Kluci, téměř po roce jste opustili proces nahrávání vaší debutové desky "Hopetown", strávili jste fůru času ve studiu, jak jste spokojení s výsledkem? Jak byste jej ohodnotili na stupnici od jedné do pěti?

Martyn: A pět je nejvíc, nebo nejmíň?

Pět je nejvíc. Nenechte se tím ale nějak omezovat. Pokud výsledek předčil vaše očekávání, můžete tu stupnici klidně přesáhnout, nebo naopak jít i do mínusu v případě, že byste pociťovali hluboké znechucení. Ale to určitě nebude potřeba.

Martyn: To se těžko určuje takhle na stupnici. Za sebe ale v tuhle chvíli dávám asi těch pět…. Celý ten proces, který předcházel vydání desky, byl tak náročný, nejenom časově, že zatím nemám ten správný odstup, abych se pouštěl do hodnocení, a bůhví jestli ho vůbec kdy budu mít. Na každý pád jsem ale spokojený, že to dopadlo, jak to dopadlo a těším se už jenom z toho pocitu, že parta lidí rok tvrdě makala na něčem, o čem teď mohu říct, že je hotový, a že se povedlo.

Vladimír: Já to vnímám dost podobně… dokonce bych se nebál říct, že výsledná podoba alba do určité míry předčila moje očekávání. Z našich původních nápadů vznikly mnohem komplexnější songy. I z demíček, u kterých jsem vůbec nevěřil, že z nich budou písničky, se nakonec podařilo nahrát super věci a dostat z nich mnohem víc, než jsem tušil, že v nich je.

S čím jste vlastně úplně na začátku přicházeli do studia? Měli jste nějaká zásadní očekávání a konkrétní nároky na výsledek, nebo jste byli vděční a nadšení už jenom z toho, že vzniká vaše první dlouhohrající deska a nechali se překvapit, kam vás nahrávání zavede?

Martyn: Nechat se překvapit, to určitě ne. Naopak moje nároky osobně byly už od začátku hodně vysoké. Sice jde teprve o debutové album Holden Caulfield, jako kapela už ale fungujeme poměrně dlouhou dobu a navzdory tomu, že se nacházíme pořád svým způsobem na startu, nejsme zdaleka začátečníci. Takže to nebylo vůbec tak, že bychom přišli do studia ve stylu: "Jééé mikrofón, studio, hůrá, pojďte, budeme nahrávat desku a něco z toho vyleze". Nějaká očekávání tam u každého určitě byla od začátku. Vlastní nahrávání pak probíhalo na klasické sinusoidě. Všichni, kdo se na tom procesu podíleli, počínaje členy kapely přes ostatní, kteří album produkovali a míchali atd., byli neustále plní nadšení pro změnu střídaného depresivními okamžiky a pochybnostmi. Kolikrát jsme si říkali, že je to celé v háji, úplně na hovno, ale nikdy to netrvalo dlouho. Zkrátka jednou jsi nahoře, jednou zase dole, totální vlnovka... Myslím, že nakonec jsme ale naštěstí skončili na jednom z jejích vrcholů.

K vašemu debutu na Bandzonu uvádíte, že jeho vzniku předcházel rok tvrdé práce ve studiu? To je taková častá průvodní informace, když se vydává deska, co přesně ten rok práce obnášel ve vašem případě? Byly tam velké přestávky mezi jednotlivými etapami nahrávání, hrálo tam roli třeba i shánění peněz?

