Noro Červenák a jeho kumpanie (mimochodem, na novém albu je i Norova děkovně-chvalitebná píseň "ZVA 12-28 Band" určená lidem v kapele) neúnavně objíždějí kluby a hospody na Slovensku i v České republice. Přitom prožívají nové příběhy, naslouchají novým historkám a to se odrazilo na aktuálním albu pojmenovaném "Z ruky zobať".

Co se změnilo od minula? Jednak se na zvuku kapely výrazně projevila personální změna, kdy místo Borise Čiampora (foukací harmonika) nastoupil houslista Stanislav Fakan, jednak došlo též k mírnému posunu od tradiční bluesové formy k vypravěčskému písničkářství typu Toma Waitse. Pořád můžeme zetvéáčka řadit do bluesového šuplíku, ale možná právě ty housle (a sborové halekání) přibližují písně více pod Tatry - takže projev kapely je ještě osobitější, protože v něm vyrašil i folklorní kořínek.

Písně to nejsou moc veselé, protože život nějak nelakují narůžovo. Texty jsou velmi přímočaré a v kombinaci s Norovým neomaleným zpěvem a drsným, převážně akustickým zvukem kapely se opravdu nehodí na firemní večírek po úspěšném celodenním teambuildingu. Jsou to prožitky a pozorování ze života lidí, co se jistě netopí v luxusu a trápí je ty nejzákladnější problémy na téma láska (a opuštění), přátelství a peníze.

Na rozdíl od názvu jedné knížky z oddělení Esoterika a duchovno "Jestli to bolí, pak to není láska", Červenákovci tvrdí, že "Láska musí bolet" (a shodou okolností něco podobného zpívá Jana Kirschner na "Krajině Rovině"). No ale pořád se u nich můžeme spolehnout na jistou dávku humoru, který v těch trudných textech probleskuje. Někdy je černý jak karvinské uhlí a někdy posluchače dostane odzbrojující dobrotou či jednoduchým trikem, jakým je slovenská verze butovské klasiky "Jedno ráno". S tímhle blues je život lepší.