Tenhle chlapík má štěstí i smůlu zároveň díky svému jménu. Je jasné, že si ho drtivá většina lidí bude plést se slavnějším skorojmenovcem Bryanem Adamsem, ale Ryan Adams je někde jinde, i když, pokud vezmete Bryana jako písničkáře, pak byste mohli se srovnáním (hodně kulhavým) uspět, kromě toho, že Ryan dělá zajímavější hudbu. Je to sice mladík, ale zelenáč ne, v 90. letech působil jako zpěvák kapely Whiskeytown. Už svým prvním sólovým albem "Heartbreaker" z roku 2000 se vymanil z "bratty" polohy kapely a zaujal svým "zastaralým" použitím bluescountryrockové inspirace od velkých jmen americké písničkářské scény, za všechny lze uvést Woody Guthrieho či dalšího v řetězci vlivů Boba Dylana.

Druhé album "Gold" je ještě vyspělejší kolekcí skladeb, která se ovšem rozhodně nezříká již zmíněných kořenů a nemusí si kvůli tomu někteří publicisté vymýšlet označení "alternativní country crossover". Nenechte se odradit slovem country při myšlence na její hrůznou českou variantu. Většina skladeb je založena na akustické kytaře, obsluhované Ryanem, která v poměrně střídmých aranžmá neohromí extravangacemi, ale potěší svou obyčejností. Bluescountryový nádech některým skladbám dodá také dost využívané piáno nebo řidčeji užité hammondky, harmonika či saxofon, které spolu s jemnými bicími s basou ovládají Ryanovi parťáci. Úvodní "New York, New York" (první singl), vyznání městu, je trochu hybnější sklabou, která může lehce připomenout Eagle-Eye Cherryho. Deska plyne pozvolna, s každým poslechem však člověk přichází na chuť nehitovým skladbám. Aby to šlo rychleji, jsou zde také kousky, které zaberou - a to ty s elektrickými kytarami, jako má v refrénu (devítiminutová!) "Nobody Girl", skoro youngovská (pro mladší kravitzovská) "Enemy Fire" nebo bluesovka "Tina Toledo's Street Walkin' Blues".

V pomalých skladbách jako je "When The Stars Go Blue" nebo "Wild Flowers" zpívá tak přesvědčivě, že je skoro zaručen pocit melancholie (podobně jako to umí David Gray). Ostatně, když už jsem u toho hlasu, Ryan má ten dar působit věrohodně nejen v pomalých skladbách, a to díky různým polohám. Tahle deska není o hitech a rozhodně vás nebudu lákat na hosta Duritze, který zapěje v doprovodných vokálech. Ryan Adams v aranžmá a hlavně "duchu" písniček pokračuje v té výborné linii těch, kteří umí svými příběhy a jemnější strukturou skladeb "něco", nějaký pocit, předat vnímavému posluchači. Na téhle desce by pro někoho mohl být problém udržet pozornost celých sedmdesát minut, ale je otázka, nakolik je to chyba Ryana Adamse a nakolik posluchačů a uspěchané doby. Asi spíš to druhé, protože i já bych uvítal víc hybnějších věcí nebo kratší desku, ale tentokrát to nemá co dělat s kvalitou.

P.S. pro děvčata a zároveň ubohý pokus o marketingový tah - Ryan je, myslím, mnohem hezčí než většina týpků z chlapeckých kapel :).