Nejprve jedna zaprášená historka. Psal se rok 2010, když společnost T-mobile, respektive Deutsche Telekom, napříč osmi zeměmi uspořádala soutěž o výlet na Katy Perry. Nejprve do Vídně, kde pro výherce uspořádala už tehdy giganticky úspěšná hvězda prožívající právě vrcholné momenty své kariéry koncert v malém klubu, který by se velikostně dal přirovnat k naší Roxy. Následně ještě část účastníků vzala o fous dál do Budapešti, kde se natáčel videoklip k chystanému novému singlu. Jmenoval se "Firework".

Autor reportáže se tehdy až do Budapešti nedostal, a tudíž jeho hruď střílející rachejtle v jednom z nejsledovanějších klipů historie v čase 3:29 nakonec nefiguruje. Tehdy to těsně nevyšlo. Ale snad je to nakonec i dobře, ti šťastnější z výherců totiž referovali o tom, jak je štáb nutil v noci utíkat nahoru a dolů do kopce a jaká šílená zima u toho panovala, daná scéna se ale nakonec v klipu ani neobjevila.

A vzhledem k tomu, že v klipu tvář nikoho z vyvolených výherců nakonec nefiguruje, protože drtivou většinu z nich můžete vidět až od pasáže mezi 2:50 až do konce, zatímco všechny ostatní a viditelné tváře v klipu patří předem najatým hercům, asi nakonec ani nevadí, že to neklaplo.

Jenže ta Vídeň se podařila. Unikátní a bez nadsázky exkluzivní koncert jen pro pár stovek šťastlivců. Ti tehdy dostali možnost se přesvědčit o tom, že navzdory všemu, co se dnes i tehdy psalo nejen na musicserveru, Katy Perry - a to je potřeba zdůraznit - umí zpívat naživo. Dokonce i velice dobře!

Jen u toho ale musí mít vhodné podmínky, kdy se na ten zpěv může soustředit a plně se mu věnovat. Kdo nevěří, může si alespoň pro přibližnou představu pustit video níže, kde Američanka ukazuje nejen, že jí sluší unplugged poloha, ale také že umí jeden ze svých největších hitů hodit do jazzového kabátku.

Problém vězí v tom, že takto výjimečné podmínky zpěvačka v kariéře moc často neměla, a navíc ji takto drtivá většina lidí vůbec nezná. Všichni vidí jen šlehačky stříkající z prsou, barevné přelivy, dvoumetrové květiny v pastelových barvách, robotické kočičky a spoustu nablýskaného kýče. A ano, zrovna ty květiny měla Katy na pódiu už ve zmíněné Vídni, všechny ty cirkusové propriety a létání nad publikem ale přišlo až v pozdějších letech.

A stejně jako před deseti lety v O2 areně, i nyní lze její koncerty šmahem odsoudit stejně rychle, jako stihnete zapomenout všechny melodie z jejího skoro až nenáviděného alba "143", na němž se internet rovněž vyřádil. Jsou to snadné terče.

Stačí napsat, že i v roce 2025 do největší české haly dorazil cirkus, bizár a že se dlouho čekalo na vybrané fanoušky z publika, kteří nebyli v prvních řadách, ale naopak daleko od scény, a máte z toho článek jako víno. "Vždyť tam šlo o muziku až v poslední řadě!" prezentujete čtenářům a dmete se pýchou, jaký že to jste zodpovědný hudební kritik, kterému přece jde o to umění a hodnoty.

Jenže ono to není tak jednoduché. A ano, Katy ve vyprodané hale zhusta využívala half-playback, který sice podkreslovala živými nástroji doprovodné kapely, a sama do písní spíše přizvukovala, než že by je táhla. A to je samozřejmě špatně. Navíc ta podkresová hudba nejednu písničku proměňovala v ducající disco, které kupříkladu největším hitům z éry "Teenage Dream" vůbec neslušelo. I za toto je ta kritika oprávněná.

Nicméně každý, kdo postaví svůj negativní pohled na koncert na tom, že je samotná hudba tou poslední prioritou, patrně vůbec nepochopil, co je Katy Perry za zpěvačku. A buď ji dostatečně dobře nenastudoval, nebo si nastavil své vlastní očekávání a hodnoty úplně jinak, než jak by měl.

Uvědomme si, prosím, že jedenačtyřicetiletá interpretka se nachází v úplně jiné kategorii než Lady Gaga, Beyoncé nebo Taylor Swift. Nebude vám z halového koncertu dělat akustickou session, kde si užijete rozsah jejího hlasu a kromě oktáv budete sledovat i množství hudebních žánrů, které ovládla. To v žádném případě.

