Letošní ročník festivalu Struny podzimu se dostal do svého finále. O pomyslnou tečku se sice v sobotu postarají Michele Camilo a Tomatito, ovšem vrcholem byl úterní koncert amerických Punch Brothers v čele s Chrisem Thilem, kteří v pražské Lucerně sklidili velkolepé ovace.
Live: Punch Brothers
místo: Velký sál Lucerny, Praha
datum: 6. listopadu 2018
© Petra Hajská, Struny podzimu 2018 Čeští fanoušci progresivního folku se na americkou pětici poměrně načekali. První deska
Punch Brothers vyšla již v roce 2008, do širšího povědomí se dostali o dva roky později s druhou "Antifogmatic". Zhruba v téhle době se o nich začalo mluvit i u nás a nastalo i čekání na jejich živé vystoupení. Velký hlad po nich částečně uspokojil před třemi roky
Chris Thile, který přijel na společný koncert s Bradem Mehldauem, ovšem alternativního bluegrassu chtivé obecenstvo se dočkalo až nyní, kdy konečně přijeli komplet. Bylo to znát i podle ohlasu ve chvíli, kdy nastoupili na pódium, opět netradičně orientované na delší stranu sálu. Vypadalo to, že ze síly potlesku byli překvapení i samotní aktéři, o něco později to i komentovali, že vlastně nechápou, proč v Česku hrají poprvé, když jsou tady tak populární.
© Petra Hajská, Struny podzimu 2018 Své vystoupení otevřeli tradiční "My On My" a hned od počátku ukázali, proč byl jejich koncert dlouho dopředu vyprodaný (přidávala se i místa na stání). Během své desetileté existence si kapela dokázala vytvořit svůj vlastní styl, který je sice založený na bluegrassu, ovšem ony přesahy do klasické hudby, jazzu, minimalismu, alternativy, folku či country jsou tak mocné, že škatulkování už zkrátka nestačí a jejich žánr je prostě
punchfolk či
punchgrass, zkrátka co se vám víc líbí. V pražské Lucerně navíc dokázali, že nemají sebemenší problém jej předvést i živě a že se u toho baví nejen oni sami, ale především publikum.
© Petra Hajská, Struny podzimu 2018 O tom, že Chris Thile patří mezi nejlepší mandolinisty téhle planety, už není žádných pochyb, a ve středu to znovu potvrdil. Coby zpěvák odtáhl prakticky celý koncert a jeho virtuosita, způsob, jakým si vyhraje s různými detaily, a konečně i občasný rokenrolový styl přebíhající místy skoro až k metalovému pojetí se ani po dvou hodinách neomrzely.
Thile na sebe pochopitelně strhával největší díl pozornosti, ale zase ne tolik, aby zastínil ostatní členy kapely. Srovnatelné umění a kousky totiž předváděli i houslista Gabe Wilcher, banjista Noam Pikelny, kytarista Chris Eldridge a kontrabasista Paul Kowert. Stačilo jim k tomu relativně malé pódium, minimální počet světel a jeden jediný mikrofon, kolem kterého se seskupila celá pětice. Největší kouzlo Punch Brothers spočívá jednak v jejich jedinečném stylu, jednak ve vnímání jejich hraní. Jejich souhra byla dokonalá do té míry, že člověk měl pocit, jako by slyšel všechny nástroje separátně a detailně včetně různých fines, ale zároveň i všechny najednou v jednom celkovém obrazu.
© Petra Hajská, Struny podzimu 2018 Během dvouhodinového koncertu se pánové zaměřili na poslední tři alba, zejména pak na poslední "All Shore", z nějž odehráli podstatnou část. Letošní novinka je ovšem poněkud klidnější a více se dotýká zmíněného minimalismu. Živé provedení jednotlivé skladby sice více projasnilo, což bylo krásně patrné v hravém pojetí "Jumbo", ovšem i tak písničky z "The Phosphorescent Blues" a "Who's Feeling Young Now?" působily jako oživení. "This Girls" navíc dostala excelentní instrumentální dovětek, zatímco "Magnet" kvintet vyšperkoval různými efekty a
kudrlinkami a v "Movement And Location" jsme mohli žasnout, co všechno lze vykouzlit za zvuky v akustickém provedení.
Podle nadšených výkřiků během písní a bouřlivého potlesku po každé z nich lze soudit, že pro každého návštěvníka byl vrcholem večera jiný song, ovšem naprostým unikátem byla instrumentální "Passepied" postavená na hudbě Claudea Debussyho. Čistě klasická skladba s excelentními pizzicatovými mezihrami se zaryla do hlavy nejen muzikantům, kteří navštívili tento koncert ve velké míře, ale i těm, kteří hudbu spíše konzumují.
© Petra Hajská, Struny podzimu 2018 Když se
Punch Brothers po hodině a půl začali loučit, bylo zřejmé, že jen tak určitě odejít nemohou. Vracet se museli hned dvakrát, a až teprve více než desetiminutová "Familiarity" byla tou definitivně poslední tečkou za skvělým hudebním zážitkem.
Úspěch, jaký tady tato americká partička zaznamenala, a atmosféra celého koncertu dávají velkou naději, že se sem tahle pětka třeba někdy vrátí. A rozhodně bychom se ani nezlobili, kdyby se tu objevili někteří členové sólo, případně se svými dalšími projekty. Kupříkladu na
Nickel Creek čekáme už taky pořádně dlouho.