Než se dostanu k samotnému koncertu, uvedu základní informace o skupině a její tvorbě. Ještě pod názvem Hoover vydali tihle Belgičané v roce 1996 první desku "A New Stereophonic Sound Spectacular", pak změnili zpěvačku a název (stejný název měly už jiné skupiny), pod lehce upraveným Hooverphonic vydali v 1998 album "Blue Wonder Power Milk" a nejnovější "The Magnificient Tree" je skoro ještě teplé. Z hlediska hudby se dá jejich hudba popsat asi nejlépe slovy trip-pop, tedy takový zasněný lehce kytarově-syntezátorový pop, kde se dost uplatňují triphopové rytmy, jinými slovy popovější Massive Attack či Portishead. Jistou éteričnost dodává muzice ženský vokál. V hudbě základní trojky, zpěvačky, kytaristy Raymonda Geertse a basisty (který také programuje a píše většinu písní) Alexe Calliera, nejde o něco převratně nového, desky Hooverphonic jsou hodně příjemným "moderním" popem. Na první desce možná trochu unylým, ale je znát vývoj a poslední album je pestřejší a živější (prospěla změna zpěvačky od druhého alba).

Byl jsem zvědav, jak bude vypadat prezentace téhle kapely naživo, protože jsem měl za to, že jde většinou o "umělé", tedy elektronické kouzlení. Při příchodu do Roxy si nešlo nevšimnout mixážního (nebo jakého) pultu docela slušných rozměrů. Reprodukovaná hudba v duchu acidjazzu mě hodně příjemně naladila (šlo prý o záznam koncertu jakéhosi Maďara, který byl nedávno v Roxy), bylo to potřeba, protože začátek na plakátech v 19.30 nebyl dodržen zhruba o hodinu a půl. Ale dočkali jsme se, postupně se zaplňující Roxy vypadalo docela plné (v závěru se ukázalo, že tak ze slabé poloviny) a do modrých světel za sebou začala Geike Anart zpívat. Na pódiu kromě ní byl ještě kytarista, basista, bubeník a klávesista.

Krátce řečeno, bylo to úžasné! Naživo totiž dokázali Hooverphonic díky z pásku pouštěným efektům a zvukům uchovat atmosféru svých skladeb, ale živým provedením přidat a zvýraznit některé momenty, které jsou jinak v jejich muzice méně patrné. Bicí, které z desek někdy zní poněkud "uměle", byly naživo lepší. Docela logicky, ale přesto velice potěšitelně, byly naživo také dost slyšet kytary, byl tak někdy setřen pro někoho až moc sladký zvuk kláves z desek. Také samotné klávesy byly častěji jen "piánové", přirozenější. Hooverphonic tak surfovali (v rámci možností) opravdu v různých stylech, kromě "svého" předvedli i skvělou, hodně jazzovou verzi jedné ze svých skladeb, místy zase kytarovými orgiemi připomínali zlaté časy indie scény (myslím ty, co si koukali na boty). Vyhnuli se tak pocitu stejnosti, který člověk může mít při poslechu desek částečně mít (hlavně u první).

Nebudu vyjmenovávat jednotlivé skladby, největší zastoupení měla logicky poslední deska, ale i předchozí nepřišly zkrátka, zazněly např. "Inhaler" a "2Wicky" (jejich první velký hit, mj. zní ve filmu "Svůdná krása", na albu v ní hodně připomínají Portishead), "Battersea", "Club Montepulciano", "Eden" nebo "Autoharp", "Jackie Cane", "Waves", "Vinegar & Salt" atd. Skladby byly někdy odděleny krátkými samply řeči, jako tomu je na první desce.

Na skvělém zážitku se podepsal i zvuk, který byl čistý, všechny nástroje a zpěv (Geike zpívá opravdu dobře) bylo dobře slyšet. Také světla, i když úplně jednoduchá, se hodila. Přišlo mi také, že kapela je slušně sehraná, každopádně bylo vidět, že je to baví, dlouhovlasý klávesista hru hodně prožíval.

Koncert měl jedinou chybku, končil příliš brzy, i se třemi přídavky (až příliš krátkými, 2 skladby, 1 a 1) mohl trvat lehce přes hodinku. Že hudba Hooverphonic nezajímá jen mě, ale i důležitější osoby naší hudební scény, jsem pochopil, když jsem viděl Mardošu z Tata Bojs, Davida Urbana ze spolupořádající D Smack U Promotion, Tondu Kocábka a to spoustu jiných neznám.

Na závěr, kromě doporučení stránek Hooverphonic, vás nyní nepřítomné mohu jen pozvat na březen 2001, kdy dle Alexe přijedou znovu.

P.S.: Účast dvou Italů a Čecha?, kteří se prakticky celý koncert "bavili" mezi sebou, jsem opravdu nepochopil, asi nepřišli za hudbou.

Hooverphonic, klub Roxy, Praha, 11.12. 2000