Ačkoli Lenka Filipová vystupovala v řadě nejrůznějších podob a s různými lidmi, přesto ji posledních pár let známe především v trojici s irským harfistou Seanem Barrym a kytaristou Mirkem Linhartem a nebýt pódia připraveného pro něco většího, nic by nenaznačovalo, že tentokrát tomu bude jinak. Dokonce i prvních několik zahřívacích písniček odehrála ve zmíněné sestavě a nic neobvyklého nebylo, ani když dva zmíněné pány vystřídal na klasické intermezzo v podobě "3. věty sonáty C dur" Maura Giulaniho violoncellista Štěpán Švestka. Ty méně obvyklé věci se začaly dít až s příchodem symfonického orchestru Bon Art Pops Orchestra pod vedením dirigenta Františka Drse.

Musím konstatovat, že tato změna konceptu byla velmi příjemná. Ta akustická podoba je sice vynikající, ale přece jen je dobré ji občas proložit něčím jiným a v karlínském divadle k tomu byla skvělá příležitost. Už třeba díky jeho akustice, kterou se ale nepovedlo využít úplně dokonale. Občas se totiž některý nástroj ztrácel v orchestrálním podkladu, nicméně pokud se všechno sešlo tak, jak mělo, byl to uchu lahodící a navíc i velmi senzitivní zážitek. K tomu ale přispěla hlavně Lenka Filipová sama.

Přestože tuto českou zpěvačku, skladatelku a skvělou kytaristku sleduju už řadu let a dodnes si vzpomínám na její fotky v jakési učebnici klasické kytary, ještě nikdy jsem ji neslyšel zpívat její písničky tak, jak právě v pondělí. Lenka Filipová na mě vždycky působila velmi přirozeně až možná civilně, ovšem tentokrát jako by její písničky dostaly novou hloubku, kterou jsem doposavad nezaznamenal. I ty největší hity najednou začala zpívat s hmatatelným prožitkem a daleko více si hrála s jejich intenzitou. Orchestr pak všechno toto ještě umocnil, což do dokonalosti společně dovedl v keltské ukolébavce "Aichivali", která začínala zprvu akusticky, jak je obvyklé, posléze se přidal i orchestr a celou skladbu vygradoval do podoby blížící se skladbám z "Pána prstenů". Naopak třeba "Baccardi" dostalo téměř muzikálové aranžmá.

Všechna tato vylepšení a změny měly ještě druhý efekt. Návštěvník koncertu si mohl uvědomit, jak široký žánrový záběr a rozsah Lenka Filipová vlastně má, a to během něj nezazněla ani jedna lidovka. Jedna drobnost mě ale v této souvislosti trošku zamrzela. Společně s vydáním alba "Concertino 2010", jsem se těšil na více klasiky, bohužel ve výsledku zazněla pouze jedna, již zmíněná skladba pouze s cellem, takže s orchestrem nezazněla žádná a tomu se říká nevyužitá příležitost. Tedy pokud nebudu počítat "Adagio" Tomase Albioniho za klasiku. Ta zazněla v latině, což byla na druhou stranu velmi osvěžující záležitost, ačkoli ji mám spíš spojenou s francouzštinou. Nicméně té si publikum užilo také poměrně dost a já osobně nejvíc. Přece jen... jak často můžete slyšet naživo tento krásný a neuvěřitelně libozvučný jazyk?

Samostatné koncerty Lenky Filipové mají obvykle velmi intimní atmosféru a ten letošní nebyl výjimkou. Filipovou nerozhodily ani občasné problémy se zvukem, ani nestandardní chování publika, které, jako by se cítilo svázané daným prostorem, bylo možná méně bouřlivé. Vše jí ale vynahradilo na samotném konci po dvou přídavcích potleskem ve stoje. Přesto to byl koncert v řadě vjemů jiný - jak jsem již napsal více senzitivní a svým způsobem i romantický, ač tohle slovo nemám zvlášť v souvislosti s hudbou vůbec rád, s řadou nálad i pocitů. Přiznám se, že asi nejvíce to na mne dolehlo ve chvíli, kdy Lenka Filipová vzpomínala na Karla Zicha a potom zazpívala společnou "Mosty". Výsledný dojem byl až mrazivě upřímný.

V posledních dvou týdnech jsem absolvoval v poměrně rychlém sledu čtyři velmi kvalitní koncerty a vystoupení Lenky Filipové patří mezi ně. Ve společnosti Simply Red, Dianne Reeves či Joea Cockera se rozhodně neztratila a dokonce ze všech jmenovaných byla pro mě největším hudebním překvapením. Vedle doprovodu symfonického orchestru a její excelentní hry na kytaru, se o to zapříčinil hlavně její zpěv, což považuji po takovéto době působení na hudební scéně za skoro neuvěřitelné.