Zaplněná aréna je jedna věc. Málokdy se ale stává, že by se plocha na stání obsadila až úplně dozadu. Lenny Kravitz to svou aurou dokázal. A to i přesto, že u nás hrál naposledy teprve v červenci - a ještě k tomu tehdy zanechal dost rozporuplné dojmy. V programu svého turné za tu dobu udělal drobné korekce a v rámci stejné šňůry k vesměs zapomenutelnému albu "Blue Electric Light" se po ostravské štaci vydal i do narvané O2 areny.

Jeho pověst ho evidentně předchází, dodnes nad jeho vypracovanou muskulaturou uslyšíte vzdychat ženské i mužské publikum. Šedesátníci takto skutečně běžně nevypadají. Vypadat dobře je ale Lennyho práce. Jak sám říká v rozhovorech, kromě pravidelného cvičení se o sebe na domovských Bahamách také velice stará. Jí jen to nejkvalitnější veganské jídlo v pravidelných intervalech a přiměřených porcích, medituje, modlí se a hodně se zaobírá i svým duševním zdravím.

Má na to čas - dcera Zoë už si vybudovala vlastní hereckou kariéru, vystačí si momentálně bez manželky a vzhledem k životu v celibátu na tom pravděpodobně nehodlá nic měnit. A možná proto, že ho čas nikde netlačí, evidentně na sebe nechá rád čekat. Předvedl to už dříve - na Colours Of Ostrava se nechal vyvolávat celých patnáct minut, před pár dny ve Vídni to vytáhl na dvacet, libeňská hala mu taktéž musela strpět celých čtyřiadvacet minut zpoždění.

Následně obřadně vyjel na výtahu nahoru tak, jak ho známe - s dready, v modré kožené bundě, bokovkách a svých ikonických slunečních brýlích, které nejspíš neodkládá ani na záchodě. Výbuch petard v úvodní a trefně vybrané "Bring It On" odstartoval vydařený večírek. Rockové pózy pro fotografy pod pódiem v úvodu nemohly chybět: zpěvák dávno ví, že za opření se s kytarou o záda kytaristy Craiga Davida Rosse ho budou milovat, protože to prostě na titulních článcích v libovolných médiích na druhý den bude vypadat skvěle.

Řezavý zvuk kytar se v aréně potkával s přesnými údery tradičně nadprůměrné bubenice Jas Kayser, která za škopky ztělesňovala slovo "cool" snad ještě víc než sám protagonista. Ten minimálně ze startu nasadil výborné tempo, čímž dal zapomenout na padající řetězy v Ostravě.

Silný úvod potvrdil singl "TK421" z nové desky, což je za referenci ze Star Wars kamuflovaný název pro jeho přirození s výtečným sólem na saxofon. Po něm následoval singl "Always On The Run" z roku 1991 hned se triem dechařů, který skvěle znají všichni ti, co v období třetího PlayStationu pařili "Guitar Hero: Aerosmith".

"Vítejte přátelé, rád vás vidím. Další den a noc, kdy můžeme pod jednou střechou slavit obrovskou sílu lásky. Díky vám všem, co jste mi dopřáli tento život, cítím se poctěn vaší přízní," vítal fanoušky Američan s rusko-židovskými kořeny. "Pojďme uctít toho nejvyššího," dodal s prstem mířícím k nebi a spustil nezapomenutelné intro k "I Belong To You", což se okamžitě setkalo s velkým jásotem publika.

Neméně bouřlivé ovace si vysloužil i velký hit "Stillness Of Heart". V něm Lenny jako obvykle krátce zasóloval na kytaru a následně ještě skladbu na černém pódiu, v tu chvíli zcela pokrytém dýmem, protáhl o akustické outro, které ve studiové verzi nenajdeme.

Samotná stage se, mimochodem, oproti Ostravě neproměnila, za třemi stupínky pro (zleva) vokalisty, bicí a klávesáka, se nacházely obrazovky zobrazující převážně dění na scéně tu a tam doplněné o drobný barevný efekt, tím hlavním pokoukáním měl ale samozřejmě zůstat sám Kravitz.

Setlist se od odkazovaného vystoupení lišil jen velice kosmeticky, kdy pár skladeb změnilo své pořadí a některé kousky zpěvák obměnil úplně. Do programu tak nově přibyly zmíněný "Bring It On", aktuální singl "Honey" a především "I'll Be Waiting". Jinak by se ale dalo hovořit o tomtéž představení, které jsme viděli před tři čtvrtě rokem. A přece by to nebyla pravda.

Sám jsem tehdy patřil ke šťastlivcům, kteří si s čtyřnásobným držitelem Grammy při "Let Love Rule" plácli, a přece bych vystoupení na Colours Of Ostrava stejně jako mnozí další označil za jeho nejslabší koncert u nás za posledních přibližně patnáct let. Nefungovalo to. Dlouhé a zbytečně pauzy, podivné chování a promluvy, zpoždění a absence napojení na publikum udělaly ze setu jedno velké zklamání, o němž tak trefně psal kolega Parikrupa.

Ve výborně nazvučené hale ale dokonce vyzněly díky zvýrazněným detailům i na první pohled nenápadné songy jako soulová novinka "Honey" nebo psychedelická "Low" s výraznou basou. Rozvážná chůze Jacka Sparrowa i dlouhá představovačka kolegů sice zůstaly, koncert však přesto odsýpal.

Všechno si až nad očekávání skvěle sedlo, výhrady proto šlo mít kromě zmíněného zpoždění snad jen k tomu, že ani tentokrát nezazněla například procítěná klavírní balada "Calling All Angels" či vypalovačky "California" a "Where Are We Runnin'?" z často až macešsky opomíjené nahrávky "Baptism" z roku 2004. Ta přitom patří dodnes mezi černé koně jeho diskografie. I když je červená.

Jako absolutní vrchol představení ale nejde označit nic jiného než nesmírně vzácně hranou baladu "I'll Be Waiting", kterou Lenny ovládl zpoza klavíru. Jeho kapela, ale dokonce i osvětlovači a fanoušci se svítícími mobily její živé provedení nesmírně podpořili. Muzikantské číslo par excellence a snad i hlavní důvod, proč středeční večer v O2 aréně nevynechat.

Očekávaná hitová smršť v závěru s nabroušeným "Are You Gonna Go My Way?" i tradičně na dvacet jedna minut natažený přídavek "Let Love Rule", při němž se zpěvák procházel mezi diváky až k B-stagi a zase zpátky, jen dotvořily už tak zřejmý dojem: oblíbený designér nábytku tentokrát dorazil v dlouho neviděné formě a z dřevních dob rock'n'rollu vysekal solidní pomník.