Jak jsou někdy věci relativní. Když okolo roku 2010 prožíval Pitbull svůj kariérní vrchol a tehdejší komerční rádia a diskotéky se neobešly bez toho, aby na nich alespoň jednou za hodinu nezaznělo jeho všudypřítomné "Mr. Worldwide", protože do svých hitů si ho zvali všichni, kteří v té době chtěli mít své písničky na vrcholcích hitparád, pravověrní fanoušci hip hopu se rodákovi z Floridy smáli a vcelku po zásluze jej označovali za nejhoršího rappera vůbec.

Neuměl prý rapovat, svou popularitu postavil na všudypřítomných opakovačkách slov typu "Mr. 305" nebo "Dale" a písničky podepsané jeho jménem často byly jen doslova vykořistěné hity minulosti, které producent s kubánskými kořeny opatřil novým textem, a pak si jen užíval úspěchy postavené na práci jiných. To pravé rapové umění tehdy tvořili lidé jako Kanye West, kteří se svými opusy "My Beautiful Dark Twisted Fantasy" nebo později "Yeezus" ukazovali hiphopovému žánru cestu k budoucnosti a do určité míry trochu pomohli vydláždit cestu lidem typu Kendrick Lamar nebo Tyler The Creator.

Jenže uběhlo patnáct let a všechno je jinak. Dnes se Westovi přinejlepším smějeme, případně se nad jeho názory pohoršujeme, jeho tehdejší parťák Jay-Z vydal poslední album tak dávno, že už si to nepamatuje ani on sám, protože trne, co všechno na něj praskne při soudu s Diddym.

A kdysi vysmívaný Pitbull, který už je přece dávno za zenitem, náhle vyprodal O2 arenu fanoušky, kteří jeho koncerty berou jako obrovskou recesi, a tak v mnohých zábavných e-shopech beznadějně vyprodali umělé plešky. Odhadem tak každý třetí návštěvník přišel v nepsaném dress codu zahrnujícím bílou košili s černou kravatou, umělou pleš (případně punčochu či koupací čepici), sluneční brýle a fixkou namalované vousy. Pokud se zároveň jednalo o ženské pohlaví, které bylo na koncertě zastoupeno nejčastěji, tím lépe, cosplay díky tomu vynikl o to více.

Veškerá kritika mířící k tvorbě plešaté legendy zůstává naprosto oprávněná, hovořit tady o umění dost dobře nelze a někdejší hudební parazit, kterého mnozí dlouho nemohli ani cítit, a to i proto, jak namachrovaně ve svých klipech působil a jak v nich dehonestoval ženy do role pouhých twerkujících kusů masa, po zásluze získal pouhou jednu cenu Grammy - a to ještě za album "Dale" z roku 2016, které drtivá většina lidí tančících v O2 areně určitě ani nezná.

Jenže Pitbull z tehdejších rádií a televize a Pitbull na živém koncertě v roce 2025 jsou dva naprosto odlišní lidé. Ten aktuální je totiž člověk vyzrálý, pokorný, slušný, děkující, pozitivní poselství přinášející, umělé plešky oceňující, dlouho a srdnatě se s publikem loučící, který do libeňské haly dorazil s velkou energií, ale už dávno ne jako nějaký machřík.

Dnešní čtyřiačtyřicátník na svých vystoupeních sice přináší všechno, co byste na nich chtěli zažít - a to i včetně takřka odhalených a v jednom kuse se kroutících zadků šesti tanečnic, které interpret vystupující od roku 1998 nemá problém propleskat -, jenže vy i on už zároveň velice dobře víte, že to všechno je jen hra. A Armando Christian Pérez, jak se rapper jmenuje vlastním jménem, vám dá všechno, pro co jste si do haly přišli, skvěle vás pobaví, ale zároveň už u toho máte vy i on určitý životní nadhled, díky němuž vám až po koncertě dojde jedna zásadní věc. Z někdejšího bouřliváka, nad jehož tvorbou jste si před lety nejednou odplivli, se vlastně stal obrovský sympaťák.

V úplném kontrastu proti němu ale stál jeho vlastní předskokan, legendární Shaggy. Ten sice zazpíval všechny své velké hity jako "Boombastic", "Angel" a závěrečné "It Wasn't Me", a dokonce si u toho nechal pustit i zdravici od svého nového kamaráda Stinga, s nímž natočil společnou desku, a v hale tak zazpíval alespoň singl z ní, jinak ale šestapadesátiletá ikona reggae působila v kombinaci se svým sidekickem a DJem až zoufale. Jako by ta vymezená půlhodina byla až příliš dlouhá na to, kolik písní chtěla legenda z Jamajky předvést.

Shaggy místo vlastní tvorby, kterou v jednom kuse otravně zastavoval a restartoval, protože chtěl slyšet hlasitější křik, spoustu času věnoval puštěným hitům od House Of Pain, DJe Snakea, Inner Circle a dalších. U toho všeho navíc až otravně přehrával, v jednom kuse publikum vybízel k většímu kraválu nebo prohlašoval nechutné hlášky typu: "Já jsem z Jamajky a věř mi, my víme všechno o předku," načež se chytil v rozkroku a předvedl pomyslný zásun.

Lidi, natěšení na jednu z největších párty ve svém životě, sice tancovali dále, ale jestli ten večer někdo působil jako svůj vlastní nepovedený revival, byl to právě on. Role headlinera na retro festivalech vzývajících devadesátky mu asi sedne, ale s Colours Of Ostrava to bude pravděpodobně horší. Snad ho tam Englishman trochu zachrání.