Martyn: Jó, na penězích to vázne ještě teď po vydání alba (smích). Ne vážně, nebylo to samozřejmě úplně tak, že bychom byli rok nonstop zavření ve studiu. Nejdřív jsme se scházeli ve zkušebně a vedle toho jsme dřeli každý sám doma, někdo víc, někdo míň, aniž bych to myslel pejorativně. Těžko chtít po každém, aby se v téhle fázi přípravy desky zapojil stejnou měrou, protože u každého jednotlivého člena kapely spočívá jeho vnos v něčem trochu jiném. Někdo je skvělý bubeník, někdo zase vyniká v psaní písniček. Myslím, že neexistuje příliš mnoho kapel, ve kterých by každý přispíval svými nápady na songy stejně. Každopádně do toho zmiňovaného roku práce zahrnuju i tuhle přípravnou etapu, která trvala relativně dlouho dobu. Na jejím konci jsme měli v ruce spoustu nápadů, vyselektovali nejlepší z nich, a na těch jsme pak začali makat všichni společně jako kapela. Samotné nahrávání odstartovalo někdy v lednu 2014, kdy jsme se sebrali a odjeli do malého studia v Rápoticích na Vysočině, abychom tam nahráli první verze těch dosavadních nápadů v lepší kvalitě a mohli se posunout zase o něco dál. Pár z věcí, které jsme nahráli v Rápoticích, už zůstalo víceméně v podobě, jakou zde dostaly. Přenahrávali jsme ale hodně a taky se strašně dlouho míchalo, takže i následná produkční práce zabrala dost času. Poslední ucelený nahrávací den ve studiu jsme absolvovali zhruba na začátku července. Pak už se donahrávaly jenom detaily tak, jak jsme postupně odhalovali, co je potřeba upravit, pozměnit a podobně.

Vladimír: To je pravda, obzvlášť u některých písniček, těch změn a úprav bylo poměrně hodně. Na druhou stranu je zajímavý, že nakonec spousta věcí zůstala zachována v podobě, v jaké jsme je zaznamenali na úplně prvních demáčích. Dobrým příkladem by mohla být písnička "Lost", kterou jsme nejdřív nahráli doma na takový úplně hnusný levný klávesy a mysleli jsme si, že tu nahrávku nepůjde vůbec použít. Pak jsme na ní začali pracovat jiným způsobem, hledat nový synťáky, přemýšlet o zvuku. Pořád to ale nějak nefungovalo, až jsme se nakonec po půl roce vrátili zpátky k šumění a praskání těch levných kláves. To bylo takový fajn kouzlo okamžiku.

Martyn: Jo, tohle je zrovna opravdu jedna z věcí, která má v sobě má skutečný kouzlo okamžiku. Takových je k nalezení na desce mnohem víc, tedy alespoň pro nás. Ten, kdo není obeznámen se vším, co bylo v pozadí nahrávání „Hopetown“, si bude taková místa, která zachycují podobné okamžiky hledat asi těžko, nebo jenom nevědomě,… Každopádně já, jak ty hotové písničky poslouchám, jako že poslouchám je hodně často (ikdyž zároveň mnohem méně než v průběhu nahrávání), tak je tam slyším. Třeba si řikám, ježiš, tohle jsme nahráli tak, že kdybych se o to snažil podruhé cíleně, už to znovu nezvládnu. Skvělým příkladem je závěrečný bonus track. Jde o akustickou verzi písničky "The Story Ain't Tragic", která vznikla spontánně jednou v noci tak, že jsme se s klukama po společné seanci ve studiu, kdy padla láhev Jamesona a dva litry vína, chopili akustických nástrojů, nahráli jsme ji a zůstala přesně v takové podobě, v jaké jsme ji udělali tu noc.

Na "Hopetown" se vešlo celkem jedenáct songů, je mezi nimi nějaký, o kterém můžete říct, že vám v porovnání s ostatními dal fakt zabrat?

Martyn: Jojo, ne jeden (smích). Každý to může vidět jinak. Podle mě jsou tam ale hned dvě takové písničky s tím, že na jedné by se v tomhle ohledu určitě shodli všichni, kteří se na ní podíleli. Jde o skladbu "Berlin". Ta byla úplný porod! Každý měl v souvislosti s ní svoje vize a nápady, kvůli kterým vznikaly neustále nějaké tahanice, až jsme z toho byli všichni akorát nasraní. Šmity, který s námi album spoluprodukoval, to nakonec vzdal a řekl tak dost, prostě si tam něco udělejte a hotovo.. V tu chvíli se mi honilo hlavou, že kapela se rozpadá, že tu desku určitě nikdy nevydáme. Nakonec to ale dobře dopadlo, použila se jedna z verzí, na kterou už se potom v podstatě nesáhlo, a ve výsledku je to můj hrozně oblíbený song. Další track, který prošel velkým množstvím změn je písnička "Naked". V jejím případě už ale nešlo o tak vyhrocenou situaci, že bychom mezi sebou vyloženě bojovali.

