Kanada a tzv. písničkářka. Ti, co se diví, že se Alanis Morissette přejmenovala, jsou vedle, i když stejné iniciály by tomu mohly napovídat. Ale ne, Amanda Marshall je další Kanaďanka, která umí s kytarou psát písničky, které v polovině 90. let daly vzniknout řečem o ženské písničkářské scéně. Také Amanda však není žádným zelenáčem, i když mladá, novinka je její třetí deskou, debut pochází z roku 1996. V Evropě ne, ale v rodné zemi je velice úspěšnou autorkou a interpretkou, nemá problém dosáhnout platinových ocenění.

Na novince se dá snadno odhalit proč. Při povrchním srovnání bych volil jednoduše - Sheryl Crow a již zmíněná Alanis na desce "Jagged Little Pill". Nutno hned ale dodat, že Amanda disponuje těmi silnějšími zbraněmi kolegyň, není nerozpoznatelnou kopií. To znamená, že umí napsat (spolu s kolegy Asherem, Mannem a Moleculem) příjemné kytarové skladby, pro které označení poprock není vůbec urážlivé a její pěvecké kvality jsou také nepřehlédnutelné. Uvědomují si však riziko nudy, a tak skladby osvěžují různými aranžerskými postupy. V titulní skladbě tak kytaře dovolí trochu zdrsnět, v druhé zazní příjemné latinské názvuky doplněné pohodovou trubkou, podobně jako v "Brand New Beau". V "The Gypsy" zazní na úvod housle a smyčce jsou využity i v celé skladbě. Rytmicky občas pomáhají naprogramované bicí, ale nejde o žádné taneční beaty, i když nijak objevné, vkusně skladby pohánějí. V "Double Agent" už bicí evokují spíš scénu hiphopu, spolu s kytarovými party tahle písnička stojí rozhodně za pozornost. Ale i druhá půlka alba obsahuje zajímavé skladby, třeba poslední "Inside The Tornado", komplet zpívaná a capella.

Jak sama autorka uvádí na svých stránkách, tahle deska vznikala jako snaha o osobní výpověď o pocitech mladé ženy. V textech si všímá různých drobných životních situací a nálad, jež volně spojuje myšlenka z názvu alba - každý má příběh, který stojí za to vyprávět. A na rozdíl od tzv. princezniček popu se jí daří nemít texty jako vatu, a to i v té, jejíž název je poněkud harlequinovský.

Až dosud samá pozitiva, ale je nutno přidat trochu soli. Místy podobnost se dvěma výše jmenovanými kolegyněmi trochu vadí, v takové "Sunday Morning After" se Alanis vybavuje hodně zřetelně (jenže jinak je to dobrá věc), v "Love Is My Witness" se vybaví dosud nejmenovaná Linda Perry z bývalých 4 Non Blondes. Ačkoliv je evidentní snaha skladby aranžérsky oživit, zároveň je jasná snaha příliš nevybočit z hlavního rádiového proudu, místy by skladbám slušela rockovější nebo jinak experimentálnější poloha. Ale možná to takto Amanda opravdu chce, ví, kde je její místo, žádnou rockerkou nebude. A nebo možná později, času má dost. Deska ukazuje, jak může vypadat solidně zvládnuté řemeslo, kterému nechybí srdce. A to není k vůbec k zahození, co by za to např. Leona Machálková s týmem dala.