Písnička roste, graduje, dostává se až na hranici rozpadu, ale Baromantika to vždycky ustojí. Pětice skvělých muzikantů nemá problém skladbu zase vzít zpátky. To utržené soukolí řítící se téměř nekontrolovatelně na publikum, ta energie, najednou zjemní. Zklidní. A pak přiletí další nával. "Duszo moja" se proměňuje v "Indiánky", Beata Hlavenková bubnuje na flašku od piva a nadšená a plná Archa zažívá jeden z mnoha přívalů absolutní slasti.

Lenka Dusilová skromně zapadá do toho celku, střídá kytary, sampler, stojí a zpívá, sedí a zpívá, a to stejně čistě, jako kapela hraje. Vynikající zvuk jen podtrhl tu úchvatnou seanci, jež se odehrávala druhý listopadový den, na dušičky, v Arše. Ten den, kdy se Praha zabalila do mlhy, která jako by se rozpustila právě se vstupem Baromantiky do sálu. Nebo ještě předtím, se stále skvělou, bosou písničkářkou Janou Vébrovou, která ve svém krátkém setu zahrála třeba skladby ze sedm let staré debutové desky "Kykyrý". A když odcházela k žlutým skalám sbírat hvězdy, jako by předznamenala hvězdy, které vyšly za pódiem před příchodem Baromantiky. V instrumentálce "Monotronka", která kapele slouží jako intro.

Na ni navazovala jedna z nejsilnějších věcí z aktuální křtěné "V hodině smrti" - "Epitaph". Během zpěvu veršů Ezry Pounda Lenka marně ukazovala na zvukaře, že se neslyší. A tak skladbu zazpívala bez odposlechů, a i když byla evidentně nesvá, na zpěvu vlastně nic poznat nebylo. "Šumí to. Nejde mi odposlech. Je možný, že na tý krabičce není něco zmáčknutý?" hledala Dusilenka způsob, jak vyřešit úvodní technický problém, a pak odvážně pronesla: "A ven slyšet jsem? Tak já to budu zpívat po paměti." Nakonec se ale chyba našla a koncert pokračoval po krátké pauze tak, jak měl.

Lenku Dusilovou musí mít každý rád, jak mezi posluchači, tak mezi muzikanty. A tak se nikdo nemůže divit, kolik skvělých hostů či autorů se na jejích nahrávkách podílelo. Archa tak mohla vidět a slyšet Lenčiny duety s Justinem Lavashem (to jeho charisma!), Davidem Kollerem i Danem Bártou. Slyšet texty Martina Kyšperského, Ondřeje Fencla nebo Michaela Kubesy z kapely Ladě, která brzy vydá další desku. Šlo prostě o velký muzikantský svátek, v jehož skvělý průchod napomohlo i výborné publikum, které krásně nechávalo skladby dohrát, netleskalo do jemných pasáží a odměnilo muzikantku s kapelou jednou z nejpěknějších atmosfér, jaké jsem v Arše zažil. A pomohlo i to, že se tentokrát nesedělo jako před lety na křtu první "Baromantiky".

Po skoro dvou hodinách, po celé odehrané desce "V hodině smrti", po křtu, který na chvíli vytáhl posluchače z dalekých snových krajin zpět do reality, i po všech přídavcích se evidentně spokojená kapela ještě přesunula k cédéčkům, a ta podepisovala evidentně spokojeným návštěvníkům koncertu. Ten večer byl nádherný.

Když jsem pak mířil od Archy na Florenc, pořád jsem ještě zůstával pohlcen těmi tóny a zvuky a slovy a vjemy. A až těsně před vstupem do metra jsem si uvědomil, že se ta mlha fakt rozpustila. I tady, na povrchu.