Vladimír: Ne, to je pravda, nebojovali jsme mezi sebou, ale těch změn v případě "Naked" bylo taky hodně. Nejdřív to začínalo jako takové trochu temné elektro a nakonec se to přiblížilo spíš funky.

Martyn: Přesně, něco jako Daft Punk II (smích).

A co Šmity v roli producenta. Jak fungoval v podobně hraničních situacích? Měl tendenci hodně vás usměrňovat nebo vás nechával vymáchat se v tom, ať si najdete cestu sami?

Martyn: To je složitá otázka. Určitým způsobem razil vlastně oba přístupy. Byly momenty, kdy opravdu zavelel a pak už bylo na nás ten povel buď přijmout, nebo ne. Na druhou stranu tam nastaly chvíle, kdy nás v tom, jak říkáš, opravdu nechal dost vykoupat. Kolikrát mezi námi vznikaly neshody, což je asi normální ve vztahu kapela vs. producent a bez nich by spolupráce s producentem postrádala smysl, vždycky se nám je ale podařilo společně ukočírovat.

Máte ve svém okolí nějakého mentora, se kterým konzultujete tvůrčí otázky spojené s Holden Caulfield, na kterého se můžete obrátit, když potřebujete nezaujatý názor zvenčí?

Martyn: Každý z kapely se za tímhle účelem dost možná obrací na někoho jiného. Z mého úhlu pohledu ale podobným způsobem funguje právě Šmity. Vnímám ho jako člověka, který je starší, zkušenější (sakra hodně zkušenější) a důvěřuji mu. Známe se už dlouho. Poznali jsme se, když mi bylo nějakých šestnáct let a záhy na to jsme spolu začali hrát v LUNO. Konkrétně s ním otázky kolem muziky proto konzultuju rád a dlouhodobě. Ty máš někoho takového, Vladimíre?

Vladimír: Já tyhle věci konzultuju se svojí manželkou (smích).

Vážně? Tvoje manželka má podle tebe ten správný nezaujatý názor, který potřebuješ?

Vladimír: Ano, moje manželka má dočista nezaujatý názor. Respektive, ona má ráda jenom hudbu, která je pozitivní a šlape. Když jí pustím věc, která, řekněme, nejede, tak se jí prostě nelíbí. Díky tomu funguje jako výborný tester toho, jestli může jít o hitovku, nebo ne.

Martyn: (smích). Jo, je vždycky důležitý mít někoho takového. Nelze hrát pořád dokola pro těch dvacet muzikantů, které znáš z barů, festivalů a kteří možná přijdou, když máš koncert. Člověk, který naší kapelu třeba vůbec nezná a pak si od nás něco poslechne, je mnohem důležitější posluchač v tomhle směru.

Měli jste vedle prací na "Hopetown" čas věnovat se v rámci kapely také něčemu jinému, třeba psaní nových písniček, rozvíjení plánů do budoucna?

Martyn: Nějaké plány do budoucna jsme samozřejmě rozvíjeli, ale všechno směřovalo k desce, takže nové věci po dobu, co jsme na ní pracovali, žádné nevznikly.

Vladimír: To není úplně pravda, třeba já jsem dal dohromady dalších šest songů.

Martyn: Tak to já jsem taky nějaké songy napsal… Chtěl jsem spíš říct, že nebyl čas na týmovou spolupráci a na to probírat nové věci v rámci kapely. A pokud jde o plány do budoucna, myslím, že si především potřebujeme dát trochu pauzu, nejdřív pořádně vypnout a o tom, co a jak dál se bavit teprve potom. Co bych ale určitě rád je zapracovat na tom, abychom příští rok absolvovali nějaké festivaly.

