Jaké místo máte na světě nejradši?
Město nebo místo? Úplně nejradši mám asi malou vesnici Doubek, kde jsem vyrůstala. Kousek od Říčan byste našla takový starý, ne rovnou statek, ale velký dům po babičce. Kdysi tam bývalo strašně moc zvířat, mezi nimi jsme jako děti žily a sbíraly jablka nebo sázely mrkve. Dneska se směju, že celý život vlastně frčím v biostravě (směje se). Na Doubek mám krásné vzpomínky jako na svůj domov z dětských vzpomínek.

Odkazuje název desky na vaše oblíbená místa?
Taky se to tak dá říct. A také na místa, kde se člověk v životě ocitne a stane se tam pro jeho život třeba něco zásadního.

Patří mezi vaše osudová místa i Praha?
Dneska už jo. Bydlím na Letné a musím říct, že to je úžasná lokalita. Mám nádherný výhled na město, je tam zeleň i klid a žijí tam kreativní lidé. Bydlím úplně nahoře pod střechou, zjistila jsem, že čím jsem výše, tím je mi lépe. Miluju svoji terasu s výhledem na komíny, to je úlet. V tomhle případě to slovo klidně pustím, protože je strašně těžké popisovat, jak je to místo někdy nádherný. I díky Letné jsem postupně k Praze získala zcela pozitivní vztah a dnes už se cítím doma spíš tady. Do Říčan se sice stále vracím, ale už ne jako domů, jezdím tam za přáteli na návštěvu. Nebo se jdu projít do krásného říčanského lesa, kde jsem také strávila své dětství, odmalička jsem tam hrávala tenis, takže na kurtech stále potkávám staré známé.

Máte ráda Vánoce?
Mám, vnímám je jako svátek, kdy se sejde celá rodina, což je vždycky příjemné. Mám obecně ráda vánoční atmosféru, i co se týká koncertů. Není úplně náhoda, že můj živý záznam koncertu "Pár míst..." byl pořízený právě na Vánoce. Lidi jsou správně naladění a většinou po hektickém období i uvolnění, takže se můžou soustředit i na něco jiného než jen na svoje denodenní starosti. Ten nápad ale zase nebyl úplně prvoplánový, napadlo mě to někdy v srpnu. Chtěla jsem vydat živák už několik let a loni v létě jsem se rozhodla, že nastala ta správná doba. Udělali jsme proto tuhle hurá akci a o Vánocích se natáčelo.

Podílela jste se vy osobně na nových aranžích?
Měla jsem velmi jasnou představu o tom, jak by deska měla znít. V oblasti klasiky mi ale samozřejmě chyběly dostatečně zkušenosti, abych třeba aranže pro smyčce stavěla sama. Tudíž jsem potřebovala někoho, kdo moje představy bude umět zpracovat do not. A našla jsem ho v Jakubovi Zitkovi, který je podle mě velmi talentovaný. Spolupracuji s ním už asi tři roky, ale stejně mě výsledek rozradostnil a překvapil, ty aranže jsou vysloveně krásné. Do té doby jsem jenom věděla, že je výborný muzikant. A teď už vím, že je to i velmi dobrý skladatel. Navíc jsme si skvěle rozuměli, vyslyšel snad každé moje přání: Tady chci, aby to bylo rychlejší, tady, aby to bylo klidnější a melancholičtější, tady zase naopak potřebuju víc pohybu a tak dále. Zároveň přinášel úplně nový pohled na jednotlivé písně, což bylo obohacující. Jednu nebo dvě skladby na albu jsem dělala sama, on mi stejně vždy musel pomoct se zápisem do not pro celé trio.

