Nultý den, středa

Vyběhnout z vlaku, zapíchnout stan do země a hurá za muzikou! Počátek nové desetiletky se organizátoři FM4 Frequency (v dalším textu zkracované na běžnější Frequency) rozhodli oslavit přidáním nultého dne, ale kdo očekával nějaké revivaly nebo kapely ze čtvrté cenové, byl rychle vyveden z omylu. V provozu sice bylo jen jedno ze dvou hlavních pódií, ale už po čtvrté hodině odpolední jej zaplnili nedočkaví fanoušci německého rappera Croa, vystupujícího s pandí maskou na hlavě. Jeho debut "Raop" se u našich sousedů stává obrovským fenoménem, a ačkoliv mu nedělalo problém přinutit diváky k hromadnému mávání triček nad hlavou, jeho kolega Sido je přece jen naživo přesvědčivější.

To objev roku, zrzek Ed Sheeran, zahrál na citlivější strunu. Přímo na pódiu si nahrával kytarové riffy nebo svůj hlas podobně, jako to kdysi v SuperStar předváděl Ondřej Ruml, a s vytetovaným Pinguím na levé ruce dokazoval, že si humbuk kolem své osoby zaslouží. Při "Lego House" pobídl slečny v publiku, aby pánům vylezly na ramena, a postaral se tak o první ze silnějších okamžiků festivalu. Velká škoda že se mu nedostalo více prostoru, a tak po ani ne desítce skladeb ze svého debutu musel předat žezlo ohioským The Black Keys.

Poslední dvě desky dua Dan Auerbach a Patrick Carney, kolem kterého se celý koncert točil, sice nejsou špatné, jenže právě syrovost a drsnost, která je pro jejich dřevní blues-rock typická, naživo ukázala svou slabinu. Neučesanost materiálu se po prvotním ohromení stala rychle stereotypní a v půli koncertu se zdálo, že posloucháte jednu písničku pořád dokola. Hitovka "Gold On The Ceiling" ale i tak dokázala v kotli udělat pořádné dusno.

První den, čtvrtek

První regulérní festivalový den už všechna pódia fungovala, jak měla, a festivalový cvrkot se tak rozezvučel naplno. Většina návštěvníků se v parném odpoledni chladila v příjemně studené a poklidně tekoucí řece Traisen, kolem které se kemp rozkládá. Jiní zmobilizovali veškerá dostupná vozítka roztodivných tvarů i velikostí a z přilehlého supermarketu přiváželi zásoby alkoholu na večer. Hudební doprovod odstartovaly kytarovky Friends, Boy & Bear, We Are Augustines a The Maccabees, přičemž právě poslední jmenovaná byla nejpříjemnější. Těžko se ale ubránit dojmu, že v malém klubu by její kouzlo působilo ještě silněji.

Vřele přijatou, avšak nevýraznou Ane Brun vystřídal Bob Mould, který o den dříve předskakoval v Praze Foo Fighters. U nás prakticky neznámá legenda, exfrontman Hüsker Dü (a především Sugar), nakopala ve svých jednapadesáti zadek všem hipsterům, kteří se za rockery jen vydávají - The Cribs počínaje a The Dandy Warhols konče. Svůj nekompromisní, devadesátkový rock s ozvěnami grunge pumpoval Muld do natěšeného davu a ukázal, že nejen ukázky z podzimní sólovky, ale i pecky z alba Sugar - "Copper Blue" - znějí i po dvaceti letech stále svěže. Komu se líbilo poslední album Foo's, neměl by si jeho desky nechat uniknout.

To alternativní country-rockeři Wilco působili mnohem unavenějším dojmem a poznat to bylo i na nezájmu publika. To se postupně přesouvalo buď na Saint Etienne, nebo na Miike Snow. Pokud jde o prvně jmenované, byla to nuda. Jejich tvorba by sice ráda recyklovala osmdesátkový pop-dance, ve skutečnosti ale zní jako rané nahrávky Kylie Minogue. A to včetně vokálu, který je od australské hvězdy k nerozeznání.

The Asteroids Galaxy Tour svým tuctovým zvukem nudili už na Rock For People a ani zde tomu nebylo jinak. Po nich přišel na řadu projekt nazvaný Jan Delay & Disko No. 1. Uf, už ten název napovídá cosi nelibého. Kupodivu to ale nebylo vůbec špatné, Delayovy vokalistky protkávaly jeho kompozice refrény hitů jako "I Wanna Dance With Somebody" Whitney Houston nebo "Fuck You" Cee-Lo Greena a, světe, div se, ono to fungovalo. Pestrobarevnými projekcemi prokreslená show se tak postarala o milé zpestření.

