Kapela pojmenovaná dle státní poznávací značky, nomen omen. Fotky nelžou, tihle chlapi vypadají fakt divně, měřeno dle fotek katalogů, které vyhazujeme ze schránek rovnou do připravených kartonových krabic od Ramy. Ať už je tato image pečlivě vypěstovaná, anebo si s tím ti čtyři týpci moc hlavu nelámou, výborně pasuje k jejich hudbě, zakouřenému elektrickému blues o neopětované lásce, rozvodech, smutku, sexu, Romech, půjčování peněz, pití a tak podobně. Jak se říká, ze života.

Zpěv Nora Červenáka je základním poznávacím znamením kapely. Zní jako Tom Waits na tahu z nejlepší zvolenské hospody, ale stále to vypadá, jako by si se svým hlasem pořád hrál, nějakým zdrsnělým způsobem se mazlí se slovy, chraptí, pošklebuje se a moc nechodí kolem horké kaše. Je zcela pochopitelné, pokud by se někomu nepřipravenému Červenákův projev nelíbil - je to samorostlý unikát vzdálený poučkám z příruček popového zpěváka.

Totéž platí pro témata písniček. Skladby zetvéáček by mohly nést podtitul "O hříšných lidech města". Jejich zemité blues je o těch nejobyčejnějších věcech každodenního života, ale nezřídka se pohybuje v okruhu asociálů, lidí na hraně (nebo za ní) a oněch podivných existencí, které najdete v každém městečku a na něž si ukazují děti, než je maminka plácne po ruce. Klip Alice Nellis k písni "Štátny sviatok" (najdete na CD i na YouTube.com) je docela dobrou ilustrací těchto postaviček, kamarádů z mokré čtvrti, divných taxikářů, prostitutek a povalečů.

Další unikát Bandu je v jeho schopnosti převést živelnost a syrovost živého vystoupení na desku. Zvuk ZVA 12-28 Bandu je neučesaný, drsný, je to rovnoběžka textů a tvoří s nimi jedinečný celek, jenž je těžké přirovnat k něčemu na naší scéně. Není divu, že je kapela svého druhu festivalovou a koncertní atrakcí - a musíme jedním dechem připomenout, jak si tento status kapela vybojovala: dlouholetým hraním, svérázným smyslem pro humor a hráčským uměním.