Máš nějaký oblíbený masakr z poslední doby?

Snažím se psát nezaujatě a proto žádného interpreta dlouhodobě nesleduji. Nechci na ty lidi být vysazený, takže nějaký vyloženě oblíbený masakr nemám. Ale jestli mě něco v poslední době pobavilo natolik, že o tom s lidmi rád mluvím, tak je to určitě skupina Nightpoison.

O co jde?

Jsou to kluci odněkud z Plzně. Když jejich jméno napíšeš do Googlu, nevyjede ti vůbec nic, jenom inzerát na Sbazaru, že shánějí koncerty. Mají docela slušně provedené webovky, na kterých o sobě píší v angličtině, protože jsou světoví. Dozvíš se z nich, že loni vydali desku "Sexual Angels", na které se všichni členové kapely stylizují do podoby sexuálních andělů. Přiletí na naši planetu, vyberou si feťáky a prostitutky a skrze sex je vracejí do lepšího života.

To budou asi nějací mladí chlapci, ne?

No, je jim tak třicet čtyřicet. Nejde dohledat jediný odehraný koncert a ani na svém webu neuvádí žádné reference. A dál je to klasika. Když o sobě kapela nemá co říct, začne si vymýšlet. Nightpoison si trochu nafoukli promo a zašli tak daleko, že si vzali záznam nějakého koncertu jiné kapely v Japonsku - vyprodaná hala pro iks tisíc lidí, křepčící Japonky - načež z pódia vymazali muzikanty a pomocí zeleného plátna tam naklíčovali sami sebe. Pojmenovali to "Live in Japan Tour 2012".

A není to jenom fór?

Taky mě napadlo, že to dělají jen jako zábavu pro pár kámošů. Jenomže jedna má kamarádka hledá kapelu, ve které by mohla zpívat, a shodou okolností se dostala do styku právě s Nightpoison. A ti jí regulérně tvrdli, že jezdí po celém světě a taky do Japonska. Takže si to skutečně vymysleli jako lež. Ale pozor, tím to nekončí. Oni si vzali ještě kousek vystoupení nějaké skupiny z německého festivalu Rock Am Ring. Jde o profi záznam, snímaný několika televizními kamerami, davy lidí, pařící kotel. No a na pódiu jsou zase tihle Nightpoison. Víš co uvedli do popisku videa? Že byla skvělá atmosféra.

Rozumím. "Bylo to boží a už teď se těšíme, až k vám zase přijedeme."

Vážně mě to pobavilo. Kapela, která si dává inzeráty na Sbazar a shání koncerty v Plzni a okolí, tohle nemůže dělat. Stal se z toho nejčtenější článek na Hudebních masakrech vůbec, který měl během jednoho dne asi patnáct tisíc čtenářů.

Reagovala ta kapela nějak?

Ano, smazala si inkriminovaná videa ze svého YouTube kanálu. Naštěstí to lidi stihli stáhnout a nahrát to tam coby třetí strana. Tím, že kapela video sama stáhne, vlastně potvrdí svoji lež. Říkal jsem si, že něco takového není možné, ale je to realita. Když napíšou, že byla skvělá atmosféra a potenciální zpěvačce povídají o svých zahraničních turné, nemůžou pak tvrdit, že to byla legrace pro kamarády. Je to zkrátka ultimátní podvod a ostuda jako blázen. Hanba by mě na jejich místě fackovala.

Je něco, co všechny ty masakrózní autory, o kterých píšeš, spojuje?

Neschopnost podívat se na svoji tvorbu střízlivě, snaha být vidět i přesto, že si nedám moc práci s tím, co lidem vystavuji, a často i diletantský přístup k řemeslu. Ty kapely nebo interpreti si neumí udělat promo ani domluvit koncert. Sedí ve zkušebně a myslí si, že když zavěsí své video na YouTube, začnou jim zvonit telefony z Lucerny nebo vydavatelství Universal. U spousty lidí jde taky o velké ego, které není příliš kompatibilní s tím, na čem je vystavěné.