Když jsem vložila DVD do přehrávače, první mě napadlo: Kam zmizela ta divoká rockerka?
Tady jí pravda moc není (směje se). Ta poloha ve mně stále je, na tom nelze nic změnit. Možná to je i tím, že na začátku SuperStar jsem dostávala na zpívání samé rockové písničky a lidi si mě tak prostě zaškatulkovali a zapsali s tím, že to jsem já. Myslím si ale, že víc je moje já vidět právě v poloze, kterou ukazuji na živém záznamu. Mám mnohem raději klidnější atmosféru než nějaké burcování lidí, na to ostatně nemám ani povahu. Na druhou stranu mě velmi těší, když po komorních orchestrech se smyčcovým triem můžu vyrazit do klubů a odehrát tam koncert takzvaně v plné palbě. Mít za sebou zase bicí, baskytaru a kytaru.

Chtěla jste vždycky udělat akustické turné, nebo tahle touha přišla až s časem?
Druhá možnost je správně, dřív bych si na to určitě netroufla. V momentě, kdy jsem zjistila, že dokážu sama vylézt na pódium a odehrát akustický koncert, jsem se zamilovala. Podle mě k takovému kroku potřebuje každý člověk trochu odvahy, stát na pódiu úplně sám a nemít nikoho, na koho můžete v případě nouze mrknout. Je to pak hodně přímé vůči lidem, jdete prostě maximálně s kůží na trh, dáváte se celá všanc. A lidi to většinou i oceňují. Baví mě na tom právě ta otevřená komunikace s publikem, kterou neschovají ani sebesložitější a sebekrásnější aranže. V sále je vidět a slyšet úplně všechno, čehož se na začátku bojíte, a když to překonáte, posléze z toho pramení váš vnitřní klid.

Na záznamu je ale přesto moment, kdy sama sebe uklidňujete.
No ano, to byla chvíle, kdy jsem se už neudržela. Vypětí z televizního záznamu a kamer bylo přece jen náročné a stresující, ale jinak si myslím, že jsem už v sobě našla na pódiu větší klid. Musím říct, že s nervy bojuji mnohem méně než dřív, i když jsou pořád večery, kdy mám pocit, že na to pódium prostě nevylezu.

Z čeho ty stavy pramení?
Z mojí hlavy (směje se). Těžko říct, to prožívá asi každý. Zůstaly mi moje vnitřní nejistoty, obavy, jestli zpívám a hraju dobře, jestli je večer dobře vymyšlený a připravený a podobně.

Máte nějaký rituál, který tyhle strachy zahání?
Mám rituální pozdrav, kterým s bráchou zahajujeme každý koncert. A je fakt, že když tam brácha není nebo to nestihneme, jsem nervóznější. Jinak na symboly já jsem vysazená a často je beru smrtelně vážně. Třeba když jsem hrávala tenis, před prvním podáním jsem v duchu vždycky prosila: "Pane Bože, ať mi to tam spadne."

A spadlo?
Většinou když jsem si tohle řekla, tak spadlo. Posilovala jsem si tím sebedůvěru, víru v to, že všechno dobře dopadne. A jelikož jsem v tom směru nevěřila sobě, prosila jsem toho nahoře, at to zařídí za mě.

Od dob SuperStar jste se změnila vy i vaše hudba. Mění se s tím současně vaše publikum?
Na těch posledních koncertech určitě. Ale jinak myslím, že na změny jsou u mě lidi zvyklí. Už druhou desku jsem s Honzou Muchowem udělala úplně jinou, než většina lidí čekala, třetí se zase posunula blíž k popfolku. Mám vlastně štěstí, že mě publikum nechává sondovat a hledat svoje vlastní tváře a polohy, které mi sedí. Potom zase právě odbourávám ty svoje získané nové nejistoty, je to takový začarovaný kruh. Ale je to moc dobrý kruh (usmívá se). Vlastně je to spíš spirála, troufám si říct, že nestojím stále na místě. Pořád se učím a všechno to využívám v tvorbě, snad je to tak správně. Publikum se mění, pořád přicházejí noví a noví fanoušci, ale mám i svoji věrnou skalní základnu.

