Telefonický rozhovor s Apparatem se trochu opozdil a on hned na začátku vysvětlil proč - zaspal, jelikož má za sebou poprvé v životě patnáctidenní šňůru koncertů bez pauzy, navíc rozesetých v různých zemích a s logistikou doprovodné kapely. Ze sluchátka se také každou chvíli ozývalo "sorry" a kýchnutí. První otázka se tak přímo nabízela...

Jaké to je, být v takovém zápřahu?

Náročné, ale na druhou stranu i docela cool. Za tolik dní se dostanete do zvláštního stavu - do totální muzikantské nálady. Neděláte v podstatě téměř nic jiného, než že hrajete koncerty, nebo se na ně nějakým způsobem chystáte. Když jsem v tourbusu, nezajímá mě vnější svět, často ani nekontroluju emaily. Koncentruju se pouze na shows a je skvělé cítit, jak je po tolika večerech kapela sehraná.

Existuje recept, jak ze sebe pokaždé dostat to nejlepší? Máš nějaký?

Ten jsem ještě nenašel (smích). Je jasné, že ne každou noc cítíte ty správné vibrace a každý koncert je trochu jiný, ale i když se zrovna cítím dost vyčerpaně, chvíli před show se vždycky něco zvláštního ozve - možná je to tím panákem vodky, co si pokaždé dám - ale najednou jdete na pódium s přesvědčením, že to všechno klapne. A ono to ze mě vždycky po pár minutách hraní spadne, bez ohledu na to, jak jsem se cítil ještě před chvílí.

Jak moc byl zapojený tvůj Band do vzniku nové desky "The Devil's Walk"?

Jeden ze členů měl veliký vliv, byl to Nackt (přezdívka pro Patricka Christensena z Warren Suicide, pozn. autora), desku se mnou v podstatě spoluprodukoval. Potkal jsem ho někdy v půlce jejího vzniku. Všechno začalo v Mexiku, kde jsem spolupracoval s partou dalších lidí, a po návratu do Berlína jsem zjistil, že už mi nejde být kreativní ve studiu sám, jako jsem to dělával dřív. Na tři měsíce jsem prakticky přestal pracovat, a pak jsem se dal dohromady s Nacktem, který v té době jel na stejné vlně - snažil se maximálně kombinovat akustické a elektronické zvuky. Až v pozdějších fázích nahrávání jsme spolu přišli na to, jakou budeme pro hraní nové desky potřebovat kapelu. Takhle se k nám dostal Ben Laubner, který umí obsluhovat mnoho druhů kláves, dodávat basové podklady a synťáky i obsluhovat elektroniku. Pozval jsem i bubeníka Jörga Wähnera, s nímž jsem pracoval už dlouhé roky, hrál třeba na bicí i na mé desce "Walls". Problém na začátku byl, že se moc neznali a já nejsem žádný bandleader. Prostě jsem jim přehrál, co jsem měl ze studia, a zeptal jsem se jich: "Hmm, jak to uděláme naživo?"

Tvoje nová deska se jmenuje podle satiry anglického romantického básníka P.B. Shelleyho, namířené na tehdejší britskou vládu . Jak k tomu došlo?

Jel jsem nahrávat do Mexika, abych se trochu oddělil od světa, ale i tam silně doléhaly zprávy o ekonomické krizi. Tu báseň jsem přečetl tak před dvěma lety a postupně mi došlo, že před dvěma sty lety byli ve stejným svrabu… někdy v půlce nahrávání jsem se rozhodl, deska dostane tenhle titul.

Zajímáš se vlastně o politiku? Myslím tím hlavně o události spojené s hospodářskou krizí.

Cítím spíš touhu se od toho oddělit, nechci už o tomhle všem nic víc vědět. Zní to, jako bych rezignoval, ale člověk se cítí bezmocný, může volit, ale ve výsledku nic nezmění (pauza). Ale stávají se i šílené věci. V Berlíně máme Pirátskou stranu, která vzešla od mladých. Začali jako úplní outsideři, ale mnoho lidí oslovili, protože se zdálo, že jsou jediní upřímní, kteří ještě nejsou úplně rozesr… (fucked up, pozn. překladatele) silou peněz, která ve výsledku vládne všemu. No, a minulý měsíc získali v berlínských volbách skoro deset procent hlasů. Bylo srandovní, jak nikdo ze staré gardy politiků nechápal, co se stalo.

Asi nejsi moc optimista, co se týče budoucnosti socio-politického systému, v němž teď žijeme.

Nikdo neví, co dělat. Je naprosto zřejmé, že se teď jen dočasně spravují díry, ale základní problém přetrvává a nezdá se, že by to někdo nahoře opravdu reflektoval. Vlastně můžeme být šťastná generace, nežijeme ve válce, životní úroveň je ve srovnání s minulostí opravdu vysoká a já si vlastně nestěžuju. Cítím ale, že něco tady pořádně havaruje, a pak začne naše válka, noční můra naší generace.

Pojďme zpátky k muzice. Byls jeden z prvních producentů, kdo do abstraktnější elektroniky vnášel vokály a písničkové postupy. Dnes máš spousty následovníků. Kteří z nich ti přijdou nejzajímavější?