O skupině Daughter jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Mladá čtveřice sdružená kolem zpěvačky Eleny Tonry vydala nedávno čtyřpísňové EP "His Young Heart", ale pokud máte rádi silné a naléhavé vokály, určitě naposlouchejte. Černý kůň festivalu se bohužel stěží odpoutal od startovní čáry. Opět se ukázalo, že sledovat nové kapely v jejich porodní fázi (rozuměj před vydáním debutu) může býti velmi ošidné. Krytý prostor UK Weekender stage sliboval komorní a silný zážitek, místo toho jsme však byli svědky dvacetiminutového zpoždění kvůli laxnímu zvučení a následně odfláknutého a uhihňaného přednesu zpěvačky. Ta se později přiznala, že už si v zákulisí přihnula, aby oslavila účast na Frequency, a s ohledem na svůj výkon udělala dobře, neboť byl nejspíš poslední. Pokud by vás předchozí řádky přesto neodradily a rádi byste si jejich akustický folk poslechli, můžete tak učinit zde.

Ještě horší to bylo v případě Noel Gallagher's High Flying Birds. Unavený a znuděný projev hvězdy Oasis zazdil výbornou studiovou tvorbu nové kapely a do publika se nepřenášelo naprosto nic. Zpěvák navíc zdravil Vídeň, což se neodpouští. Ale ještě než se tohoto přehmatu dopustil, překvapilo něco jiného. Publikum mu netleskalo. Jakože opravdu vůbec. Jev vskutku nevídaný. Sluší se dodat, že Noel si jej ale skutečně nezasloužil. Od domovské kapely zahrál ze známějších věcí jen zavírák "Don't Look Back In Anger", legendu "Wonderwall" pak zcela vynechal. Nebýt následujícího vystoupení, postaral by se o největší zklamání letošního ročníku.

Headlineři prvního dne Placebo nastoupili na široká prkna Space stage s velkou pompou. Doprovázeni mohutnou, až oslepující projekcí přišli Rakousko potěšit zpěvák Brian Molko, kytarista Stefan Olsdal a stále ještě nováček bubeník Steve Forrest. Show odpálili otvírákem "Kitty Liter" ze svého dosud nejlepšího alba "Battle For The Sun", ale k novince "B3" z chystaného březnového nástupce se už nedopracovali. Po první skladbě totiž Brian beze slova odkráčel z pódia pryč. Zbylí členové se na sebe zmateně dívali, až Stefan poprosil diváky o dvě minuty strpení a odběhl za ním. Steve Forrest ještě chvíli sympaticky zkoušel zabavit zmatené obecenstvo svými sóly, ale po chvíli si připadal hloupě a zmizel také. Kytarista se vrátil po čtvrthodině a lámanou němčinou se omluvil divákům za Briana, který je prý nemocný a nemůže dál hrát. Přislíbil návrat příští rok, a i když z jeho chování bylo zřejmé, že za nic nemůže a je mu to líto, pískotu se nevyhnul. Nejkratší koncert tak skončil po pouhých čtyřech minutách. Dovolte ještě trochu spekulací. Zpěvák sice při první skladbě nepředvedl výkon, na který jsme u něj zvyklí, ale vzhledem k tomu, že o den později ve Švýcarsku už Placebo odehráli podle plánu, nabízí se otázka, zda za zrušením koncertu nestály jiné okolnosti. Třeba drogy.

Šokovaní diváci si po otřepání uvědomili, že program na jiných místech běží dál, a tak se rozprchli všemi směry. Nejvíc se jich sešlo u druhého největšího pódia, Green stage, kde hrál německý král techna Paul Kalkbrenner. Set pětatřicetiletého umělce postrádal drive, šmrnc a gradaci, navíc projekce vypadaly jako stažené z Media playeru. Zklamání z neuskutečněného koncertu Placebo tak ještě prohloubil. A ani závěrečný výbuch konfet nudu z monotónního tuc tuc nepřebil.

Druhý den, pátek

Pátek se nesl ve znamení výrazných frontmanů. Kapelu Breathe Carolina by si měli nastudovat všichni fanoušci Hadouken!, Enter Shikari a jim podobných. Potetovaní mladíci z Colorada pobíhali po pódiu jako smyslů zbavení, hecovali publikum a jako jedni z mála s ním pařili v kotli. Pokud jim nadšení vydrží, mohli by autoři hitu "Blackout" vyprodávat kluby i u nás, své věrné si zde jistě brzy najdou.

