Už několik let festival Struny podzimu otevírá sezónu jedním jarním koncertem, který je obvykle donátorský. Po jazzových divách Dee Dee Bridgewater nebo Diane Reeves se letos Jarní Gala odehrálo ve znamení klasiky, a to doslova špičkové. Na jeden večer vládli Pražskému hradu mistr Yo-Yo Ma a Kathryn Stott.
Live: Yo-Yo Ma & Kathryn Stott
místo: Španělský sál, Pražský hrad
datum: 27. dubna 2014
© Petra Hajská / Struny podzimu Začnu trochu netradičně a více osobně než kdykoli jindy. Troufnu si tvrdit, že reportáž z koncertu vážné hudby na musicserveru budete hledat jen těžko. Důvod je jasný. Většina z nás na ně nechodí. A pokud někdo ano, nemá o tom potřebu psát, což je ale škoda. Já tu potřebu mám a částečně i povinnost, když jsem dostal akreditaci, ale má to jeden háček: Toto byl můj první koncert vážné hudby. Tedy ten opravdový. Školní koncerty, jimiž mě před několika desítkami let vzdělávali a kultivovali, bych do toho nerad řadil. Ne že bych žádný neviděl nebo neslyšel, ale vždy to bylo pouze přes reprobedny nebo sluchátka, naživo to bylo v neděli večer opravdu poprvé. Proč jsem o tom všem tak obšírně psal? No, mohl jsem zkusit nějaký mlžící report, ale přišlo mi to poněkud nepatřičné. Jednodušší je se rovnou přiznat. Nehledě na to, že by to stejně někdo z mého nezasvěceného popisu určitě poznal.
© Petra Hajská / Struny podzimu Nevím, jestli bylo strategické vybrat si pro první koncert zrovna mistra takového kalibru, jakým je právě
Yo-Yo Ma, ale když byla ta příležitost, jen blbec by ji nevyužil. Kdo ví, zda se sem ještě někdy vrátí, když od jeho poslední návštěvy uplynulo více jak dvacet let. Osobně tohoto violoncellistu znám především z jeho neklasických projektů, z nichž mě uchvátil především ten poslední "The Goat Rodeo Session". Na něm se ve spletenci klasiky, bluegrassu, jazzu a folku potkal s houslistou Stuartem Duncanem, basistou Edgarem Meyerem a mandolinistou Chrisem Thilem, který mimochodem letos v rámci Strun podzimu vystoupí společně s Bradem Mehldauem. Jak jsem ale předeslal, pan Ma tentokrát přijel s čistě klasicky pojatým repertoárem, čemuž odpovídalo i místo koncertu. Jen těžko si lze představit reprezentativnější prostor, než jakým je Španělský sál Pražského hradu. Do něj ho s humorem sobě vlastním uvedl
Marek Eben a umělec, doprovázen svojí kolegyní, klavíristkou
Kathryn Stott, rozehrál velké představení.
© Petra Hajská / Struny podzimu Vše začalo "Italskou suitou" Igora Stravinského (zaplaťpánbůh za program), která patřila asi k tomu nejtěžšímu, co publikum v sále slyšelo. Nebylo to nic přehnaně náročného a navíc určité disharmonie a překvapivé přechody vyvažovaly naopak velmi organické a dynamické partie především ve střední části. Navíc energie, s níž Yo-Yo Ma a Kathryn Stott hned od počátku do koncertu vstoupili, byla strhující. Sám mistr dokazoval, že vážná hudba zase tak vážná být nemusí, zvlášť když si jeho pizzicato v některých částech nezadalo s kytarovými rify.
Po Stravinském přišla na pořad "Brazilská duše". Nevím, zda se i Yo-Yo Ma tímto chystá na fotbalové mistrovství, ale set tří skladeb třech různých autorů rozhodně za Stravinkým nepokulhával. Jak "Alma Brasileira" Heitora Villa-Lobose, tak i "Oblivion" Astora Piazzoly přinesly velké zklidnění a nádech latinských nocí. Romantiku druhé zmiňované podtrhoval i sám Yo-Yo Ma zasněný a zahleděný někam k výšinám stropu Španělského sálu. Pokud někdo v tento moment upadl do mírné letargie, pak ho z ní vyvedla "Dança Negra" Camarga Guarnieriho. Obzvláště pak její vypjaté části, do kterých se oba muzikanti opírali s neskutečnou vervou, energií a totálním zapálením.
© Petra Hajská / Struny podzimu Přesto to nebylo ani zdaleka to nejlepší, co jsme mohli ten večer slyšet. To přišlo až s třetí částí, věnované Antonínu Dvořákovi. Na rovinu se přiznám, že jsem vždy více tíhnul ke Smetanovi, ale poslední dobou se mé sympatie nějak přesouvají. Yo-Yo Ma a Kathryn Stott z jeho díla zahráli "Čtyři romantické kusy" upravené pro cello a klavír a moc bych všem přál slyšet, když se sálem rozezněly první tóny "Cavatiny" a jakým způsobem se rozlily do prostoru. Melodičnost a cit, které těmto skladbám vtisknul Dvořák, se tu potkávala s mistrovstvím pana My a za okny Španělského sálu zapadalo slunce do zbytků azurového nebe. Krása, která se jen těžko dá popsat slovy.
© Petra Hajská / Struny podzimu Finále věnované Johanessu Brahmsovi bylo pochopitelně také skvělé, ale tak nějak přetrvával zážitek z Dvořáka. Možná to bude tím, že "Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll" je mírně, klasici prominou ten výraz,
tvrdší. Na druhou stranu při jejím vyvrcholení jsem si vzpomněl na Svěrákův film "Akumulátor 1", jak mocně mě v tu chvíli hudba dokázala nabíjet. Po posledním tónu se ta energie pochopitelně uvolnila a přešla do potlesku, přesněji řečeno do aplausu, po chvilce dokonce i ve stoje. Vzhledem k tomu, že ten ani po dlouhé době neutichal, zjevně dojatý Yo-Yo Ma se rozhodl přidat ještě jeden přídavek. Aby dostál směřování Strun podzimu, vybral jednu kratičkou skladbu brazilské jazzové klavíristky Tanie Marie. Ačkoli Jazz na Hradě není ničím novým, v podání Yo-Yo My a Kathryn Stott to byl velmi intenzivní zážitek.
Přestože nemám možnost přímého srovnání, jsem přesvědčený, že americký violoncellista
Yo-Yo Ma i v Praze dostál své pověsti jednoho z nejlepších instrumentalistů na planetě. Byla by ale velká škoda opomenout i jeho kolegyni -
Kathryn Stott sice zatím nedosahuje takové publicity, ale muzikantskými kvalitami se svému partnerovi naprosto vyrovná. V neděli tak na Pražském hradě vládli vladaři dva - král i královna.