Včera jsem si uvědomil, že vlastně už docela dlouho neposlouchám moc muziky, takže na konkrétnější výběr si teď netroufnu. Co je zajímavé, že je teď elektronická muzika taková, jaká by měla být. Čistá elektronika samozřejmě stále existuje, ale počítače se staly jen dalším z nástrojů. Většina kapel dneska takhle elektroniku používá, je to úplně samozřejmé. Ještě před deseti lety byly tyhle dva proudy celkem oddělené. Dnes už mi to vůbec nejde na mysl, že to tak kdy bylo. Ve výsledku dneska všechno vzniká svým způsobem na počítači, i ta nejvíce akustická hudba je ve výsledku nahrávaná, masterovaná a nějak upravovaná na počítačích.

Umíš si představit, kam se může muzika dál vyvíjet?

Zajímavá otázka. Všechno je dneska tak digitální, na všechno je plugin. Myslím, že po éře plastikové muziky, umělého popu se toho lidi prostě přejedli a touží po akustičtějších věcech. Takže to zní skoro jako návrat, ale já si budoucnost představuju jako snahu dostat do muziky více obojího. A jestli se bavíme o samotné technologii hudby, pak už tady není moc prostoru, napadá mě snad jen software na automatické generování hudby, takový písničkomat (smích).

"The Devil's Walk" vyšla u většího vydavatelství Mute Records. Znamená to, že už label Shitkatapult není tvým domovem?

Hmmm... Jo, vlastně jo! Jeden z hlavních důvodů byl, že jsem se chtěl trochu oddělit od Berlína, protože ten byl vždycky techno a já chci být vnímaný jinak, než jako berlínské techno. Celá ta nálepka ničila moji muziku. Teď jsem cítil nutkání nějak začít znovu a lidi z labelu Mute už jsem znal, zajímali se o nahrávání mojí nové desky a opravdu projevovali zájem, aby ji mohli vydat. Můj plán zbavit se nálepek ale úplně nevyšel, protože stejně většina recenzí zdůrazňovala: "Apparat, ten techno chlápek z Berlína..." Asi to nemám šanci změnit, nálepky zůstanou.

Čteš si o muzice? Sleduješ hudební tisk, webové magazíny?

Už moc ne. Po tolika rozhovorech, co jsem dal, mě celá hudební žurnalistika moc nezajímá. Když si pak přečteš vlastní interview, všimneš si rozdílu mezi tím, co sis myslel, cos pak řekl, jak to novinář pochopil a jaký text z toho nakonec vznikl. A často není na konci to samé, co na začátku. A celý hudební žurnalismus je samozřejmě hodně subjektivní věc a vždycky jde o mínění jednoho člověka. Přirozeně to může být tak, že čteš věci od člověka, který vidí věci stejně jako ty, a pak to může fungovat, jinak si z toho těžko něco odneseš.

Pocházíš z východního Německa. Co se ti nejsilněji vybavuje z tvého dětství a je tam třeba nějaký výlet do spřáteleného socialistického Československa?

Vlastně jsem jako dítě moc nevytáhl paty z NDR, až do mých dvanácti let, kdy padla berlínská zeď. Když jsme jeli někam na dovolenou, bylo to vždycky u nás k moři, jezeru a tak dál. Pocházím z malého města a jako malý jsem si hodně hrál v přírodě. Když jsem byl teenager, dělali jsme spoustu rave parties, taky v přírodě; v pobořených továrnách, opuštěných kasárnách po ruské armádě... Moje nejsilnější zážitky - a myslím i ty psychedelické - byly vždycky v přírodě. Proto ji pořád hledám. Netrávím svůj volný čas ve městě nebo v klubech, ale když můžu, sednu na motorku a frčím pryč z Berlína.

Představa německé, obzvláště té berlínské elektroniky, byla vždycky spojena s pojmem Minimal. Myslíš, že to pořád odráží, co se tvoří a hraje v Německu... hlavně v klubech?

Ne, to si nemyslím, hlavně ten termín je dost zavádějící. Pořád to platí, ale určitě ne tolik. Minimal je pro mě o tom, říct něco s použitím co nejmenšího počtu slov - a to je pro mě v podstatě dobrá věc. Pořád to v německé hudbě slyšíš, ale určitě to není stejné jako třeba před pěti lety, kdy šlo v podstatě jen o smyčku trvající osm minut.

Když tvoříš, je v tom zákonitě pocit štěstí?

Upřímně řečeno, v těchto dnech si občas kladu otázku, proč vlastně dělám muziku, protože většinu času to není vůbec nijak uspokojující - tvrdá práce ve studiu, když skončíš nahrávání, zdaleka to nekončí, čekají tě přípravy na turné, neustálé harcování.. No a pak je tady těch možná dvacet procent, kdy stojíš na pódiu, a to je ta odměna. Kdykoli mě napadnou tyhle černé myšlenky, že už mi to nedává pocit, co kdysi, musím si připomenout, jaké to je, když stojím před publikem.

Poslední otázku neber tak úplně vážně. Myslíš, že umělec musí v životě trpět, aby dělal dobrou muziku?

To asi záleží na osobnosti. Hádám, že někteří lidé ano. Když sleduješ jejich kariéru, tak ti přijde, že jakmile se pro ně věci stanou snadnějšími, tak ta síla, co je poháněla k muzice, je najednou pryč. Pro mě to snad neplatí. Protože jsem perfekcionista, užiju si dost utrpení při jejím nahrávání.

Ke vzniku rozhovoru podstatně přispěl Pavel Mokroš. Díky!