Tyhle masakry jsou asi taky podmíněny dostupností technologií, že? Těžko něco takového vidět v roce 1990.

Rozhodně. Muzikanti by se měli víc zamýšlet nad tím, s čím před lidi jdou. V roce 1990 bychom viděli nějaký masakr nanejvýš někde v klubu nebo by ho možná pro pobavení zahráli v nějakém televizním pořadu. Internet kapelám ulehčuje práci, zároveň jsou na ně ale kladeny větší nároky v tom smyslu, jak jejich tvorbu lidi posuzují. Když dnes hudební skupina vypustí do světa špatně nahranou věc, nesmí se zlobit, že s ní internet a veřejnost pracuje.

Přemýšlel jsi někdy, jak by ses zachoval ty, kdybys byl označen na hudební masakr?

Nad tím přemýšlím vždycky a proto jsem sám sobě velkým kritikem. Jak u psaní, tak u muziky, protože hrávám jako folkový písničkář. A co si budeme nalhávat, byly doby, kdy šlo poznat, že je mi sedmnáct. Když jsem to samé hrál na koncertech ve čtyřiadvaceti, vypadalo to samozřejmě směšně. Dávno předtím, než vznikly Masakry, jsem už spoluzakládal projekt Večery jiného folku. Jakmile jsem složil nějakou věc, hned jsem ji poslal klukům a chtěl slyšet jejich názor, klidně i že je to blbý a proč. Zároveň jsem ji hrál na koncertech a sledoval, jak na ni reaguje publikum. Když nějaká nefungovala, přestal jsem ji hrát nebo změnil aranže. Tím pádem snad nehrozí, že bych před lidi předstoupil s nějakým masakrem.

Ale přesto - jak bys reagoval, kdyby…

Na hodnocení má každý právo. Jestliže dělám veřejnou produkci, musím počítat s nějakým feedbackem. Ať už je to formou poplácávání po ramenou na baru, nebo tím, že se mi někdo vysměje. To je věc, kterou si spousta lidí uvědomuje a proto tak ke své hudbě přistupuje. Zároveň je tady skupina lidí, kteří tohle nechápou a myslí si, že to, co dělají, je skutečně top a že si z toho všichni sednou na zadek. Já se ale vždycky snažil případnou kritiku použít ve svůj prospěch či ponaučení.

A jsme zpátky u soudnosti.

Buď ji člověk v sobě má, nebo nemá. Já mám to štěstí, že ano. Proto jsem vyžadoval feedback ještě předtím, než existovaly Hudební masakry. Nechtěl jsem před lidi předstupovat s něčím, čemu by se smáli. Ale já se věnuju okrajovému žánru, který sleduje pár nadšenců a ostatní míjí, v popmusic je absence soudnosti viditelná mnohem víc a interpret to musí mít na paměti.

Když jsme u těch reakcí, tobě se potrefené husy ozývají poměrně často a někdy jsou to dost plamenné záležitosti. Kolik výhrůžných emailů během týdne řešíš?

Stává se, že mi někdo napíše, jak vše předal policii nebo že na mne podal žalobu. Ale většinou to ti lidé napíšou jen v komentářích a pak už se od toho počítače nezvednou a na tu policii nedojdou. Buď jsou spokojení, protože si myslí, že se leknu, nebo to pak šli skutečně řešit s právníkem a ten jim řekl, že jde o předem prohraný spor. Zatím mi žádné předvolání k soudu nepřišlo.

Kdo v tomhle zašel nejdál?

V době, kdy Masakry ještě mnoho lidí nečetlo, jsem vydal článek o kapele Broumband. Pozastavil jsem se nad jejich primitivním bigbítem, nad tím, že špulí rty do kamery a přitom zpívají nebe / tebe a evidentně jim tím šlápl na kuří oko. Po vydání článku mi začali spamovat komentáře, třeba dvacetkrát za den: "My jsme Broumband, zatímco ty si fidlikáš ty svoje folkařiny. A vůbec, drž hubu, co si to vlastně dovoluješ?". Nakonec si uvědomili, že jakmile vydám jeden článek, už se v tom nešpárám a jdu dál, takže to časem utichlo. No a pak byl největší flame s Marcelem Sixtou.

