Sláva této charismatické americké pěnice přece jen v poslední době pomalu klesala. Zatímco debut "On How Life Is" byl multiplatinovým, jeho následovník "The Id" zlatý, posledních počinů "Talking Book" a "Covered" (obě jsou kolekce coververzí), obou z roku 2012, se prodalo již jen několik desítek tisíc kusů. Neznamená to však automaticky, že talent napsat dobrou písničku Macy Gray ztratila. Na posledních řadových deskách "Big" a "The Sellout" se objevilo hned několik výborných skladeb, navíc skřípavý hlas zpěvačky je stále ve velké formě a pro svou barvu pořád nezaměnitelný.

Pravdou je, že první ukázky z novinky nazvané "The Way" moc nezaujaly. Pomalá balada "Stoned", která album překvapivě otevírá, není špatná, ale o hit se rozhodně nejedná a na roli prvního singlu se příliš nehodí. Chybí ji zapamatovatelnější melodie i výraznější struktura. Druhým singlem se stala daleko svěžejší a tanečnější záležitost "Hands", která i svým textem může lehce dráždit a provokovat. A to dělá Macy moc ráda.

Více než na první pohled líbivá "Bang Bang", jejíž role je hlavně v oživení a nastartování nahrávky, zaujme třeba krásná balada "First Time", která umí pohladit po duši. Právě v těchto momentech je Macy v nynějším stádiu kariéru nejsilnější. Na tanečnější songy jsou tu už přece jen jiné (a mladší) kandidátky a bylo by lépe, kdyby od nich interpretka pomalu ustupovala.

Po textové stránce působí album velmi intimně a zpěvačka ho také dle svých slov považuje za svou nejosobitější hudební výpověď. Prezentuje se tu nejen jako umělkyně, ale také jako žena ("I Miss The Sex") a matka ("Queen Of The Big Hurt").

Po nepříliš dobře přijaté řadovce "The Sellout" z roku 2010 se Macy hledala. Vydala dvě alba coververzí, přičemž na "Covered" se snažila zaujmout netradičním výběrem převzatých písní (např. od Radiohead, Awolnation, My Chemical Romance či Arcade Fire), na "Talking Book" se naopak věnovala pouze tvorbě Stevieho Wondera, kterému tím chtěla vzdát hold. Zda to byl záměr zaujmout co nejširší publikum (když s vlastní tvorbou to spíš skřípalo), lze trochu předpokládat. Sebevědomí si asi neutužila ani účastní v různých, spíše béčkových filmech nevalné kvality.

O "The Way" můžeme říct, že se na ní Macy Gray skutečně vydala znovu dobrou cestou, i když určitě prvky hledání sebe sama jsou patrné i zde. Z autorky velkých hitů se však velmi elegantně stala umělkyně s kompaktním albem na celé své stopáži. Jen na málo míst lze vznést nějakou kritiku. Všech deset písní je velmi upřímných a uvěřitelných, a pokud bychom věřili posledním slovům finální písně, tak je Macy aktuálně nejspíše šťastná, což je nejdůležitější.