A taky nepustila. Hned úvodní "Breaking The Silence" zodpoví všechny otázky, o čem že novinka bude. Všechna klišé a ohrané žánrové postupy natěsnané do jedné skladby. A tím by se dala recenze ukončit, protože v následujících skladbách nic jiného neuslyšíte. Pokud máte bolehlav z vracejících se osmdesátek, nedoporučuji dále číst, ani si tyto veselé Švédy kdy pouštět ve svých přehrávačích.

Následující "Living On The Run" děsí už od začátku příšernými syntezátory a koncepce nudná sloka - líbivý refrén - nudná sloka - líbivý refrén je tak okatě podbízivá, že už i naše tuzemské skupiny s kořeny v hlubokém komunismu přišly na to, že toto není zrovna úplně ideální formát skládání. Hold ve Švédsku je historie k lidem šetrnější a toho H.E.A.T. využili. Přesuneme-li se k následující "Falling Down", hned na začátku musím upozornit, aby nedošlo k omylu, že to se vám nezasekl přehrávač, ale skladba se od té předešlé prakticky nezměnila a víceméně jen pokračuje s obměněným textem (a i ten není nějak zásadně rozdílný). Takže než začnete mlátit do svého elektronického přístroje, zkontrolujte číslo stopy, kterou právě posloucháte.

A co, že je asi tak na řadě právě teď? No přece nutný ploužáček, bez kterého se žádná kvalitní rocková deska neobejde. V případě "The One and Only" jde jen o nutnou vatu, u které usnete, jakmile zazní sladký vokál zpěváka Erika Grönwalla, jenž je v kapele čerstvě po odchodu Kennyho Leckrema. Je to pro něj tak první studiová spolupráce s H.E.A.T.. Sám už v minulosti dokázal ve svým mladých letech vydat dvě sólová alba, víceméně popová. To se mu podařilo díky účasti ve švédské obdobě reality show Idol, kterou dokázal vyhrát.

Další obzvláště protivnou písní je "In And Out of Trouble", která vyvolává pocit, že nikdy neskončí. Opět se dočkáme přeslazeného zpěvu, nevýrazných bicí a neposlouchatelných kláves. V refrénu mi skladba dokonce připomíná cokoliv od Michaela Jacksona (bez legrace), samozřejmě v hodně zvrácené verzi. A jelikož není v mých silách prokousat se až do konce nahrávky, přichází na řadu krátké shrnutí.

Musím přiznat, že jsem dlouho neslyšel nic strašnějšího. Chápu, že se členové kapely zhlédli v interpretech působících před dvaceti až třiceti lety, chápu, že tuto hudbu mají rádi, že ji chtějí interpretovat směrem k dalších generacím, ale tento formát, který předvedli, je nepřijatelný. Líbí se mi, jaká energie čiší z takových The Answer, Airbourne, Crazy Lixx či Wig Wam, ti mají schopnosti i nápady, se kterými i při mantinelech, jenž žánr vytváří, dokážou scénu obohatit a vytěžit z ní maximum. Ač fanoušek této hudby, "Address The Nation" jsem skousnout nedokázal a zbyla mi po něm jen podivná pachuť, nechutenství a bolení hlavy, což jsou příznaky jakékoli otravy.

Jestli hodně trpíte na žánrově obdobné skupiny, pusťte si raději domácí Turbo, Kečup a bůhví co ještě. Máme toho spoustu a kvalitnějšího. Opravdu.