Ač je Grape festival dle nedávného vyjádření organizátorů stále ztrátový, už pátým rokem si v koncertně nejnabitějším srpnovém týdnu získává stále větší pozornost převážně indie-rockových, synth-popových a drum 'n' bassových fanoušků, kteří se do západoslovenských Piešťan sjíždějí ve stále hojnějším počtu. Kromě vyváženého line-upu a hudebně vyspělejší slovenské nátury za to nejspíš může i výborný poměr cena/kvalita, a proto nebylo překvapením, když před koncertem La Roux pořadatelé oznámili, že se vyhledávaná hudební přehlídka letos vyprodala a v areálu piešťanského letiště se v tu chvíli společně tísnilo na deset tisíc lidí.

Jelikož se naše výprava objevila na Grapu poprvé od roku 2011, z nějž v paměti nejsilněji utkvěly vynikající koncerty Hurts, The Wombats a hlavně neuvěřitelně sympatické Mariny & The Diamonds, je na místě uznat, že festival od té doby znatelně vyrostl do krásy. A nemohl za to jen kytičkový dress code, kterým přibližně třetina návštěvníků dala vzpomenout na pětačtyřicáté výročí legendárního Woodstocku, ale vůbec celé vizuální ztvárnění areálu, jemuž kromě grafiky pomohla také řada doprovodných aktivit.

Mezi nimi zaujal například diskuzní panel s debatou o slovenské filmařině, stánky, ve kterých jste si mohli uplést věnce do vlasů, běhání v obřím kole pro křečky o kredit do mobilu, nafukovací variace na zápasy sumo, surfování, U-rampa, stolní tenis, fotbálky nebo hřiště na streetball, na kterém v sobotu večer vyvrcholil povedený turnaj ve smečování do koše o 111 EUR a seskok padákem. Na malý festival opravdu solidní výběr.

Z českých a slovenských interpretů jsme v pátek bohužel stihli jen naše Fiordmoss a slovenské trio Vec &Valihora + Škrupo. Zatímco druhým jmenovaným instrumentální exhibice zbytečně ukrajovaly z vyměřeného času další minuty, které mohly být investovány do mnohem vřeleji přijatých rapových hymen, zasněné melodie křehkých Fiordmoss si pozornost publika držely od začátku do konce. Jestli se skupině kolem Petry Hermanové letos podaří přijít po dvou EP s plnohodnotnou deskou, minimálně nominace na cenu Apollo ji nejspíš nemine.

Po Britech Holy Esque, kteří odehráli prakticky stejnou show jako před pár týdny na Rock for People, patřilo pódium největší O2 stage jejich krajanům z Bombay Bicycle Club.

Hudba indie-rockového kvarteta, které se seznámilo na pohřbu, opravdu nezaujme na první poslech, pokud jí ale dáte dostatek času, začnou si k vám nenápadné, elektronikou podpořené melodie postupně hledat cestu, zakousnou se a už nepustí. Na Slovensku o tom ví, a tak partu muzikantů v přiléhavých polokošilích s rajcovně rozepnutým knoflíčkem u krku přivítali srdnatě a s našprtanými texty, což zpěvák a kytarista Jack Steadman během postupně gradujícího a vypjatého koncertu mnohokrát ocenil spokojeným úsměvem.

Dlouholetí příznivci určitě ocenili zařazení vůbec prvního singlu "Evening/Morning", svůj tvůrčí vrchol ale kapela prožívá až s novinkou "So Long, See You Tomorrow" a právě z ní v Piešťanech zaznělo krom jiného i úžasně euforické kombo "Feel" a "Luna", které v obou případech disponuje jak zajímavými videoklipy, tak nemalým hitovým potenciálem. Vyzdvihnout je třeba i vokalistku Liz Lawrence, jež v "How Can You Swallow So Much Sleep" nenásilně zastínila zbytek londýnské formace.

O chvíli později se na vedlejší Suzuki stage ve stanu předváděla zatím stále ještě spíše showcasová kapela Rangleklods, kterou si můžete představit jako dánskou variaci na mix Crystal Castles s dnes už rozpadlými Darkside, ale na víc než lhostejné pokrčení rameny to bohužel nebylo.

To Editors dokázali vyvolat bouřlivější emoce. Z počátku ale šlo o ty negativní, neboť hned v závěru první písně "Sugar" vypadl zvuk a kapela se na nekonečných sedmnáct minut odebrala zpět do zákulisí. Co ale mohlo skončit noční můrou, se nakonec podařilo vyřešit. A protože Editors nejsou Placebo, vrátili se s omluvou zpět na pódium a odehráli plnohodnotné vystoupení v plánované délce.

