše uvedených dam vzala něco. Od Amos má výrazný energický styl klavírní hry, hlas (například vyrážení slabik) jako by patřil Jewelině (co ta čeština nedokáže za patvary) mladší sestře a Apple se zase Carlton podobá osobností, autorsky se pohybují ve stejně temných vodách. Tímto spojením nevznikl nadčlověk spojující v sobě všechny jejich klady. Piano Vanessa ovládá od velmi útlého věku a pod jejíma rukama zní naprosto fantasticky, je u ní spolehlivým poznávacím prvkem. Zato ve zpěvu má na starší "sestru" hodně co dohánět. Místy se až zdá, že se nemůže rozhodnout, zda pasáž podat jemně, nebo přidat na hlasitosti a výrazu. A po slušném počtu poslechů jejího alba musím, chtě nechtě, prohlásit, že autorsky nedrží laťku ani v blízkosti výšky nastavené populárním singlem "A Thousand Miles".

Po několika málo vteřinách "Ordinary Day", která album správně "nakopává", je evidentní, proč je právě tato skladba singlem číslo dva. Obrovský tah, strhující rytmus a smysluplný text vás po celou dobu trvání nenechají si uvědomit prapodivnost melodie. Nepříliš dobrý dojem způsobený zapomenutelnou, nijakou "Unsung" je vzápětí přehlušen bombastičností "A Thousand Miles", kterážto píseň je, vzhledem k výskytu i v našich rádiích, snad čtenáři dostatečně známa. Začíná totiž zběsilou klavírní předehrou. Tu si v rádiu fakt s ničím nespletete. Demonstruje, čeho je Vanessa schopna po skladatelské a technicky instrumentační stránce, i způsob, jakým dokáže jejich prostřednictvím předávat dál své emoce. Jako typický love song je mnohými odsuzována balada "Pretty Baby". Je pravda, že narozdíl od přehršle ostatních písních o lásce na albu obsažených neobsahuje žádná "kdyby", "kéž by", "ale", "doufám" apod., ale můžete ji shrnout do věty: "Já tě prostě miluju, baby." Já jsem si ji oblíbil ze tří důvodů. Poskytuje vítané odlehčení jinak pochmurné atmosféry desky, má krásnou, i když nijak výraznou melodii, a Vanessa zde má jemný a měkký hlas, který jinde, alespoň v takovéto míře, moc ke slyšení není. S "Rinse" nastupuje slabší část alba, kde je další skladba vždy o něco horší než ta předchozí. Tento trend vrcholí v nesmyslné "Prince". Všechny čtyři skladby mají společnou primitivní melodii a úmornou repetetivnost, která už je v "Prince" nesnesitelná. Určitě bych nečekal, že vysoký standard bude navrácen coververzí. Jak jsou mi sympatické při živých vystoupeních, tak s nevolí sleduji jejich zařazování na desky. "Stouní" černočerná "Paint It Black" je i v Carltonině podání energická a živá a její přítomnost na jinak autorském albu je nakonec pozitivem. Rozhodně probere z oblbovacího kolovrátku tvořeného "Paradise" a "Prince". Určitá symetrie alba se projevuje po silné "Paint It Black" i v předposlední "Wanted", která je stejně jako skladba č. 2 nijaká. A souměrnost není narušena ani závěrečnou "Twilight". Dokonalá tečka (vlastně spíš tři tečky...), nechávající po sobě stopu ještě dlouho po svém odeznění. Ryze smutná a smířená píseň, která určitě nahlodá nejednoho odpůrce orchestrů v populární hudbě.

Poté se dostavuje pocit: "A to je jako všechno, jo?" Bohužel naprosto oprávněný. Z jedenácti skladeb roztažených na běžnou i když archaickou délku cca 45 minut, totiž poměrně velká část připadá na vatu ve středu desky. A ta část v sumě požitků nastřádaných poslechem alba, jako by nebyla.

Doufám, že jsem tímto bleskovým přehledem nenavodil dojem průměrné desky, kterou "BNN" určitě není. Debut splnil přinejmenším jednu svou funkci, troufám si tvrdit, že nejdůležitější, a ukázal Carltonin talent a schopnosti, ještě zvýrazněné vkusem producenta Rona Faira. Jen si myslím, že kdyby Vanessa s vydáním desky ještě chviličku posečkala a mohla vybírat z větší zásoby napsaných skladeb, určitě by si odnesla víc než onu nijak šokující sedmičku. S totálním jednočíselným hodnocením vzhledem k poměrně velkému počtu nic moc skladeb nemůžu jinak. Teď už je nad slunce jasnější, že Vanessa Carlton není nikdo, příště snad předvede, že je opravdu slečna Někdo. Nebo už klidně paní, to je fuk. Už se nemůžu dočkat.