Původní záměr tour měl být v duchu oslav dvacátého výročí vydaní alba "The Magnificent Tree" a návratu Geike Arnaert. Covidová proluka a účast v soutěži Eurovision Song Contest však nakonec přinesly shluk mnoha aktivit, jež vyústily v novou nahrávku "Hidden Stories".

Tu Hooverphonic v neděli odehráli téměř celou, nedostalo se jen na atypický song "Circus". Stačily však úvodní takty "A Simple Glitch Of The Heart", jež setlist zahajovala, aby jako na lusknutí prstu zafungovala ona alchymie, kterou právě Geike do zvuku tvůrčího dua Alex Callier a Raymond Geerts (které naživo doplňovali další tři spoluhráči) dodává. "The Wrong Place" už zněla s jistotou, umístění na devatenácté příčce ve výše zmíněném hudebním zápolení je asi dávno zapomenuto. Návrat na pódia songům této skupiny totiž dodává mnohem více energie.

To bylo patrné i z tváří hlavních aktérů, kteří nezakrývali radost z návratu. Jako by odhodili tíživé břemeno vytvořené prodlevou mezi koncerty. Možná za to mohla i Alexova upovídanost - uváděl písničky, doplňoval k nim malé příběhy, vtipné hlášky, mile představil "Eden" coby nejlepší track, který kdy napsali, a tak dále.

Geike je v tomto ohledu mnohem skromnější, v černých šatičkách však byla přesně v tom módu, v jakém si ji všichni pamatujeme, a to, co Alex stihl napovídat, plně vynahrazovala svým zpěvem, aurou a nadhledem sobě vlastním. Vždy měla v sobě osobité kouzlo, kterým si kohokoliv z publika dokázala získat na svou stranu. Když se rozezněla "Vinegar & Salt" jen za doprovodu akustické kytary, náběh husí kůže na zádech na sebe nenechal dlouho čekat. Letitá "2Wicky" nebo melancholická "No More Sweet Music" pak zafungovaly jako flashbacky minulých let - všechny ty vzpomínky na předchozí zážitky byly rázem zpět.

Jak bylo řečeno v úvodu, Hooverphonic z návratu Geike neudělali jen oslavu starých časů, ale nachystali i "Hidden Stories" a neopomenuli připomenout ono mezidobí, kdy post frontwoman zastávala Noémie Wolfs, a skutečnosti, že dnes je jejich tvorba více popová.

Z nových písní nezklamala dojemná retrospektiva loňského propršeného belgického léta v "Belgium in the Rain", hybná "Lift Me Up" poháněná nezkrotnou basovou linkou, protipólem byla dramatická "Full Moon Duel", jež v sobě mísí westernovou, či až bondovskou poetiku - spojení s "No More Sweet Music" do jednoho celku bylo emocionálně naprosto vyvážené. Z doby odloučení setlist zahrnul i krásné "Anger Never Dies" a "The Night Before", kterým Geike vdechla nový život - její pojetí zahrnovalo mnohem sytější tóny. Rozvernou vsuvkou se stala "Badaboum", v níž se vokálně blýskl i jejich kytarista.

V průběhu večera došlo i na několik důležitých songů. Těmi bezesporu jsou hitovky "Sometimes", "Stranger", "Jackie Cane" anebo nenahraditelná "Mad About You". Vedle nich se však neztratila ani ta nejnovější "Thinking About You", do které se do jedné v meziher vecpal kousek klasického tracku Abby "Does Your Mother Know", trefné to intermezzo.

To už se však show naklonila ke své přídavkové části. Zdálo se, že po "The World Is Mine" už přijde jen rozloučení a konec, avšak rozjařený Lucerna Music Bar svou milovanou skupinu nechtěl pustit ze svých spárů jen tak. Proto se Geike & spol. ještě jednou vrátili, aby zahráli titulní skladbu desky "Hidden Stories" - sice bez živých smyčců, ale i tak to byla dojemná tečka za povedeným večerem.

Nezodpovězenou otázkou (visící ve vzduchu) tak zůstala ona zbytečnost té dvanáctileté zpěvaččiny odluky a to, zda všem zúčastněným nebude zpětně líto toho času, který mohli společně strávit zcela jinak. No, stalo se a nelze to vzít zpátky. Důležité je, že Hooverphonic jsou zpět ve své nejsilnější možné formě, což bez sebemenších problémů potvrdili. Po vystoupení byla patrná spokojenost na obou stranách, tedy jak u skupiny samotné, tak i u publika. Jen více takovýchto koncertních vzpruh po té podivné (covidové) partii plné omezení a regulací!