Mluvit o Korn jako o zakladatelích nu-metalu není dozajista nikterak přehnané. Vždyť postupy, které zvolili na první, bezejmenné desce, jsou jasně ke slyšení na albech mladých kapel typu Drowning Pool nebo Adema. Ostatně, těžko by se prosazovali i takoví Limp Bizkit, kdyby před nimi cestu neprorazili právě Korn. Pravda, byli tu i Faith No More či Red Hot Chili Peppers, to bychom ovšem zacházeli do příliš vzdálených vod, a proto se spokojme s tím, že Korn (ať se to někomu líbí nebo nikoli) jsou skutečnými veličinami moderní metalové hudby. Nová deska má jejich postavení potvrdit, protože tři roky jsou dlouhá doba a na královské místo nu-metalových šlechticů by se rády postavily desítky jiných souborů - pro takové mám ovšem smutnou zprávu - Korn natočili opět výbornou desku, takže si můžete dát zase na pár let pohov!

O vzniku této desky již byly popsány stohy papíru, proto raději přejdu k jádru pudla. Korn pokračují v linii, kterou naznačila deska "Issues", a to ve složitěji strukturovaných skladbách, jež je třeba si několikrát důkladně poslechnout, než se vám skutečně dostanou pod kůži. "Untouchables" není ideálním kouskem pro ortodoxní vyznavače tvorby třeba Limp Bizkit, protože jejich jednopolohová, v podstatě primitivní muzika, je na hony vzdálena kompozicím albové novinky Korn. Deska je to v první řadě velice barevná a různorodá. Nejenže se na ní prolínají skladby pomalé s rychlejšími, tvrdé s klidnějšími, ale tytéž kontrastní polohy často zasahují i jednotlivé písně, důkazem budiž "Blame" nebo "Hating". To však není v kontextu Korn až taková událost, za jakou já osobně považuji tři skladby alba - pink-floydovskou "One More Time", symfonicko-popovou "Alone I Break" a trash-coreovou vypalovačku "Embrace" s vokálem ala Pantera (místy). Nejvíce mě překvapila "Alone I Break", která by mohla jít z fleku do rádií a určitě by nebyla bez šance na úspěch, a to díky neskutečně(!) chytlavé melodii, orchestrálnímu pozadí a klidným, takřka popovým aranžím. Jestliže někdo prahne po starých dobrých Korn, jak je známe z pecek "Blind" nebo "It’s On", nechť netruchlí, protože "Untouchables" obsahuje hned několik nadupaných nářezů - např. "Here To Stay", "Blame" či "Wake Up Hate".

To, co bylo vždy devizou Korn, tedy nejen tvrdost a záviděníhodná "valivost", ale také smysl pro zajímavé melodie a gradaci, zůstalo zachováno a navíc kapela doplnila svůj repertoár o několik vychytávek, díky nimž hravě strčí do kapsy drtivou většinu nu-metalových souputníků. Jenomže pro Korn už začíná být škatulka nu-metalu příliš úzká, vždyť si vezměte, že už jejich věčné disharmonie, atonie, hrátky se zvukem a posluchačových uchem je vydělovaly ze záplavy jednorázových rychlokvašek. Novinkou se skupina přiblížila Tool. Ačkoli mezi oběma soubory a jejich tvorbou lze nalézt více rozdílů než styčných ploch, je jim vlastní schopnost tvořit vrstevnatou kompozici, umějí složit dobře skrytou melodii a v žádném případě nepodléhají schematismu. Poslední otázka zní - budou posluchači ochotni věnovat čas něčemu, co není z dnešní, pop-kulturní perspektivy dostatečně transparentní? Já pevně doufám, že ano.