Základ poněkud vlažnějších reakcí možná nechtěně položil už Endru, který coby neoficiální předskokan bezesporu skvěle s looperem míchal songy například od Michaela Jacksona, Black Eyed Peas nebo i "Macarenu". Problém však byl, že zvolenému stylu jaksi neodpovídalo složení publika. Na koncert totiž s předstihem dorazili především lidi středního věku, pro které byl jeho set až příliš elektronický a taneční. Není tedy divu, že většina z nich seděla jako zařezaná a hudebník na konci svého vystoupení odcházel za pouze zdvořilého potlesku.

Vlastní koncert začal příchodem muže v oranžové kombinéze, což někdo v okolí okomentoval, že asi přišel popelář. Došel až do středu haly, kde se nacházel výběžek pódia, a zatáhl za velkou páku. Pomocí pyrotechnických efektů vše doslova odpálil. Za pódiem se rozzářily promítací stěny, které působily jako dva věžové domy s okolní krajinou po jejich stranách. Na nich pak v průběhu celého představení běžely velmi povedené animace, leckdy s 3D efektem, namixované se záběry z pódia.

Vysněný koncert skupina odstartovala jako svoji kariéru, tedy dvojicí úvodních písniček z debutu. Titulní "D.Y.K." dostala rockovější podobu, zatímco skvělá "If I Lose" žádné větší změny nepotřebovala. Už od prvních momentů bylo zřejmé, že Vojtěch Dyk a spol. neponechali nic náhodě, a aby náhodou nepůsobili staticky, přizvali si k sobě taneční skupinu. Tanečníci, využívající celého pódia, včetně dvou ramen, která vedla k tribunám, je provázeli i v letním singlu "Kopule", jenž svým stylem k předchozím songům výborně zapadl.

S následující skladbou "Táto" přišel ten nejsilnější a nejdojemnější moment večera. Dyk zasedl na malé pódium uprostřed potemnělé haly, nasvícený pouze kuželem bílých světel, a začal zpívat písničku, kterou věnoval svému zesnulému otci. Nejen při ní, ale zejména v závěrečné sekvenci, kdy sálem zněla nahrávka s jeho hlasem a na pozadí se prolínaly černobílé fotky, se tajil většině návštěvníků dech a leskly oči. Ačkoli, nebo spíše právě proto, že je tahle písnička vlastně poděkováním, bylo pro většinu nesmírně těžké se poté přeladit do veselejšího módu.

Protagonista se o to pokusil prostřednictvím dalšího česky zpívaného singlu "Armáda lásky", který ale stejně jako ve studiové verzi zněl až moc osmdesátkově. Po něm ovšem přišel druhý vrchol večera, protože Dyk pozval na pódium dva avizované hosty - Glena Hansarda a Markétu Irglovou. Irský hudebník přišel s kytarou a české písničkářce na malém středovém pódiu vyjel klavír. Ačkoli "Falling Slowly" v příštím roce dosáhne plnoletosti a oba muzikanti se potkávají spíše sporadicky, souzněli tak, jako by se vídali denně. Není tedy divu, že po konci písničky následoval velký ohlas.

Po takovémto hitu měli D.Y.K. velmi těžkou úlohu. Zkusili navázat s "Duhömö", nicméně lépe se jim to povedlo se skladbou "You Don’t Know, Who I Am", jejíž závěr odzpívali a cappella. Svůj prostor v tomto momentu dostali i Annamaria d'Almeida, Marta Kloučková a Jakub Vaňas, kteří ukázali, že to pěvecky zvládají v pohodě i bez hlavní hvězdy.

Ačkoli se Vojtěch Dyk již několikrát před tím snažil obecenstvo rozezpívat, teprve v následující "How Come" se mu to povedlo naplno. Taneční intermezzo znamenalo jakýsi předěl, z něhož už vše mířilo k velkému finále. Tuto cestu odstartovala rozjuchaná a zrychlená "Mr. Beat". Kdo by ale čekal, že lidi roztancuje nebo alespoň zvedne ze sedaček, ten by se mýlil. Zcela nepochopitelně k tomu nevedlo ani to, když se ve "Phone Song" ke skupině přidal velký smíšený sbor a Dyk doslova vyletěl na závěsech ke střeše haly, kde pak předváděl dokonce i akrobacii.

Publikum se nakonec podařilo pořádně probudit v první přídavkové písni "Mercedes", kdy se ke kapele přidal VIP unisono choir poskládaný z přátel, včetně několika, kteří fiktivními konkursy na tuto speciální akci lákali. V záplavě více či méně slavných však největší poprask způsobil jeden jediný, respektive jediná - Jiřina Bohdalová.

Ani výstřel konfet v tomto songu však neznamenal úplný konec. O něj se postaral v jedinečném "Šumavském otčenáši" už pouze samotný Vojtěch Dyk. Ještě před jeho začátkem poprosil návštěvníky, aby po jeho konci netleskali, nejásali a svoje pocity si odnesli mlčky s sebou. Pak pouze s looperem spustil tento hymnus, žalm či chorál, který se posléze vytratil ve tmě. Naprostá většina diváků jeho přání vyslyšela a opravdu opouštěla halu mlčky.

Premiérový koncert D.Y.K. ve velké hale se povedl, kapela je už za těch několik let sehraná a o kvalitách samotného Dyka coby zpěváka není sebemenších pochyb. Show, kterou připravili, lze srovnávat s tím, co vozí zahraniční hvězdy - od celkového pojetí přes design světel až po tanečníky nebo koncepci celé scény. Dokonce nechyběly ani svítící náramky.

Přesto něco způsobilo, že z publika nešlo cítit, že se baví, tedy s výjimkou klubového patra, jehož bavení se bylo v některých momentech až nepříjemně rušivé, protože zcela zjevně nesouviselo s tím, co se dělo na scéně. Že občas lidi na ochozech sedí jak pecky, to se stává, ale s ohledem na styl hudby měli alespoň ti na ploše tancovat, hýbat se nebo alespoň zpívat. To se ale, s výjimkou momentů, kdy si o to sám zpěvák řekl, bohužel nedělo. Samozřejmě že po každé písničce následoval potlesk, ale i tomu jako by chyběla šťáva a větší náboj.

Nenapadá mě prakticky nic, co by šlo udělat lépe. Snad jen, že chyběly boční obrazovky, a tak publikum ze vzdálenějších pozic mohlo spíš odhadovat, co se tam dole odehrává. Po hříchu i ta projekce, která běžela na promítacích stěnách, byla hodně upozaděná a málo detailní, takže možná i proto úplně nezafungovalo propojení muzikantů a posluchačů.

Druhým faktorem pak mohla být absence Ondřeje Pivce, jenž D.Y.K. pomohl na svět a stále s nimi na dálku coby producent spolupracuje. Kdo zažil koncert s ním, určitě jen tak nezapomene. Třetím důvodem může být prostě Praha... Protože zrovna nedávno jsem slyšel, že někteří lidé raději jezdí na koncerty svých oblíbených kapel jinam, aby zažili dobrou atmosféru. Na druhou stranu jsem v našem hlavním městě zažil už tolik bouřlivých vystoupení, že se mi takové zobecnění skoro příčí.

Nezbývá než doufat, že pokud se D.Y.K. do O2 areny ještě někdy vrátí, bude to naprosto v jiném duchu, stejně jako to zažil se svými koncerty relativně nedávno Rod Stewart.