Vyrazit na koncert latinskoamerické krásky Jennifer Lopez, to je jako jít do kina na hollywoodský film. A ten s názvem "Dance Again World Tour" byl jako vystřižený z příručky pro tamní filmaře. Všechno se lesklo a třpytilo, herci byli krásně nalíčení, usmívali se, vlály jim vlasy a snad v každé scéně přicházeli v novém modelu. Vše se odehrávalo v nablýskaných a zajímavých kulisách (například scéna s boxerským ringem uprostřed publika rozhodně nepatří mezi běžnou koncertní výbavu) a bylo prokládáno několika převlékacími pauzami, které fungovaly coby koncertní náhražka za reklamní předěly. Tančilo se, co síly stačily, jen se zpěvem si ex-manželka Marca Anthonyho hlavu příliš nelámala. V sebevražedných kouscích, známých jako vyšší polohy, tak zaskakovaly kaskadérky v podobě vokalistek. Jen ať si svou výplatu zaslouží!

A o co vlastně v novém bijáku šlo? Samotný děj sestával z jednotlivých útržků, odkazujících na zpěvaččin původ ("Jenny From The Block"), životní boje ("Goin' In" v boxerském ringu), rodinu (fotkami s dětmi doprovázené "Until It Beats No More") a pochopitelně nekončící honbou za láskou. Ty byly na obřím plátně promítány ve velkém stylu, takže divák mnohdy ani nestíhal sledovat, co se děje na skutečném pódiu před ním. On ten děj ani nebyl důležitý, podstatné bylo, aby se na to všechno hezky koukalo. A to se vcelku i dařilo. Jen ten zvuk někdo špatně poladil, a tak když J.Lo zkusila zpívat, její už tak slabý hlas divákovým uším spíše škodil.

Některé scény sice zpočátku vypadaly slibně, ale brzy se ukázalo, že šlo jen o hrubé a neúplné náčrty - největší hity byly roztroušeny do několika medley a příjemná balada "Baby I Love U!" odezněla jen z playbacku. Jiné kousky skládačky, které by příjemně dokreslily atmosféru, zase střihač odstranil úplně (chybějící "Play", "Que Hiciste", "Hold You Down" či absentující dívčí předkapela Stooshe). Možná budou později v rozšířené edici na DVD. A když porotkyně American Idolu vzpomínala na chudé dětství v Bronxu a tančila přitom v teplákovce osázené blyštivými kameny, postarala se o silný WTF? moment, který je velkorozpočtovým dílům tolik vlastní.

Pokud jste se ale přinutili vypnout mozek a přepnuli do režimu párty, mohli jste si ke kladům večera přičíst našlápnutý úvod s "Get Right", výborně zvládnutou choreografii stojící na pořád ještě smyslném kroucení sedmimilionového pozadí, latinem šmrcnutou "Let's Get Loud", kde si byla dvojnásobná máma přece jen jistější, a také plejádu rapperů, bez kterých by si zpěvačka ani neškrtla. Od těch dobrých (LL Cool J, Ja Rule) až k těm špatným (Pitbull, Lil Wayne). Byli sice puštění jen ze záznamu, ale tolik potřebné koření přenesli i z něj. Sympatickým gestem se stalo přiznání husí kůže způsobené křičícími divačkami, jen škoda, že ten záchvěv lidskosti brzy odválo podesáté zopakované "Are you having a good time?" Jen si tu otřepanou hlášku zkuste představit uprostřed filmu.

A propós, publikum. S výjimkou několika vřeštících momentů se v téměř vyprodané O2 areně jen strnule natáčelo na tablety nebo psaly statusy na sociální sítě. Ale co také čekat jiného, vždyť v něm převládaly pubertální dívky, které zajímalo především to, aby jim to na facebooku s rozmazanou miniaturou zpěvačky za zády patřičně slušelo.

Moudra zobrazující se na plátně po odehrání závěrečné "On The Floor" jakoby vypadla z filmů, ve kterých třiačtyřicetiletá modla zábavního průmyslu hraje: "Musíte se naučit milovat sami sebe, abyste mohli doopravdy milovat jiné", "láska je stále mým největším snem," a podobně. Klišovitý příběh o Popelce, která nakonec dostala svého prince Caspera Smarta, aby si s ním v dešti konfet mohla zatančit na "Dance Again", se tak dočkal svého vyvrcholení. Že ho kdekdo předvídal už od půlky, nebylo žádným překvapením. Vždyť jsme v Hollywoodu a ten je na vyumělkovaných happyendech postavený. Chyběly už jen titulky.

Byla to místy i pěkná popcornová podívaná, která dokázala potěšit krapet víc, než nedávný propadák služebně stejně staré Alanis Morissette, ale člověk se při ní těžko mohl ubránit dojmu, že už to všechno viděl jinde a lépe. Nebylo by fér vyčítat mainstreamovému trháku, že nepřichází se zásadním poselstvím, přesahem či snad dokonce uměním. Od toho jsou tady jiní. Přesto bylo po výborné Kylie Minogue nebo lehce nadprůměrné Rihanně či Katy Perry setkání s Jennifer Lopez spíše chladnější.