Vzpomínám si, to bylo legendární.

Člověk by čekal, že muzikant v pětapadesáti už má nějakou soudnost a nemá potřebu si hrát na rockera. Ale on evidentně i v tomhle věku čeká, kdy se o něm začne psát. Jenomže jediné místo, kde se o něm psalo, byly Masakry. To ho samozřejmě nasralo a začal spamovat. Vlastně jde o další věc, která masakrózní autory spojuje. Jakmile se proti článku někdo ohradí, udělá to takovým způsobem, že si pravděpodobně akorát utrhne ostudu. Marcel Sixta nebyl schopen říct: "Jardo, tohle nechápeš, já to myslím úplně jinak". On se prostě rozčílil a jel: "Co ty holobrádku, co si o sobě myslíš, co jsi dokázal ty?“ . Památné je i jeho video, ve kterém mi vrací úder, a které YouTube smazalo, protože porušovalo jeho etický kodex. Ve výsledku si z Marcela Sixty začali lidi dělat meme obrázky. Další výrazná reakce byla i ze strany Lucie Vondráčkové.

V tomhle případě ale reagovali především její fanoušci, ne?

Ona sama článek komentovala na svém Facebooku, jenže vůbec nepochopila, o čem je. Já akorát vyjádřil myšlenku, že by mohla dělat kvalitní pop, protože na to má, akorát potřebuje pracovat s jinými autory a jiným repertoárem. V reakci na to se chytil bulvár, který to celé překroutil, toho se jali fanoušci a už to jelo. Marně jsem se snažil vysvětlit, že je to trochu jinak. Dost mě to ale vzdělalo. Uvědomil jsem si, jak slepě někteří příznivci přijímají své interprety a zároveň jak sebeslušnější a sebevěcnější kritika přijdeš vniveč, padne-li na někoho, kdo žije uzavřený ve vlastní bublině se svými fanoušky a popudlivě reaguje na cokoliv, co jde proti jejich karmě.

Mimochodem, viděl jsi Burianův den žen s touto zpěvačkou?

Viděl a je perfektní. Burian mě hrozně pobavil tím, jak četl její texty bez muziky. Tam šla nejvíc vidět prázdnota jejich obsahu. Na Lucce je vidět, že je pracovitá holka, která se snaží a má talent. Kdyby jí řekli, ať se naučí na bicí, tak se na ně podle mne naučí. Přesně takovéhle pracanty český pop potřebuje. Je vždycky skvělé, když někdo opravdu maká a nečeká jen, až mu někdo odněkud zavolá. Na druhou stranu její repertoár je tak špatný, že… Je jí třicet a pořád zpívá to samé, co zpívala ve třinácti. To jí prostě nevydrží moc dlouho a lidé se jí brzy začnou smát. Když vyzrálá popová zpěvačka zpívá "Ať je jak vítr", je to opravdu hloupé.

Byl mezi masakrózními autory i někdo, kdo tě - já nevím - pozval třeba na pivo?

Je pravda, že s pár lidmi v kontaktu jsem. Občas si píšu třeba s Kyklopem z Maxim Turbulenc. Ten přijal, že o něm píšu špatně, ale zároveň mi naprosto střízlivě a v klidu dokázal vysvětlit, proč to dělá. Dokonce mi dal tipy na lidi, které bych si mohl pozvat na Večer jiného folku, což bych od člověka z Maxim Turbulenc nečekal. Dalším takovým je Petr Dvořák, který zpíval v ultimátní hrůze Arpegi a dnes sjíždí Michala Davida, jeho poznámky mi dokonce pomohly při psaní pár článků. Takže ano, existují takoví interpreti. Šlechtí je to, na druhou stranu si z kritiky nic neberou a pokračují ve své hudbě dál. Článek na Masakrech pro ně nic neznamená. Přečtou si ho, ale stejně jedou s nějakým svým revivalem na další diskotéku.

