Při pročítání internetových diskuzí pod články o desce "U nás v garáži" (recenze se dočkáte už brzy) jeden ani neví, co ti lidé vlastně chtějí. Buď se pohoršují nad tím, že na klasiku se nemá sahat, nebo si naopak pochvalují, že konečně někdo důstojně připomněl dávnou éru hudby, která byla mnohdy zakázaným ovocem. Krásné prostředí Nové scény Národního divadla s měkkými sedačkami - už to nabuzuje pocit velkého umění a správnou náladu na hudební zážitek. A že to zážitek byl.

Nedá se ovšem říci, že by se při vystoupení předskakujících Květů někomu pohodlně sedělo. I v tak těžce kulturním prostředí, jako je Nová scéna, se roztočila přímo party v sedadlech. Nebyl nikdo, komu by se nepohnula ani kůstka v těle. Martin E. Kyšperský a Aleš Pilgr vkládali do svého vystoupení všechno: hmatatelným důkazem budiž záplava potu na jejich tvářích. A že jsou jenom dva? To vůbec nevadí, když hrajete jako bohové a ještě máte k ruce looper, který toho svede mnoho.

Půlhodinový set nabídl řadu skvělých písní, které se s autentickým projevem Kyšperského zaryly do srdcí návštěvníků ještě o něco více než při běžném poslechu. Ze své sólové desky "Svetr" vybral Kyšperský skutečně ty největší pecky. Ať už znělo "Letiště", "Vlasy" nebo "Umírá trpaslíků král", s každou vteřinou si sympatický vousáč diváky získával více a více, hlavně svou nespornou muzikálností. A když pak na svém Stratocasteru napodobil zvuky počítače v "Mluvil jsem s počítačem", v sále se najednou zase o něco hůře dýchalo, neboť otevřená ústa spotřebovávají více kyslíku, jak je známo.

Když se na sál spustila černočerná tma, každý tušil, co přijde. Určitě se odněkud vynoří pár chlapíků v černém, co odehraje několik songů, sbalí si ty desky, co visí ze stropu, a půjde domů. A ono to bylo všechno jinak. Prkna se rozvrzala pod kroky pěti mužů v bílém (!), v jejichž čele stanul oslnivě bílý Václav Havelka (Please The Trees). Martin Tvrdý (aka Bonus) zůstal kousek za ním u kontrolerů.

Vystoupení započal poklidný cover "Ale my stále hledáme štěstí", původně z dílny Michael's Uncle. Ten správný rozjezd koncertu/křtu zařídily ale až "Žiletky" Psích vojáků. Co jiného než "Žiletky"! Studio Lunchmeat mělo na starosti světelné efekty a projekci a je třeba uznat, že obrázky žiletek, přes které se tu a tam prohnala červená barva, budovaly nejen při této písni opravdu silnou atmosféru. Když se k tomu přidaly ještě procítěné taneční kreace Havelky, který by klidně mohl v tomto ohledu konkurovat Samueli T. Herringovi z Future Islands, krásné vrstvené vokály a neutuchající síla a poslání písně, o skvěle stráveném večeru už bylo jasno. A to zněla teprve druhá skladba.

Pravda je, že vokální echo efekt je fajn, ale ne všichni (hlavně mladší generace) v sále znali písně tak důkladně, aby porozuměli každému slovu. To je také mimochodem asi jediná výtka. Přeci jenom, když jde o underground, texty jsou mnohdy na prvním místě. A že ty texty vznikly před mnoha lety, vůbec nevadí. Neztratily svou výpovědní hodnotu ani v naší době. Za všechny jmenujme "To svět se posral", která bude aktuální snad navěky věků.

Živá kapela a především skvělý bubeník dodali skladbám potřebnou dynamiku, "Brixton" nebo "Možná jednou" (Soubor Tanečního Popu) s výraznějšími perkusemi vyloženě ožily a co se na albu jinak poněkud topilo mezi vší tou elektronikou, vyplavalo konečně na povrch. Potěšilo i skvělé harmonikové sólo Michala Kyselky, které zaznělo během "Co ty jsi zač?". Nicméně největší uznání právem sklidil Václav Havelka. Rozum zůstává stát při zamyšlení nad tím, co to jen v tom krku může mít, že zní tak nadpozemsky. A že rozhodně nejde o nějaké jednoduché zpívánky, které by šly z nitra zpěváka samy. "Sny" zpotily Havelku pěvecky natolik, že jeho čelo dělalo na stropě divadla prasátka.

Závěrečný přídavek ve formě "Sbohem a řetěz" s ukulele a v černých hábitech byl už jen takovou vtipnou tečkou na závěr koncertu, který byl zároveň křtem. Debaty o tom, zda Havelka a Tvrdý udělali dobře, když z gruntu předělali klasiky undergroundu a nové vlny, nejspíš jen tak neustanou. Že ale pokřtili svou desku důstojně, o tom žádná. A jestliže někdo přesto cítí křivdu, že ti dva zničili jeho srdcovku, měl by mít na paměti, že Tvrdému/Havelkovi šlo hlavně o to, aby památka na podzemí stále žila. A jejich živá voda skutečně zapůsobila.