Příležitostná astronautka je už od dob prvního alba (nepočítáme-li nezávislý debut "Katy Hudson" z roku 2001) stoprocentní reprezentantkou tzv. žvýkačkového popu. A jestli kdy o někom tvrdila, že patří mezi její vzory, nebyly to ani Janis Joplin, ani Patti Smith, ani Nina Simone, dokonce ani Celine Dion. Ale hlavně Madonna a především - a to je to klíčové - Cyndi Lauper.

To od nich se nechala inspirovat a stylizovat svým týmem jak při utváření své image, tak při tvorbě písní nejen s kontroverzním Dr. Lukem, ale také pro své koncerty. Tak aby to všechno bylo v symbióze a jedna část jejího veřejného obrazu podporovala tu druhou.

Proto je potřeba chápat, že to, že ten koncert nabízel například při videoprojekcích souboje srdnatě naivní robotické Katy s nekompromisními a svět ovládajícími technologiemi, není chybou, nýbrž záměrem.

Není špatně, že jsme partnerku kanadského expremiéra Justina Trudeaua viděli metat přemety nad našimi hlavami na lanech. Že bojovala s obouručným světelným mečem při choreograficky náročné "E.T." nejprve s jakýmisi pavouky a následně i pouštními červy známými z "Duny". Že visela hlavou dolů v ocelové konstrukci spolu se šesti tanečníky, když zpívala "I Kissed A Girl" a celá ta scéna vypadala jako vypůjčená z legendární "Atlasovy vzpoury". Že celou halu před koncem ještě obletěla na obřím motýlovi při "Roar" a nakonec ten tzv. mainframe pomyslně rozstřílela dýmící zbraní a triumfálně tak nad technologiemi zvítězila.

Protože přesně takový ten koncert měl být. Přepálený, barevný, cirkusový, bizarní, plný převleků a leckdy i dechberoucí. Takovou zpěvačkou matka čtyřleté Daisy je a vždycky byla. A její fanoušci to vědí. Nechodí na ni proto, že by chtěli dokonale odzpívaný "Firework", protože vědí, že si na té písničce vyláme zuby skoro každý. Kupují si lístek proto, aby viděli něco neobvyklého. Něco, co normálně nezažijí. Co ani na halových koncertech není úplně běžné.

A také, protože alespoň trošku chtějí vědět, kým ta Katy vůbec je, když věci kolem přestanou blikat. Že je to už dneska trošku ukřičená herdek baba, která nemá problém své fanoušky vytáhnuté na pódium sprdnout, když jí tam nechají válet ceduli. Že nechala své tanečníky o dni volna navštívit jednu z pražských hororových únikovek a sama si raději zašla na řízek. Prahu ostatně velice dobře zná, neboť zde létala za bývalým partnerem Orlandem Bloomem, když tady natáčel seriál "Carnival Row" a thriller "V utajení".

I proto ta delší proluka mezi písněmi vůbec nevadila, alespoň se mohla projevit její osobnost, když interagovala nejen s nevypočitatelným třináctiletým Johnnym z Prahy a nadto se i ukázalo, že celé vystoupení není jen o nacvičeném chození po značkách, ale také v něm zůstává prostor na to program výrazně překopat. V neposlední řadě jsme si mohli vychutnat asi nejlépe zvládnutou píseň večera, raritku "Love Me".

Obsahově nabušený koncert s desíti tanečníky a řadou wow momentů končící až přesně ve 23:00 výstřelem barevných konfet po celé hale můžeme rozebírat a srovnávat s konkurencí v tom smyslu, že zatímco Katy má na pomyslném pravítku, na jehož jedné straně je Umění a na druhé Show, posunutý ukazatel výrazně doprava, naopak třeba Dua Lipa si ho posadila přesně doprostřed.

Záleží pak na každém návštěvníkovi, zda na koncerty chodí kvůli jednomu, či druhému. Není ale fér koukat na to, jak po vysoce pravděpodobně použitém, ale zpěvačkou vytrvale popíraném užití Ozempicu zeštíhlená Perry zpívá desítky metrů nad zemí nohama vzhůru, a u toho jí spílat za to, že ten či onen tón nezazněl nejlépe. Nebo že její koncerty nenabízejí dostatek umění. To už je potom stejně bizarní požadavek, jako jít do fast foodu a čekat od toho zážitek jako od Pohlreicha. Obojí může strávníkovi chutnat, ale pokaždé to bude z úplně jiných důvodů.

P.S.: Předskokanka Becky Hill stojící většinu času na jakémsi DJském pultu bez DJe zpívala naživo rozhodně lépe. Ale to už od nás víte. Škoda jen, že na rozdíl od předloňského vystoupení na Szigetu tentokrát nedovezla ani smyčcové kvarteto, ani vokalistky, a dokonce ani dechaře, takže se prostě jen pouštěla do puštěných mptrojek a dodávala jim dříve smazané linky se svým uhrančivým vokálem. Kvalitativně se tedy za svým dva roky starým setem bohužel trochu propadla.