Fenomény posledního období jsou Katka a Jindra, Metrix a Leo Beránek. Co je na této trojici tak výjimečného? Proč se nad ostatními pousmějeme a jdeme dál, zatímco k těmto se určitým způsobem vracíme a sledujeme, co dělají?

Ano, všímám si, že spousta lidí jejich stránky lajkuje a pak je tam chodí potrollovat. Myslím, že tohle v nás bylo vždycky. Freakshow lidi baví. Před sto lety se chodili dívat do panoptika na falešnou mořskou pannu, zpívající siamská dvojčata nebo na žonglujícího trpaslíka, protože je pobavil pohled na komické figurky. A úplně stejně je dnes baví Katka a Jindra, Metrix nebo Leo Beránek. Jasně, zasmát se někomu, kdo nemá soudnost a má asi i o kolečko míň, budiž. Neměli to nahrávat. Nemám už ale rád, když se čtyři sta lidí rozhodne, že si Metrixe pozve někam na koncert, aby se mu vysmáli. Tahle věc mi nepřijde morálně správná a vadí mi. Myslím, že bychom se bez toho úplně v klidu obešli.

Je to ze strany lidí stoprocentní trolling?

Jsem o tom přesvědčený. Viděl jsem dokonce video z diskotéky někde na Moravě, na kterou si pozvali Metrixe. Po setu ho banda vožralů vytáhla před klub, ukázala na garáž a řekla, ať z ní skočí parkour. Ta střecha měla asi tři nebo čtyři metry a těch tři sta lidí ho tam skutečně donutilo vylézt a skočit. Potom mu aplaudovali, točili ho na mobil a fotili se s ním jako s hvězdou. V jedné ruce lahváč, v druhé telefon a na rtech otázky typu "Jak se ti skákalo? Jak ses cítil?" . Bylo mi za ty lidi trapně. Tohle se stát nemělo. Jakkoliv si za spoustu věcí a úroveň produkce může Metrix sám, za tohle už můžeme jenom my - tím, že na něj chodíme a jdeme se mu vysmát. To už je lepší, aby ty lidi zůstali doma, než jít na diskotéku na Metrixe a tam ho nutit, ať skočí ze střechy.

Tohle je případ Metrixe a Katky a Jindry, ale Leo Beránek je ještě trochu jiný případ, nemyslíš?

Na tohle mám jinou teorii. Podle mě lidem imponuje, když je někdo "slavný". Když před pěti šesti lety probíhaly reality show VyVolení nebo Big Brother, soutěžící tam jenom seděli a chlastali. Když ale vypadli, objížděli diskotéky jako kulturní program a lidi na ně chodili a nechali se s nimi fotit. To vše jenom proto, že televize pár týdnů vysílala, jak soutěžící sedí v sedačkách nebo se sprchují. Lidem, kteří nemají moc rozhled a možnost jít za kulturou, stačí, aby byl někdo vidět a už jim přijde zajímavý. Podle nich musí být dobrý, když je vidět. Leo Beránkovi hodně pomohlo, že byl v reality show Hotel Paradise. Lidi na něj šli, protože chtěli vidět známou tvář. Kdo z televize přijede do Lomnice nad Popelkou na diskotéku, aby tam s nimi večer zachlastal? Nikdo, akorát Leo Beránek. Když si ho pozvali, proč by tam nejel, může-li dělat slavného na baru. Beránek je rozhodně fenomén poslední doby, z virálních interpretů je to nejvýraznější osoba. Během loňského roku natočil šest nebo sedm videoklipů. To žádný český interpret nemá, jde o výraznou kadenci. Takže si může připadat jako interpret a muzikant, pokud tomu věří.

A věří tomu?

