Zpěvačka k.d.lang je kromě svého velkého hitu "Constant Craving" známá svou lesbickou orientací, ke které se už dlouho hrdě hlásí. Ačkoli tvrdí, že živé nahrávky nemá ráda, přesto nedávno vyšel koncertní záznam "Live By Request", který ale není ničím zvláštní. Více v recenzi.
Živý záznam vystoupení zpěvačky
k.d. lang z prosince roku 2000 je laděn do modré barvy. A to nejen co se týče přebalu cédéčka, takhle nekonkrétně lze charakterizovat i záznam onoho koncertního vystoupení. Jde o vůbec první takové album v její hudební kariéře, i když o živých albech obecně v rozhovorech tvrdí, že není jejich velkou obdivovatelkou.
Neznalého posluchače po prvním či druhém poslechu možná napadne paralela s českou popmjůzik 70. a 80. let, ale výběr obsahuje i pomalé, jazzovější a procítěnější skladby s originálním americkým feelingem. Jestli vám tohle vyjádření připadá nejapné, jde asi o generační problém. V publiku toho pravděpodobně krásného večera, kdy se živák nahrával, jistě neseděli žádní mladíci. Osobně nemám, co bych k desce řekl pozitivního, ale vlastně ani vyloženě negativního. Skladby oddělované vroucnými potlesky publika, které nečeká zázraky, které si chce jen vychutnat nekonfliktní, místy až unylou hudbu s prvky jazzu a country, odsýpají jen velmi neochotně. Je těžké srovnávat vkus americký a evropský, nicméně deska mi přijde pro náš kontinent trochu "old-fashioned", čímž myslím překonaná. I po několikerém přehrání marně hledám něco, co by vytvářelo předpoklad pro opakovaný poslech - naopak, kvílející hawajky a šansonově distingovaný projev nepřináší žádné pozitivní vibrace. Frekvence, na kterých vysílá
k.d. lang, se nese na slabých vlnách, a když stojíte pod kopcem, nedolehne k vám zpěvaččino vysílání vůbec.
V "The Consequences Of Falling" se sice z refrénu zničehonic vylíhne příjemný a chytrý zvuk varhan, ale momenty, kdy živý záznam ucaprtaných nebo dejme tomu pseudoprocítěných songů vytrhnou běžného smrtelníka z letargie, je vážně pomálu. Světlá místa mají, alespoň pro mě, bohužel jenom příchuť mladších a progresivnějších konkurentů. Při "Barefoot" jakoby v sobě zpěvačka měla kus Thoma Yorka z
Radiohead, takové tesklivé kvílení předvádí. A v pomalejších, šansonově jazzových skladbách si zase vzpomenu na hlas Moniky Načevy, ale na ten hlas z časů divadla Sklep, když zpívala náramně zúčastněně píseň "Můj věrný pes". Myslím, že se mu přihodilo něco ošklivého s páteří.
Škoda, že se z bookletu nedozvím nic o textech, třeba tam někde o psí zranění v ironickém hávu půjde také. A třeba k. d. lang své oddané posluchače zraňuje jinak, když toto live album vyšlo.