Na citlivější strunu zahráli We Were Promised Jetpacks, Dry The River nebo estonští Ewert And The Two Dragons, kteří svým tuctovým indie folkem uspávali už na Colours. Rapper Casper zase učil diváky skákat. Tolik k těm slabším vystupujícím.

To pravé běsnění mělo totiž teprve začít. The Subways nebo The Hives představovat netřeba. Křepčící davy a oblaka zvedajícího se prachu z kotlů až k oblakům. Show skupin kolem Billyho Lunna a Howlin' Pelle Almqvista zkrátka táhne. Vzhledem ke stále stejné choreografii se ale nabízí otázka, jak dlouho to ještě zejména druhým jmenovaným můžou diváci baštit. Okoukané vysoké výkopy, uječený vokál a vyčesané patky, které doprovázely představení hned sedmi kousků ze slabé novinky "Lex Hives", napovídaly, že doba útlumu se blíží.

V úplně jiném světle a přesto skvěle se dařilo navrátilcům Bush. Podobně jako Bob Mould už mají svá nejlepší léta za sebou, ale jakmile se Gavin Rossdale rozhodl proběhnout se mezi diváky, dostal od nich takovou zpětnou energii, že mu vydržela až do konce. Poctivý rockový koncert kapely, která má stále co říct a radost ze hraní z ní přímo tryská, uzavřela balada "Glycerine" a hymna "Comedown".

Vidět Beatsteaks v Česku je vždycky fajn. Ale vidět je v jejich domácím prostředí, to je nářez. Tisíce zvednutých rukou a sborově odzpívané refrény ukázaly, na koho se Rakušané v pátek těšili nejvíc. Jedna z nejlepších německých kapel, vedená charismatickým Arnimem Teutoburg-Weißem, si pro novou tour připravila jako překvapení hned dvojici bubeníků. I když se hudebně nezměnilo nic, na jejich synchronizované pohyby se dívalo pěkně. Dočkali jsme se také davového výskoku při "Let Me In" nebo Arminova líbání se s fanynkou.

Avizovaný vrchol druhého dne, američtí (kdysi) nu-metalisté Korn, zanechal protichůdné dojmy. Na jednu stranu kapela evidentně těží z dávné slávy. Dojmu nepřidaly ani rarity, které koncert otevřely, vždyť byly na úkor spousty hitů. Jonathan Davis se za svým ikonickým mikrofonem snažil, ale rutina z něj čišela i tak. K tomu chyběl Fieldy, který tou dobou očekával přírůstek do rodiny. Hostující basák Ryan Martinie z Mudvayne sice skladby nekazil, ale jeho holá lebka působila v dreadaté skupině poněkud nepatřičně. Na stranu druhou, právě prostřední část koncertu, kdy zazněly dubstepové písně z kontroverzního "The Path Of Totality", ukázala, že chybu by udělal ten, který nad skupinou láme hůl. O třídu lepší, dynamičtější živé provedení, než jaké známe z CD, korunovaly hity "Narcissistic Cannibal", "Get Up" nebo "Chaos Lives In Everything". Závěr představení patřil coververzi Pink Floyd, úryvku Metalliky a peckám "Freak On A Leash" nebo na dudy doprovázené "Shoots And Ladders". Ve výsledku se tedy žádný zázrak nekonal, ale mluvit o průšvihu na místě určitě není.

Třetí den, sobota

Poslední den patřil ženám. Blood Red Shoes mají sice hezkou zpěvačku, ale jak oni, tak rádoby originální Hot Chip nebo nevýrazní Glasvegas naživo nepatří mezi nic, co byste museli nutně vidět. Inu, není všechno zlato, co se třpytí. Totéž platí pro formaci The Dandy Warhols těžící z jednoho hitu, která se víc starala o svou image podivínů než o svou hudební plochost. Abychom si rozuměli, u výše zmíněných se rozhodně nejednalo o vyloženou tragédii, ale v konkurenci, jaká na Frequency panovala, se snadno dělilo zrno od plev.

Norské kvarteto amazonek Katzenjammer však umělo vzít za nástroj. Vlastně za všech deset. Co píseň se používané instrumenty měnily stejně jako hráčky, které je obsluhovaly. Dobrá pověst je předcházela už z Colours Of Ostrava a v Rakousku jí dámy dostály na sto procent. Hudebně se pohybovaly někde mezi Manu Chaem a Gogol Bordello, jejich minisukénky a svůdné pohyby však přítomným mužům zaměstnávaly spíše představivost než uši. Výsledný dojem pak byl tak strhující, že sekuriťáci nevydrželi a skočili do publika. Tam vzal jeden z nich svou kolegyni na ramena a pařili jako o život.

