Poslouchám čtvrtou desku "Girl Who Got Away" a ptám se: "Kdo nám ukradl a znásilnil Dido? Kde sakra je ta holka, ke které jsme vzhlíželi při poslechu 'No Angel' a 'Life For Rent'? Asi už je definitivně pryč."

Přitom to začalo tak slibně. Singl "No Freedom" jakoby se vracel ke zmíněným dvěma deskám, nicméně drtivá většina ostatních písniček je už někde úplně jinde. Hudba Dido Armstrong byla vždy založena na něčem éterickém, hraničící až s keltskou mystikou, do které sem tam promluvila elektronika. Na to nyní zapomeňte, v drtivé většině písniček na novince je éteričnost zajatá v nepovedeném sci-fi filmu, plném kabelů, čipů a nebezpečného elektrického jiskření.

Těžko říct, co za touto změnou vězí. Spolupracovníci totiž zůstávají víceméně pořád stejní - Rick Nowels, Jon Brion, Brian Eno a hlavně bratr zpěvačky Rollo. Že se v jedné písničce objeví Jeff Bhasker a ve dvou Greg Kurstin, asi těžko mohlo ovlivnit celou nahrávku. Dá se tedy předpokládat, že se Dido společně s Rollem sama rozhodla vydat dál směrem k electropopu, trip hopu a někdy možná i daleko za ně.

Jak je ale zřejmé, nebyl to správný směr. Vyjma několika výjimek se totiž zcela vytratila poetičnost prvních dvou nahrávek, jemnost i dokonalá souhra jejího tak charismatického hlasu s hudebním základem. Nyní to zní, jako by mezi zpěv Dido a posluchače někdo umístil obrovskou zeď - silové pole plné elektronických efektů. Stále tam někde sice slyšíte onen podmanivý hlas něžné Angličanky, který si svého času uzurpoval světové hitparády a řadu hudebních cen, ale přebíjí ho nesmyslné efekty nástrojů a zařízení, pro které je takového kvalitního hlasu škoda. A věřte, že jsou místa, kde nejen vadí, ale doslova iritují. Přesto to ale neplatí celoplošně. Jedna z písniček, kde se tyto elektronické a syntetizátorové prvky povedlo dostat na stejnou frekvenci, je v například titulní "Girl Who Got Away".

Jenže pak přijde skoro hiphopová "Let Us Move On" s Kendrickem Lamarem nebo "End Of The Night", kde si Dido ne právě úspěšně hraje na Pet Shop Boys, a veškerý pozitivní dojem je ten tam. To jste pak rádi, že přijde vysvobození v podobě folkově laděné "Sitting On The Roof Of The World", kde si uvědomíte, jak subtilní doprovod Dido stačí, a že její hlas je elektrizující sám od sebe a opravdu nepotřebuje umocňovat dalšími elektronkovými zvuky.

Pokud se do desky zaposloucháte intenzivně, zjistíte, že velkým problémem je i její přeprodukovanost. O tom, že méně někdy znamená více, koneckonců přesvědčuje závěr celé nahrávky, který reputaci Dido alespoň částečně zachraňuje. Určité kouzlo má "Happy New Year", ačkoli i v ní bych si dokázal představit absenci některých efektů, a to samé, možná ještě ve větší míře, platí o velmi nápadité "Loveless Hearts", kde jsou ale celé party, které bych nejradši vystříhal. Naopak majstrštykem bez výhrad je závěrečná "Day Before We Went To War" pohrávající si s vážnou hudbou, rezonující na intimitě křehké jak motýlí křídla. Jenže to je bohužel pořád málo.

Po poslechu prvních tří alb Dido bych byl velmi rád, kdybych na tomto místě mohl opět psát, jak je její čtvrtá deska výborná. Bohužel, není. Ačkoli na "Girl Who Got Away" několik výborných nebo jen dobrých písniček najdete a její zpěv je stále skvělý, celkový dojem je spíše negativní. Věřím a částečně v to i doufám, že nějaký fanoušek elektronické hudby její nový překombinovaný elektro-styl ocení, nicméně tomu se zřejmě zase nebudou líbit písničky, které mají akustický nádech. Možná se najdou tací, kteří ocení obě polohy, ale já si přesto dovolím predikovat, že takto roztříštěná nahrávka bude pro Dido znamenat další ústup ze slávy. Je tak trochu otázkou, zda právě o to stojí. Ačkoli, kdo ví?