Spousty triček, puzzle, cédéček, elpíček a dalších skvělých věcí spojených s Iron Maiden pořídíte v našem shopu!

Ach, ta volba předkapel... Mejdni tentokrát nepřivezli The Raven Age (tedy kapelu syna Stevea Harrise), ale pořád to nebyl žádný zázrak. Lord Of The Lost, partička namaskovaných goth rockerů, předvedla solidní, byť nikterak objevný koncert - a vlastně totéž by se dalo říct i o již zavedených Australanech Airbourne. Je to totiž v podstatě jen do uší bijící kopírka AC/DC. Nabroušené riffy, ječák, ale schází jim ono bluesové podhoubí, které hudbu jejich slavných předchůdců táhne kupředu. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Energie mají Airbourne dost, zpěvák formace chvíli po začátku koncertu zaplul do publika, ale to je bohužel všechno. Navíc je docela zrazoval zbytečně přeřvaný a nečitelný zvuk. Holt, Sinobo Stadium, nešťastné místo na pořádání hlučnějších koncertů.

Zvuk nehrál do karet ani Iron Maiden, poradili si s ním ale se ctí. Bylo slyšet to, co mělo být slyšet, nastaly však momenty (např. "Flight Of The Icarus"), kdy se zvuk propadl do nečitelnosti a nepochopitelně zakolísal.

Koncept turné "Legacy of The Beast" je postaven jako přehlídka největších hitů skupiny napasovaných na různá období z dějin lidstva. Tohle ke kapele sedí, jenže tentokrát muzikanti na turné vyrazili vyzbrojeni novým albem "Senjutsu". To svou vizuální stránkou zapadá do středověkého Japonska a určité vizuální prvky - zejména světelné rampy stylizované do podoby bambusových svazků - zůstaly po celý koncert.

Nové desce patřil úvod večera. Třískladbový blok ("Senjutsu", "Stratego" a "Writing On The Wall") odehráli před kulisou z japonské architektury a zafungoval na výbornou, byť dojmu, že to bylo tak trochu povinné, o čemž svědčí i sázka na singly a vůbec úvod desky jako takové, se úplně ubránit nelze. Nicméně koncert ukázal životnost těchto skladeb a spekulované turné věnované novému albu by nebylo vůbec od věci.

Od čtvrté "Revelations" a první změny pódia (z Japonska jsme se přenesli kamsi do středověku) už se jelo prakticky jen na léty prověřené hity. Iron Maiden vždycky ke své, samo o sobě nosné a nesmírně propracované muzice přidávali promyšlenou scénografii, resp. prvky, které dotvářejí atmosféru jednotlivých skladeb. "Hallowed Be Thy Name" tak Dickinson odzpíval v kleci a pod oprátkou, při "The Clansman" pobíhal po jevišti s mečem, při "Sign Of The Cross" s křížem, na finále v podobě svého času otvíráku "Aces High" se nad muzikanty vynořil Spitfire v životní velikosti, ve "Fear of the Dark" se frontman změnil v tajemného tuláka s lampou. A samozřejmě došlo i na maskota Eddieho, který se vynořil hned třikrát: Jednou jako samuraj hned v úvodním bloku, poté coby nemrtvý infanterista v "The Trooper" a také jako obří hlava v pozadí pódia.

Á propos - Bruce Dickinson. Ten člověk je naprostý démon, nebo podepsal smlouvu s ďáblem. Jeho vzhled gentlemana s šedivou hřívou vlasů jako by ani mezi ostatní muzikanty, stále mladicky oblečené v kapelní trička, nezapadal. Dívat se na Dickinsona, to je lekce z frontmantsví, kontaktu s publikem a pěveckého výkonu. Tenhle třiašedesátiletý, věčně usměvavý chlápek představuje ztělesněné charisma, má publikum dokonale na lopatě a pódiu vládne s grácií císaře. A jeho fyzicky náročný výkon - on je vážně pořád v pohybu - nemá žádný vliv na zpěv. Jistě, věk je trochu znát. "Aces High" kapela trochu zpomalila, některé písně zpíval o něco níže, to podstatné ale zaznělo na špičkové úrovni, a to včetně legendárního předlouhého tónu v "Hallowed Be Thy Name". Spolehnout se mohl i na doprovodný sbor několika tisíc hrdel. Když celý stadion zpíval úvod "Fear of the Dark" nebo "Blood Brothers", byly to momenty, ze kterých mrazí v zádech i při vzpomínce.

Bruce Dickinson před časem zmínil, že až neodzpívá více než čtyři písně, tak to zabalí a vybere svého následovníka v řadách Iron Maiden. Soudě podle pražského koncertu tahle doba zatím nijak zvlášť nehrozí. Tohle byla legendární kapela ve špičkové formě, která si o jednu či dvě generace mladší formace doslova maže na chleba.