Charismatický Tom Smith s vysoko pověšenou kytarou a nepostradatelnými kotletami byl za mikrofonem nepřehlédnutelný a jeho grimasy a podivné pohybové kreace, které čítaly divoké předklony, zamotávání do kabelů, zombie chůzi i lezení po klavíru, byly natolik strhující, že z něj nebylo možné spustit oči a věnovat se zbytku kapely či stále sílícímu dešti.

Třiatřicetiletý rodák z Northamptonu ale především fantasticky zpíval. Jeho hluboký vokál dal krásně vyniknout hitovým "Smokers Outside The Hospital Doors", "Munich" i s vervou odehraným "Bullets", vůbec nejvíce ale podpořil klavírní baladu "Nothing" z loňské, rozpačitě přijaté řadovky "The Weight Of Your Love", která pod jeho vedením vyrostla spolu s prodlouženou verzí nadšeně přijaté "Papillon" v jeden z nejpůsobivějších vrcholů festivalu. Velká škoda že Editors nehrají živě i "What Is This Thing Called Love?", ve které frontman předvádí zřídka slyšenou vysokou polohu svého hlasu, nicméně i bez ní se jednalo o nejlepší koncert festivalu, který překonal jak vystoupení na Rock for People před čtyřmi lety, tak krátkou ochutnávku na červnovém Rock am Ringu. Editors zkrátka svou koncertní formou dospěli v kapelu, která v kulturně vzdělaných státech má potenciál utáhnout celý festival.

Wilkinson, to není jen značka žiletek, ale také stále rostoucí jméno na popověji zaměřené drum 'n' bassové scéně. Producent, DJ a nepřítel katolické církve se pod zaplněným stanem Suzuki stage snažil rozpumpovat přítomné hity "Need To Know", "Half Light" nebo "Take You Higher", což se mu i za pomoci hecujícího MCho dařilo, jenže jeho set postrádal jakoukoliv logiku nebo návaznost, a tak se často stávalo, že si Wilkinson namísto smysluplných přechodů své rozjeté singly prostě utnul a pokračoval zase od začátku, od klidných tónů a pomalu plynoucích vokálů v úvodech následujících tracků. Dobrá párty, které nechybělo ani sborové podřepnutí či lesknoucí se zapalovače to tedy sice byla, jenže průměrná světelná show, projekce s ikonami Windows, řada zbytečných coverů (např. "Sing" Eda Sheerana nebo "No Problem" Chase & Status) a zmíněné přechody nakonec zapříčinily, že očekávání tentokrát bohužel předčilo výsledek.

Naštěstí co chybělo Wilkinsonovi, to dohnal Flux Pavilion. Hvězda známá například ze souběžně pořádané FM4 Frequency v Rakousku, kde platí za jedno z nejvýraznějších jmen v nočním festivalovém line-upu, sice na svém kontě nemá hit ráže "Afterglow", ale i bez něj a tajtrlíkujícího MCho si tenhle tlouštík s blonďatým přelivem dokázal podmanit pařící Slováky setem, který byl vyváženější, více instrumentální, a přesto dynamický. Menší dosavadní věhlas v našich končinách a dobrý, ale až příliš dlouhý DJ set Francouze Gesaffelsteina, který podobně jako na Rock am Ringu poslal velkou většinu technu neholdujících diváků do stanů, sice zapříčinil, že pod jeho pódiem nebylo narváno jako u slavnějšího kolegy, ale ti, kteří s ním zůstali až do třetí hodiny ráno, určitě nelitovali.

Po něm ještě pařby dychtiví návštěvníci mohli buď zůstat nadále pod stanem a užít si Malalatu, nebo se rozprchnout za DJ Krtem do Kozel stage, kde se z mptrojek hrály hity od mladých Foster The People až po momentálně se vracející klasiky Bloodhound Gang, zastavit se u Ink Midget na Red Bull Tour Busu, nebo usínat u české filmové klasiky "Vrchní, prchni!" v diskuzně-filmové Bubo stage. A pak už bylo opravdu načase jít spát a chystat síly na Klaxons, La Roux, Palma Violets nebo The Feud. O těch ale až v reportáži z druhého festivalového dne, kterou si na musicserveru budete moci přečíst už brzy.