Začal to Frank Sinatra, když natočil v roce 1993 desku s logickým názvem "Duets", z níž vzešel velký hit s Bonem Voxem "I've Got You Under My Skin". Po roce vyšlo ještě pokračování, ale pak už žádná deska duetů nezaznamenala takový ohlas. Tedy snad až do roku 2002, kdy si něco podobného střihla Barbra Streisand, ale hlavně do roku 2004, kdy vyšla "Genius Loves Company" Raye Charlese, která sesbírala osm cen Grammy. Netrvalo dlouho a řada dalších se vytasila s podobnými kolekcemi. Zatím posledním, kdo s něčím podobným přišel, je legenda Tony Bennett. Jeho kolekce dostala vše říkající název "Duets: An American Classic".

Musím se přiznat, že jak hudebně, tak i lidsky mi byl vždy Tony Bennett bližší a hlavně sympatičtější než Frank Sinatra. Je pravda, že Bennett nikdy nedosáhl takového věhlasu; mohlo se zdát, že on je vždy až ten druhý za Sinatrou, avšak třeba v počtu sesbíraných cen Grammy to neplatí. A co se týče duetů, Bennett Sinatru taky trošku předběhl - tedy kvalitou, časově je to naopak.

Začnu hned jedinou, ale dosti určující vadou této desky. Pohledem do seznamu účinkujících zjistíte, že se možná Tony Bennett až příliš držel zavedených firem. Elton John, Barbra Streisand, Bono a řada dalších, ti prostě asi těžko něco zkazí, ale přinesou do swingových standardů něco, co by je ozvláštnilo? Chtělo by to vícero křížení žánrů, na druhou stranu se není co divit, přece jen už je Tony Bennett starý pán, který letos oslavil osmdesát let. Přitom hned první "Lullaby Of Broadway" tomu moc nenapovídá - v ní si vystřihl naprosto geniální duet s Dixie Chicks. Country pojetí swingu je velice nezvyklé, jenže už s druhou klasikou "Smile" přichází řádný, vlastně asi největší nános patosu. Většina dalších skladeb na albu sice už taková není, ale pořád nepřináší nic nového, respektive jejich interpreti do nich nedávají nic ze sebe, co je dělá v jejich žánru výjimečnými. Vysloveně promarněnou příležitostí je například "Cold, Cold Heart", kde se vedle Bennetta postavil za mikrofon Tim McGraw.

Ale všechno špatně určitě není, například Diana Krall v "The Best Is Yet To Come". Velice svěže působí i "Just In Time" a Michael Bublé, případně i Stingova "The Boulevard Of Broken Dreams". Vedle již zmíněných Dixie Chicks najdete na desce další dvě excelentní spolupráce: první z nich je "For Once In My Life" a Stevie Wonder v ní. Tenhle pan zpěvák rozzáří snad vše, čeho se dotkne - samozřejmě nemůže chybět ani jeho foukací harmonika. Zbývá nám ještě jedna skladba, kvůli které by si měl fanoušek swingu tuhle desku poslechnout. Je jí "Because Of You", ve které Tony Bennett a k.d.lang zavzpomínali na společné album "A Wonderful World" věnované Luisi Armstrongovi. Musím se přiznat, že jsem tuhle desku neslyšel, ale po poslechu "Because Of You" to budu muset napravit - určitá disharmonická symbióza hlasů obou aktérů je úchvatná.

V podobných deskách, jako je "Duets: An American Classic", v podstatě nejde o to, jak jsou vyprodukovány, nahrány, či zaranžovány. Produkce bývá bezchybná, na skladbách se podílejí nejen výborní zpěváci, ale také muzikanti, respektive orchestry. Navíc, co chcete měnit na standardech? Jde tedy jen o to, co do toho přinesou jednotliví hosti a jak s sebou strhnou barda, který je ke spolupráci vyzval. Zde se to povedlo jen u několika skladeb, tudíž, i když je to profesně skvěle zvládnuté dílo, nezaslouží si vyšší než lehce nadprůměrné hodnocení.