Ale zpět k hlavní hvězdě večera, která se na scénu dostala až v 21:15, kdy svůj set postavený na minutových útržcích hitů zejména z období milénia, zakončil DJ Laz. V té době už totiž celá aréna dávno stála na nohou, tančila a měla za sebou nejednu mexickou vlnu plnou nadšeného očekávání věcí příštích.

Obavy přitom bezpochyby byly na místě, vzpomeňme ostatně na to, jak nezapomenutelně otřesný koncert svým fanouškům nedávno připravil jiný všudypřítomný zpěvák té doby, senegalský rodák Akon. Právě k němu by se ostatně Pitbull měl přirovnávat spíše, občasný herec s ním z hudebního hlediska sdílí mnohem víc než třeba s 50 Centem. Ten totiž má své skladby mimo jiné postavené na sdělení a snaží se v nich nejen technicky dobře rapovat, ale také něco předat. V neposlední řadě si v nich ale mnohdy vystačí sám, zatímco Pitbull by se bez skutečných zpěváků jako Ne-Yo, Enrique Iglesias, Chris Brown nebo Marc Anthony neobešel.

Už proto by se nabízelo, kdyby jeho koncerty stály jen na half-playbacku puštěném DJem, do nichž by si v daných pasážích interpret jen tu a tam něco zabrblal, a pak by přeskočil k dalšímu hitu. Ve skutečnosti se ale na pódiu nacházela regulérní živá kapela složená z bubeníka, kytaristy, perkusionisty, saxofonisty, basáka, klávesisty a DJe, kteří koncert odstartovali - a to se podržte - intrem k songu "Enter Sandman" od Metalliky.

Metalová klasika ale nezůstala osamocena, později k ní v převlékacích předělech přibyly třeba i "Sweet Child O' Mine" od Guns N' Roses nebo písnička od The White Stripes. Především ale doprovodná skupina napomáhala k větší dynamice hitů, v nichž se Pitbull objevil, a také on sám rapoval bezpochyby naživo. Výsledný zvuk valící se z reproduktorů by tak sice zasloužil lepší péči, publiku to ale bylo jedno.

Jakkoliv na něj můžete nadávat, nemůžete mu upřít jedno - má ve své zásobě obrovské množství megahitů. A když show odstartoval s "Don't Stop The Party", sál doslova explodoval nadšením. Tak brutálně ohromující euforii O2 arena zažila naposledy snad až někdy na Brunovi Marsovi a to už je nějaký ten pátek zpátky. Strhující atmosféra vybízející k radostnému tanci měla tak ohromnou sílu, že z toho padaly brady. A naprosto fascinující na tom bylo, že to nebylo dané jen úvodním, notoricky známým singlem, ale že s každou další odehranou písní se vše ještě stupňovalo.

Pokud jste si v desátých letech alespoň občas pustili rádio, nemohli jste neznat minimálně hned pětici obrovských hitů znějících před první převlékací pauzou, v níž si v jednom kuse skákající a hecující Pitbull musel otřít stříkající pot nejen z čela a následně se převlékl do červeného saka.

V prostřední části koncertu dal spolupracovník Jennifer Lopez, v jejichž hitu "On The Floor" stále mnozí slyší v úvodu češtinu a s úsměvem od ucha k uchu si jeho drmolení vykládají jako "já jdu srát", divákům trochu vydechnout. Latinskoamerický reggaeton, jímž se v tu chvíli prezentoval, totiž u nás v jeho podání nikdy naplno nezarezonoval. Jenže jakmile si po medley s hity Ushera či Enriqua Iglesiase obdivovatel Snoop Dogga či Nase vytáhl ze své zásobárny hitů spolupráce s Christinou Aguilerou nebo Keshou, zase mu publikum zobalo z ruky. Nové příznivce si však nezískával jen známými melodiemi či děkovačkami v češtině.

Nečekaně hluboké poselství v divácích zanechal, když ukázal, co za peníze vydělané hudbou vybudoval. A když po proslovu o uvědomění si, že nejdůležitější komoditou už pro něj nejsou peníze, ale čas, náhle zvážněl ještě více a začal mluvit o nutnosti vzdělávání mladých lidí. To je oblast, v níž on sám coby student pohořel, neboť místo zaměření se na něj se v mládí hodně stěhoval.

Vyrůstání s matkou-samoživitelkou, později v rodině pěstounů a následně v drogové komunitě na něm zanechalo šrámy, s nimiž se rozhodl vypořádat s tím, že kromě investování do restaurací, vlastní značky vodky nebo nyní už čerstvě ukončeného sponzorství jednoho z týmů NASCAR otevřel školu nedaleko sousedství, kde vyrůstal. Následně její pobočky zřídil také v Las Vegas či Atlantě, přičemž jejich primárním záměrem je, aby děti nejen z latinskoamerické komunity nemusely zažívat tak kruté dětství jako on sám.

Zkrátka - o jeho hudebním dědictví si můžete myslet, co chcete. Do svého koncertu ale dal obrovskou porci energie a své hity představil v nejpoctivější živé verzi, jaké bylo možné dosáhnout. A i ten nejpřísnější kritik jeho tvorby, mezi něž se řadí i spíše bizár očekávající autor článku, kterému Pitbull dlouhé roky pil krev, musel nakonec po osobní zkušenosti svůj názor na něj zcela přehodnotit.

Je to prostě frajer.