Když se ohlídnete zpátky za nahráváním tak, jak probíhalo od začátku až do konce, co bude úplně první věc, která se vám v souvislosti s ním vybaví? Pojí se pro vás s něčím specifickým?

Vladimír: Mě osobně se třeba vybaví Rápotice, konkrétně moment, kdy jsme tam přijeli poprvé. To byl strašně super pocit a pro nás hlavně velká změna, která se projevila i v tom, jakým způsobem jsme začali o těch písničkách, které jsme si sebou přivezli v surové podobě, uvažovat. Do té doby jsme byli zvyklí pohybovat se pořád ve stejných strukturách - demíčka, demíčka, stále dokola tak, jak to všichni známe. Až tam to do sebe začalo tak nějak zapadat, album se pomalu formovalo a já získal pocit, že konečně děláme fakt hudbu. Navíc tam s námi pobyl taky František Bořík z Mandrage a Michal Šupák, klávesák Charlie Straight, který nám moc pomohl, pokud jde o vokální složku a použité harmonie. I to přidalo Rápoticím na významu.

Martyn: Moje nejbezprostřednější vzpomínka pochází z období finální fáze nahrávání, kdy jednotlivé tracky dostávaly konečnou podobu. V tu dobu jsem měl ve zvyku, si vždycky to, na čem jsme zrovna pracovali, nahrát do telefonu a v noci, protože jsem často kvůli těm všem stresům kolem nemohl pořádně spát, se jít s těmi nahrávkami projít ven na Letnou. Ten pocit úplné izolace od lidí a od celého světa, který navozují sluchátka na uších a prostředí noční Letné, mi pomáhal vnímat, kam jsme se během nahrávání posunuli, mnohem lépe než doma. Zažil jsem tam spoustu silných momentů. První, co se mi proto vybaví v souvislosti s "Hopetown" je asi ta samota, ticho a možnost koncentrace na naší hudbu, které jsem tam nacházel.

V brzké době "Hopetown" čeká křest, jak ho máte v plánu pojmout?

Martyn: Křest se uskuteční 25. září 2014 v Rock Café a my bychom rádi, aby proběhl, jak se říká, ve velkém. Chystáme si přivézt vlastní světla, světelný pult a vůbec udělat to celé profesionálně, se vší parádou. Přejeme si, aby to byl koncert, který bude v něčem jiný, a nebudeš o něm moct říct, že stejný takový je v Rock Café každou chvíli. Hlavní je, aby z toho všichni, kdo přijdou, měli zážitek, a to včetně nás. Vlastně především včetně nás, protože ten křest je přeci jenom svým způsobem nejdůležitější právě pro nás jako pro kapelu. Snad to vyjde.

A co bude po křtu? Už jsou avizované nějaké další koncerty?

Martyn: My se určitě budeme snažit na podzim něco odehrát, ale klasickou koncertní šňůru zatím nechystáme. Ostatně u kapel formátu Holden Caulfield nemá příliš smysl snažit se organizovat regulérní turné. Já bych to viděl tak, že proběhne Praha, Plzeň, Brno a k tomu se přidruží něco tím směrem. Nechci, aby to teď vyznělo nějak hloupě, ale jak říkám, kapely našeho formátu to mají v tomhle opravdu složitý. Ta rovnice je jasná. Jestli uděláme koncert v Praze a přijde na něj 150 lidí, tak pokud bychom chtěli udělat stejný koncert dejme tomu v Šumperku, dorazí na něj lidí třeba pět. My bychom moc rádi přijeli zahrát i těm pěti lidem, ale bohužel to celé stojí a padá na tom, že na naší straně jsou s koncertováním spojeny nemalé náklady a my si nemůžeme dovolit je dotovat. Je to strašně smutný, ale kapely bohužel skutečně bojují o každou korunu. V ideálním případě by se mi samozřejmě líbilo mít tu pohodu přijet si, kam chceme, kdy chceme, mít pro koho hrát a všechno bylo fajn. Takhle to nicméně nefunguje a ta vysněná pohoda končí už ve chvíli, kdy přijedeš na benzínku, potřebuješ natankovat naftu a musíš jí něčím zaplatit.

