Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Po Honzovi Baluškovi, Danovi Hájkovi, Michalovi Kochovi a Karlovi Veselém vám pátý exkurz servíruje Honza Průša.

Vybrat pouhých deset nejdůležitějších desek mého života byl nelehký úkol, stejně tak, jako stanovit jejich pořadí, i když první tři místa byla od počátku jasná. Nakonec jsem zvolil ty, které na mě svého času působily opravdu nadmíru silně, a není důležité, že jsem je třeba několik let neslyšel. Mým poznávacím znamením je obliba bootlegů a nejrůznějších raritních nahrávek (ale to se tady tentokrát překvapivě nepromítlo). S tím souvisí i fakt, že nepřeceňuji výsledný zvuk desky. Pocit, feeling, atmosféra - to je pro mne to nejdůležitější. Technickou kvalitu jsem schopen akceptovat i v pro mnohé zcela nepřijatelné podobě.

---

10. Ivan Kral - Nostalgia (1995)

Kultivovaný rocker plný hudebních nápadů a výborný producent Ivan Král je trochu smolařem. Jako jeden z mála Čechů se dostal mezi skutečné špičky světového rocku, přesto doma příliš úspěchu nezaznamenal. "Nostalgia" je jeho první česká deska. Její jméno přesně vystihuje náladu, která z ní sálá, stejně jako nádherné video "Winner Takes All". "Nostalgii" navíc okořenila kamarádka Patti Smith, najdete tu i to, co vzniklo díky spolupráci s Lucií. Velmi příjemné album pro chvíle, kdy je člověk sám. Jedinou malou výhradou je jeho násilné ukončení. Vždycky mám pocit, že po "Love You To Death" by mělo přijít ještě něco.

---

9. Green Day - Dookie (1994)

V době před internetem bylo jedním z nejlepších zdrojů o hudbě MTV. Začal jsem ho sledovat hned, jak se nám objevilo v kabelu někdy v letech 1993 - 1994. A právě tam tehdy, v době kdy u nás pomalu nikdo nevěděl, co to je, adorovali Green Day a The Offspring. A zatímco druzí jmenovaní mě nikdy moc nebrali, Green Day mě uchvátili. Jednoduchý melodický a chytlavý punk a skvělé klipy k "Basket Case" a "Longview". Hned jak se dal v Česku sehnat, jsem pořídil "Dookieho" a brzy na to "Kerplunk" i rozšířenou verzi debutu. Po zklamání z prvního českého koncertu i nevýrazného následujícího "Insomniac" mě sice přestali bavit a jsem jeden z mála, které neoslovil ani "American Idiot" (až teď přišla radost z Foxboro Hot Tubs), první tři desky v čele s "Dookiem" ale patří neodmyslitelně k mému životu.

---

8. Znouzectnost - Odrhovačky a baladajky (1990)

Znouzectnost mě provázela po celou střední školu. Nejdříve se ke mně dostal legendární "Blázinec". "Hasiči", "Použitý", "Divný věci". Přehrával jsem to pořád dokola, sháněl další nahrávky a narazil jsem na BlackPoint, kde jsem koupil své první originální demo Znouze - "Odrhovačky a baladajky". Šedesát minut chytlavých písniček s opravdu chytrými texty. A i když jsem přestal ZNC, spolu s ukončením průmyslovky, aktivně vyhledávat (na festivalu ji ale vždycky rád vidím a nová alba si taky pořizuji), pořád tu jsou fantastické čtyři roky nejkrásnějšího období života, jimiž mě ZNC doprovázela a pomáhala mi dobývat svět.

---

7. Pod Černý Vrch - Měchožil Zhoubný (1997)

Objevil jsem je na jednom z Rocků pro Zelený tulipán na Cibulce. Tenkrát jsem přišel na Slobodnou Európu, ale ta nedorazila. Zato tam byl Pod Černý Vrch. Česká houslová grundle, jediná a jedinečná. Komponovaný pořad o "Měchožilu zhoubném" a láska na první poslech. Díky PČVům jsem pak začal chodit k Vystřelenýmu voku nebo Pod Viktorku. Také jsem začal pořizovat vlastní bootlegy z jejich koncertů (nejradši mám památné "Rozloučení s Měchožilem") a netrpělivě čekal na vydání desky. První - pouze na kazetě - byl právě "Měchožil zhoubný". Každá z rozličných etap kapely má něco do sebe, tuto úvodní mám ale nejradši.

---

6. Lucie - Černý kočky, mokrý žáby (1994)

Lucie mě dostala hned, když jsem ještě koncem 80. let minulého století viděl v "Pionýrské vlaštovce" (nebo to byl "Televizní klub mladých") skladbu "Troubit na trumpety by se nám líbilo" a brzy na mě stejně působil i klip "Dotknu se ohně" ve slovenském "Triangelu". Dodnes mě baví všechny její desky (kromě "In The Sky"), ale nejvíc jsem si užil a vychutnal "Černý kočky, mokrý žáby". Ivan Král z kapely dostal neuvěřitelné množství energie a díky pauze, která nahrání alba předcházela, je z něj cítit i obrovská radost z hraní. "Krev a R'N'R" je fantastický úvod desky i koncertů a zároveň moje nejoblíbenější skladba Lucie. K tomu výborná hostující Lenka Dusilová. A tak jediné, co jsem doposud na "Kočkách" nepochopil, je jejich nevýrazný a fádní obal.