Myslím, že ano. Kdyby tomu nevěřil, nelepí stickery na dveře metra, že mu vyšlo nové cédéčko. U Beránka je ale problém ten, že nepřekročí hranice internetu a jeho klipy zůstanou na YouTube. Loni v listopadu sice vydal desku, ale nebyl o ní jediný článek, jediná recenze. Neznám jediného člověka, který by si ji koupil. Nikde také nelze ověřit, kolik toho prodal, do žebříčků IFPI se ale rozhodně nedostal. To všechno je pro mne důkazem, že i když se tváří jako hudebník, zůstane zabarikádovaný ve sféře virality svých videí. Podle mě je jenom otázka času, kdy o něj opadne zájem. Jako prostor svého působení si vybral sociální sítě, ale ty nemůžou rok nebo dva točit pořád Beránka.

Jak jsi reagoval, když tvé jméno použil do písničky?

Nechal jsem to být. Je to dobrý vtip, ale plácá tam šílené nesmysly. Pokud ho to však uspokojí a má pocit, že mi to nandal, má na to naprosté právo. Já jsem publicista, píšu články. On je interpret, píše písničky. Ale i když to sklidilo spoustu lajků (ovšem ještě víc dislajků) a kladnou odezvu jeho fanoušků, rozhovor pro musicserver s tebou dělám já a ne on. Což je asi taky důkaz toho, čí práce lidi víc zajímá. Beránek si může plácat co chce, může se lidí ptát, kolik si vydělali za léto, ale dokud o něm nebudou psát normální hudební média, nebude ho brát nikdo vážně.

Můžeme se chvíli bavit o jeho extempore na předávání anticen Zlatý David?

Víš, my jsme řešili, jestli nominované interprety na předávání pozvat, nebo ne. Nakonec jsme si řekli, že budeme féroví a pozveme je. Očekávali jsme, že se v sále pro šest set lidí budou ctít určité společenské konvence. Roxy mimo to nasadila plnou ochranku. Stejně to ale bylo málo, protože ten člověk se vyloženě připravil na to, že tam udělá bordel. Během předávání jsme pro hosty otevřeli backstage a nominovaní za námi mohli přijít. Využila toho Dominika Myslivcová nebo Walda Gang, kteří se stavili na pokec, a Leo Beránek místo toho zůstal v sále a raději ukazoval koule do objektivů. To je potom těžké s takovými lidmi spolupracovat. Myslím, že Zlatý David byl jeho mediální vrchol, jeho patnáct minut slávy. Teď už o něm budeme číst asi jen to, že se porval někde v baru.

Jaká může být vlastně expirační doba těchto fenoménů? Budeme i za rok nebo za dva vědět, kdo to byl Beránek nebo Metrix?

Budou nás zajímat, dokud nepřijde někdo jiný. Tohle funguje na principu vytloukání klínu klínem, což je vidět na fenoménu LuŠtěLa. Ten lidi bavil do doby, než se objevil Autobus Katky a Jindry, a tuhle dvojku zase nahradil Metrix. Do toho se objevil Leo Beránek. Vystřídalo se to vlastně po půl roce. Lidi se prostě chtějí bavit a dokud se neobjeví někdo jiný, budou si posílat toho, kdo právě frčí. LuŠtěLa je opravdu minulost, uzavřená kapitola. Když před čtvrt rokem vydala klip, nikoho to už nezajímalo, protože se všichni smáli Metrixovi. A až se všichni vysmějí i jemu, najdou si zase někoho jiného.

Kde vlastně na všechny ty masakr chodíš? Posílají ti je čtenáři?

Čtenáři toho posílají hodně. Také mám kamarády v hudební sféře, kteří mi napíšou, že jim včera předskakoval ten a ten, nebo že byl někdo u nich ve studiu. Nejzajímavější zdroj je ale jiný. Když se nějaký masakrózní interpret snaží proslavit, většinou má nad sebou nějakou uměleckou agenturu. A to je pak pravidlo - jakmile si otevřu stránky dané firmy, najdu tam deset dalších takových. To znamená, že mám námět na dalších deset článků. Je zajímavé sledovat, jak u nás tyto agentury pracují, koho zastupují, za jaké částky své svěřence někam posílají a jak často tak činí.

Projevila se v tomhle ohledu nějak krize po roce 2008?

