Říkejme tomu třeba neurvalý šanson, jak to nazývají sami členové skupiny Ladě. A neurvalost si představte jako opravdovost, schopnost nesrat se s tím a jít přímo na věc, do hloubky, až k samé podstatě problému. To vše s obrovskou dávkou elegance, poetiky, něhy i brutality. Tak jako folkově, bluesově, šansonově, ale úplně jinak než folkaři, bluesmani nebo šansoniéři. Takový je Michael Kubesa s kapelou na své další a vynikající desce "Kalná".

"Kalná" je druhá (resp. třetí, počítáme-li i debut "Červeným vrchem", který nahráli v roce 2002 Michael Kubesa a Petr Uvira) deska kapely Ladě. Oproti předchozím počinům je tu patrno mnohem více zmiňované neurvalosti, chcete-li syrovosti. Neznamená to ale, že by skupina opustila svou jemnou polohu. Tu zde představuje třeba píseň "Je to asi tím", kterou můžeme znát i z letošního alba Jaryna Janka "Ty lidi" (zajímavé je rozdílné autorství hudby, připisované na jedné desce dvojici Janek + Kubesa, na druhé Kubesa + Uvira).

Kubesa je samorost s básnickým střevem, se schopností dokonale vtáhnout do dané situace, děje, popisovaného okamžiku. Když v písni "Jaro" slyšíme jeho zatrpklý ostravský monolog - "Prachy žadne ... kurva, robota na hovno, nikdo mě nema rad, ... a děcka su tež jakesi divna. A smrdim jak vysypany popelnik..." - nepůsobí to pateticky, přehnaně nebo lacině, ale skutečně. Bez problémů věříme každé slovo, každý tón. Nasáváme atmosféru, vychutnáváme a prožíváme každou bolest či stesk v celé jejich kráse.

Ačkoliv "Kalná" vyšla už v na sklonku léta, k podzimu se hodí mnohem víc. Zkuste si dát album do sluchátek a toulat se potemnělým městem. Potkávat figurky, o nichž se v písních zpívá, prožívat s nimi jejich příběhy, jejich lásky, jejich slabost. Dost možná se to brzy stane vaší příjemnou závislostí při návratech domů z práce. Prostředek pro odpoutání se od banálních problémů dne, cesta k sobě samému.