To slečny v publiku šílely, když se na scéně zjevil belgický písničkář Milow. Jeho sametový hlásek známe díky 50 Centově coveru "Ayo Technology" i u nás, ale v germánských zemích je jeho hvězda daleko zářivější. Jeho singly "You Don't Know" nebo "You (In My Pocket)" patří mezi nejhranější v německých rádiích a je s podivem, že se jeho ideální rádiový pop nechytl více i v těch našich. Naživo je to pořád sympaťák se širokým úsměvem, který by se pro své fanoušky rozdal. Což platí i pro dalšího muzikanta, který Milowa vystřídal.

Electroswing je v kurzu a Parov Stelar Band jakbysmet. V Rakousku tihle muzikanti aktuálně patří mezi hvězdy první kategorie a už na Colours jsme se mohli přesvědčit, že dokážou lidi roztančit jako málokdo. Také tehdy patřili mezi ty nejlepší, kteří se v Ostravě ukázali. Přičtěte si k nim dvakrát větší dav a máte ucelenou představu, jak to v St. Pöltenu vypadalo.

Korpulentnější dáma, toho dne slavící narozeniny, Romy Medley-Scott, její kolega, zpěvák Oliver Sim a producent Jamie Smith, to je indiepopová trojice schovávající se pod projektem The xx. Jedna z nejosobitějších kapel, která na Frequency vystoupila, předvedla, že originální zvuk je její zbraní i katem. Mix Hurts, Pet Shop Boys a Depeche Mode naživo vykouzlil atmosféru podivna, ale jelikož jsou jejich písně šité podle stále stejného střihu, po půlhodině už nemají čím zaujmout. Snad jen gigantickým průhledným písmenem "X", které jim zdobí scénu.

"Robert Smith? To je ten chlap, co si čepíří vlasy a maluje se rtěnkou, že?" prohlásil jakýsi mladík. Headlineři soboty, legendární The Cure, se nemají zač stydět. Byť už to spolu táhnou neuvěřitelných šestatřicet let, úvahy o vyčpělosti nejsou na místě. Scéna působila jednoduše a nenápadně, Smith se spíše svíjel u mikrofonu, než že by někde poletoval, a tak nebylo divu, že znuděné mladší ročníky houfně odcházely ještě dřív, než odehrála "Friday, I'm In Love". Ti starší naopak trpělivě poslouchali, dobře totiž věděli, že spousta dnešních skupin od Editors po White Lies by nevznikla, nebýt právě těchto inspirátorů, a těšila se, jaká esa skrývají pánové v rukávech. "Ale jděte..." jako by odpovídal Smith na návrhy konfet a ohňostrojů od svých našeptávačů. "Prostě zahrajeme poctivý dvouapůlhodinový koncert, kde nebude nouze o všechny naše pecky a nazdar." Stačilo to.

Nightparku dominovali Flux Pavillion, Modeselektor nebo Camo & Krooked. Právě na poslední z nich se vyplatilo si počkat. Plameny, jiskry, lasery, psychedelické projekce a konfety. Komu to dosud chybělo, dočkal se. Stále rostoucí hvězdy ale také výborně hrály. Davy lidí, které pařily před přeplněným hangárem, tomu budiž důkazem. Camo & Krooked si zapamatujte, jejich vídeňský drum and bass už brzy zaplní mezeru, kterou po svém odchodu nechali Pendulum. Pokud se tak tedy už neděje. Rozhodně šlo o to nejlepší, co Nightpark mohl nabídnout, a výbornou festivalovou tečku na závěr.

Report je možná trochu delší, než bývá obvyklé, ale Frequency nabízí tak obrovské množství zajímavé hudby, že by byl hřích odbýt článek suchým vyjmenováním kapel. I tak je tento text jen ochutnávkou z bohaté bonboniéry gigantického festivalu. V každém případě vězte, že návštěva St. Pöltenu se vyplatí. Zatímco na našich festivalech musíte mnohdy přetrpět stokrát viděné domácí interprety, abyste o půlnoci zhlédli jednu hvězdu, na Frequency jich máte tolik, že nebudete vědět, kam dřív. Pokud vás předchozí řádky nalákaly na příští rok a zajímají vás praktické informace, neostýchejte se zeptat v komentářích. Pozitiva festivalu jednoznačně převažují a Frequency je místem, kam by se každý správný fanoušek kvalitní hudby měl alespoň jednou podívat.