Jestliže jsou lidi schopni zaplatit samohrajkářům za vystoupení na firemním večírku padesát tisíc, tak nějaká velká krize asi není. Tihle interpreti jsou totiž živení právě z firemních večírků. A pokud si může firma dovolit vypláznout padesát tisíc za revival Michala Davida, znamená to, že v tomhle sektoru žádná krize není. Kdyby byla, zaplatí si DJe za tři tisíce.

Já tomu asi nerozumím.

Taky to nechápu. Ale zdůvodňuji si to tak, že dneska ve vedení firem sedí lidé, pro které je Michal David jejich mládí. První sex, první diskotéka, první ožrání se, to všechno tahle generace zažila za melodií hitů Michala Davida. Teď dorostla do produktivnímu věku a tak mu dělá zakázky. Děje se to ve velkém. Existuje dokonce jedna umělecká agentura, která nabízí čtyři revivaly Michala Davida a všechny musí během víkendu někam poslat, jinak by jich asi tolik nezastupovala. To je vizitka nás, čím se chceme bavit. Změna přijde snad za patnáct let, až v těch vedoucích pozicích dojde ke střídání generací.

Neleze ti někdy ta masakrózní hudba na mozek?

Neleze. Než napíšu článek, pustím si danou písničku třikrát nebo čtyřikrát, abych nic nepřeslechl. Potom ji vypnu a píšu v tichu. Ten bizarní zážitek mezitím odezní. A pak jdu někam na koncert a tam se to vyplaví úplně. Ono to vypadá, že jsem v tom uvrtaný, ale poslechem masakrózní hudby trávím třeba jen třicet minut týdně. Mnohem víc času o tom píšu nebo s tím materiálem nějak pracuju.

Nemáš obavu, že psaním o Masakrech upozadíš všechno ostatní, čemu se věnuješ?

Může se to se mnou táhnout. Když budu za pět let chtít nastoupit v nějaké redakci, můžu si do životopisu napsat akorát ty Masakry. Na druhou stranu to pro mě byl vždycky koníček a nepočítal jsem, že se promění v práci. Když jsem ucítil, že už to jako koníček dělat nejde, začal jsem s materiálem pracovat trochu vážněji. Přestal jsem třeba používat nespisovnou češtinu a začal články stylizovat do vážnější podoby. Vyplatilo se to i v tom smyslu, že s nimi začala pracovat média.

Navíc máš nově také pořád na Stream.cz. Co to pro tebe znamená?

Jsem rád, že tohle téma lidi zajímá a jsou ochotni s ním pracovat dál a v jiné formě. Se Streamem chceme některé otázky podávat pro širokou veřejnost, není to jen vizualizace pro fanoušky Masakrů. Je to pro mě další práce, ale zároveň kompliment a odměna za čas, který jsem svému blogu věnoval. Otázka samozřejmě je, jak dlouho to vydrží. Po sedmi osmi dílech se to klidně může stopnout. Bude záležet na diváckém zájmu.

Mají ještě Masakry kam růst?

Na tohle jsem neměl odpověď už před rokem. Kdybys mi tehdy řekl, že teď budu mít vlastní pořad na Streamu, odpověděl bych, že je to super kompliment, ale ať nepřeháníš. V tuhle chvíli se soustředím na to, co dělám teď. Ale že bych si rýsoval nějaké možnosti? To asi ne. Nezáleží to ani na mě. Masakry rostly díky tomu, že s tím materiálem pracoval někdo jiný - ať už lidi sdíleli články na Facebooku nebo o nich psali novináři. Já můžu pouze dál pokračovat v tom, co dělám. Snažím se ale držet při zemi. Pamatuji si na své začátky a i když nevím, do jakého bodu můžou Masakry vyrůst, rozhodně vím, kam se vždycky můžou vrátit.

A co bude, až objevíš poslední masakr?

Pak spokojeně odejdu do důchodu a budu vědět, že ať vlezu kamkoliv, bude mě tam čekat jenom zajímavá hudba.