---

5. Einstürzende Neubauten - Tabula Rasa (1993)

Těžko vybrat reprezentativní album od Neubautenů, které by zásadně vyčnívalo. Jejich tvůrčí potenciál je tak obrovský, že vždy přichází s něčím novým a neokoukaným. Nakonec jsem se uchýlil k albu "Tabula Rasa", které představuje v tvorbě ENek jasný milník. Je to deska přechodu od původních hlavně experimentálních a brutálně odvážných desek plných neuvěřitelného hřmotu k neméně odvážným, ale podstatně kultivovanějším albům. Na "Tabula Rasa" mě vždy nejvíc bavila úvodní pulsující "Die Interimsliebenden" a závěrečný strhující a patřičně avantgardní industriální lomoz "Headcleaner". Naopak "Blume" s hostující Anitou Lane se sem příliš nehodí. Mnohem lépe pasuje na album zpěvačky "Dirty Pearl".

---

4. Wanastowi Vjecy - Andělé (1996)

V 90. letech jsem ujížděl na tuzemském punku a pořizoval jsem si každou nahrávku, co se na trhu nebo u známých objevila. A tak jsem Roberta a P.B.Ch. začal sledovat hned od vydání sampleru "Epidemie" (zpočátku mi ještě nedocvaklo ono spojení s mou také oblíbenou Lucií). Nejvíc jsem si ale užil až o šest let starší album "Andělé". Podle Roberta Kodyma je to deska, kterou kapela odflákla. Mě ale baví pro svou syrovou a rockovou přímočarost. Uznávám, že "Bejby" je zbytečný - a vzhledem k té době již dávno existující stejně vypointované skladbě od slovenské Zóny A (stejně si myslím, že jí Vjecy, kolem nichž se tehdy motal Whiskey ze Slobodné Európy, museli znát) - nesmyslný plagiát. Jenže "Blbá", "Andělé", "Láska" nebo "Já", to je fakt jízda. Wanastowi Vjecy ryzí a nepřekonatelné. A jestli jde o výsledek odbyté práce, tak to, pánové, klidně flákejte dál.

---

3. Nirvana - Hormoaning (1992)

Říkejte si, co chcete, ale Nirvana byla nejdůležitější kapela 90. let minulého století. Zároveň i jedna z nejdůležitějších kapel mého života ("Nevermind" je asi má nejhranější deska vůbec). Mám rád vše od "Bleach" po "Unplugged In New York", slyšel jsem desítky (a možná více než stovku) koncertů, b-strany singlů i všechny dostupné rarity. "Hormoaning" je pro Japonsko (tu verzi jsem si pořídil) a Austrálii vydané EP. Šest skladeb, čtyři coververze, z nichž "D7" od portlandských punkáčů The Wipers byla pro mne svého času ta nejlepší skladba od Nirvany. Je to krátká (necelých 20 minut), jednobarevná deska. Ale ke mně se dostala v nejvhodnější okamžik, v době, kdy jsem Nirvanu obdivoval nejvíc. A proto má pro mě tak zásadní význam.

---

2. Nick Cave & The Bad Seeds - Let Love In (1994)

Nicka Cavea jsem objevil spolu s vydáním fantastického alba "Henry's Dream". Nejvíc mě ale dostalo o dva roky mladší následující "Let Love In". Tady jsou The Bad Seeds v životní formě. Už při práci na desce nenechal Cave nic náhodě, přizval zajímavé hosty, z nichž se někteří v budoucnu stali řadovými členy kapely. Nahrávalo se souběžně ve dvou studiích, pracovalo se v časovém presu (datum vydání byl pevně stanoven a Cave se chystal na šest týdnů do Brazílie) dvacet hodin denně. Precizně se přepisovaly a dotvářely skladby a vybíraly ty nejvhodnější (z těch, co se na desku nedostaly, pak pro b-stranu singlu "Loverman" vytvořily pozoruhodnou koláž). Cokoliv z "LLI" vždycky rád slyším na živo. "Red Right Hand", "Loverman", "Nobody's Baby Now". Navíc příjemným bonbónkem alba je pražská "Thirsty Dog".

---

1. The Doors - L.A. Woman (1971)

The Doors jsou absolutním vrcholem toho, jak na mě může působit hudba. Dokonalé souznění. Čtyři skvělé charismatické osobnosti se vždy svým, ironickým a problémovým Morrisonem v čele. Baví mě všechna jejich alba (myšleno ta s Morrisonem), dokonce i zbytečně přeplácané "The Soft Parade" - sbírka silných, ale špatně zaranžovaných písní. Absolutním vrcholem je ale poslední album, které Morrison nazpíval, "L.A. Woman". Jeho nahrávání bylo tradičně náročné, tentokrát navíc kapelu opustil jejich stálý producent Paul Rotchield. Písničky ho nebavily, považoval je za nudné a po pouhých třech dnech strávených ve studiu vyzval kapelu, ať si je nahraje sama - pokud si tedy myslí, že to za to stojí. Zvukový technik Bruce Botnick pomohl s produkcí, kapela se vzpamatovala a výsledek je fenomenální. Skutečné blues, hluboké emoce a silný prožitek od začátku do konce.