Čas od času vystupujete společně s LUNO, to může být v tomhle ohledu praktické řešení, jaké to je, Martyne, když musíš během jednoho večera odehrát dva koncerty?

Martyn: Je to fyzicky náročnější, protože dva koncerty jsou dva koncerty. Role, které zastávám v LUNO a v Holden Caulfield jsou ale naštěstí natolik odlišné, že to není problém skloubit. Navíc díky tomu, že obě kapely jsou navzájem propojené, máme společnou zkušebnu a všichni jsme dobří kamarádi, tak je to vlastně docela příjemný.

Vladimír: Plus další věc, která je na těch společných koncertech specifická je, že pro Šmityho to znamená odehrát celý set s LUNO a potom zvučit Holden Caulfield, takže Martyn není jediný, kdo si při nich dává dvojroli.

Jak byste popsali náladu, která v současnosti panuje kolem Holden Caulfield? V začátcích kapely bylo možné pozorovat poněkud rozjitřené emoce a projevy klasického českého hejterství, kdy vám bylo vyčítáno, že hrajete písničky v angličtině a přehnaně se inspirujete v zahraničních trendech. Už tohle konečně opadlo, nebo se s tím ještě pořád setkáváte?

Martyn: Ale to se stává, no, a občas takový hejt dokonce přijde hodně z blízka. Je to dost nepříjemný a hlavně úplně zbytečný. Víš co, pokud třeba srovnám scénu kapel podobného žánru, jako jsou Holden Caulfield, a oproti tomu klubovou scénu hardcoreových kapel, tak to je nebe a dudy. Zatímco v prostředí, ve kterém se pohybujeme my, si každý myslí, že je nejvíc a všichni ostatní hrají úplně na hovno, v rámci té hc scény cítíš naopak vzájemnou podporu. To je taky důvod, proč je v porovnání s tou naší tak silná. Nechápu proč, ale tohle se prostě děje.

To je další otázka, na kterou jsem se vás chtěla zeptat, proč si myslíte, že je tenhle jev možné pozorovat převážně na scéně, kterou by bylo možné v uvozovkách označit za mainstreamovou? To je věc, která mě vždycky zajímala.

Martyn: Podle mě se to děje kolem kapel našeho formátu nejspíš proto, že ostatní, kteří se v tom prostředí pohybují, mají pocit, že by mohli dosáhnout na úspěch, ale nedaří se jim to. V Čechách je tahle scéna příliš malá, všichni by hrozně chtěli bůhvíco a navzájem si vůbec nepřejí.

Vladimír: Mě třeba připadá jako by lidi měli z nějakého důvodu pocit, že na poli té malé scény je pravidlem, aby úspěch jednoho byl na úkor jiného, přitom to vůbec není pravda.

Martyn: Přesně, to si vystihl. Zkrátka, když se jakýkoliv kapele z toho našeho malého ranku například podaří dostat singl do rádia, nebo něco obdobného, tak všichni okolo, kdo se věnují příbuzným žánrům namísto toho, aby měli radost z toho, že se to konečně někomu podařilo a byli rádi, že je to vůbec možné, úplně nesmyslně reagují se závistí. Nejspíš mají pocit, že se pohybují v konkurenčním prostředí, přitom to tak ale rozhodně není. Ten úspěch je jenom iluze.

Jakým způsobem se vypořádáváte s tím, že je to v rámci "vaší" scény takhle nastavené? Dotýká se vás to, máte tendenci to řešit, nebo patříte spíš k těm, kterým se to prostě nechávají být?

Martyn: Já se to samozřejmě snažím pouštět z hlavy, ale občas to přeci jen člověka zasáhne na tak citlivém místě, že to jde těžko. Napadly by mě i konkrétní příklady, ale to je zbytečné vytahovat, tohle se zkrátka stává. Nás zajímá především muzika.