Nebála jste se, že krokem ke klasice ztratíte část publika? Že to bude pro některé fanoušky třeba nestravitelné?
Na tohle se dívám úplně z druhé strany, vnímám změnu jako naprosto pozitivní věc. Ráda budu své publikum stále o něco obohacovat, ukazovat jim sama sebe tak, jak mě ještě nezná. Při pohledu do budoucnosti hledím hlavně na to, abych dělala věci, o nichž jsem vnitřně přesvědčená, to, jací lidé se s tím ztotožní, je už na těch lidech samotných. Musí to pro mě opravdu něco hlubšího znamenat, až pak dokážu energii přenést k lidem a věřím, že v ten moment to i pro ně znamená mnohem víc. Už když jsme dělali desku "Dotyk", jsem toužila po smyčcích, na desku jsme je nahráli a na koncerty pak se mnou dokonce začala jezdit i houslistka. Projekt se tak rodil několik let postupně a pozvolna, z jedné houslistky se stalo trio a já doufám, že v téhle řadě budu pokračovat. Příště tam těch smyčců bude ještě víc (směje se).

Příště už budete zpívat s filharmonií.
Ano, to je pravda. Nedávno nás oslovila zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů, jestli bychom s nimi nechtěli odjet pár koncertů. Aranže z "Pár míst..." proto rozvrstvíme na několikanásobný počet osob. Na to jsem velmi zvědavá.

Koncert na DVD jste odehráli ve dnech smutku za Václava Havla. Přemýšleli jste, jestli ho úplně zrušit?
Samozřejmě, ty dny kolem koncertu byly smrtí Václava Havla velmi poznamenané a zvažovali jsme i možnost celou akci zrušit a sledovali, jestli se ruší i ostatní kulturní akce. Nakonec jsme ale sáhli k opačnému řešení a koncert jsem naopak Václavu Havlovi věnovala. Vnímám jej jako vzpomínku na pana prezidenta.

Co vás na jeho osobnosti tak fascinovalo?
Jeho obyčejnost a neobyčejnost zároveň. Byl to člověk z masa a kostí, choval se tak. Vždycky, když jsem se s ním setkala, bylo to velmi milé. Nikdy se mnou nejednal svrchu a myslím, že s nikým. Byl v komunikaci velmi přímý a dokázal si vážit lidí, což mě na něm vždy velmi bavilo. Ale samozřejmě většinu lidí nejen u nás fascinoval tím, jak uměl s věcmi hýbat, jakým způsobem. A jak do řešení problémů vstupoval - s láskou a velkým přesvědčením. To mi na něm přišlo asi nejkouzelnější.

Už máte prý hotové skladby na novou desku, je to tak?
Mám jich hotových osm, ale ještě nejsou ve finální podobě. Takže kdo ví, jestli na desce vůbec budou. Chtěla bych nový materiál dát dohromady do konce roku a vyjet na turné, což bude neobvyklé. Nejdřív bych ty skladby ráda představila naživo a teprve potom vyjdou na albu. Usmyslela jsem si, že bych album chtěla nahrát co nejvíc živě, což znamená nahnat všechny muzikanty do jedné místnosti a natočit to pokud možno z jedné vody. Už z toho důvodu bych si ty písně raději nejdřív živě vyhrála. V prosinci bych ráda vyrazila na koncerty a začátkem roku pak nahrála své nové album.

Budete se zase žánrově posouvat?
Asi trochu i jo. Ale přiznám se, že já neumím ty hudební žánry dnes už ani pojmenovat, zvlášť ne u sebe. Neumím říkat, že zpívám pop, rock nebo folk. Pořád jsou tam moje myšlenky a názory, to snad moje písničky dostatečně spojuje. Ale myslím, že na nové desce budu zase o kus odvážnější. Že jsem stále ještě hudebně ne úplně dostatečně vybouřená.