Seriál Co poslouchá musicserver si dal přes léto na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Druhý exkurz sestavil Dan Hájek, který nad výběrem strávil nejednu chvíli strávenou v jeho neustále se rozrůstající sbírce cédéček. Honza Balušek, který tuto řadu speciálů odstartoval, o něm tvrdí, že je hudební úchyl, výsledná desítka toho nejlepšího však tohoto parametru nedosahuje.

---

10. Patrick Wolf - Lycanthropy (2003)

Patricka jsem objevil díky jeho zatím poslední desce "The Magic Position". Kvůli ní mu fůra fandů vyčítá, že odbočil a užehlil svůj sound pro masy posluchačů. Já jsem jedním z těch, co se chytli. Patrick Wolf přináší svěží vítr mezi novodobými písničkáři. Od zmíněného alba jsem se velmi záhy dostal k těm dřívějším a jeho prvotina "Lycanthropy" se rázem stala tou nejoblíbenější. Stačí si k tomu jen poslechnout skladby "Wolf Song", "Bloodbeat", "To The Lighthouse" nebo "A Boy Like Me" a jste v obraze. Neučesanost, nevybouřená mladistvá energie a nečekané úlety, to je přesně on. A k tomu originální texty.

---

9. Různí - Trainspotting (Soundtrack) (1996)

Na Irvinu Welshovi se mi líbí, že sem tam dýdžejuje, navíc jeho knížky vysloveně hltám. V mém žebříčku tak nemůže chybět soundtrack k trháku "Trainspotting". Oba díly (oranžový a o rok později vydané zelené pokračování) jsou kultovní stejně jako samotný film nebo román. Divočák Iggy Pop a vedle něj Underworld, "Born Slippy Nuxx" rázem dostalo novou dimenzi úspěchu. Lou Reed, Brian Eno, Blur, Leftfield, Primal Scream a kupa dalších, to je neuvěřitelná nálož, která se prostě neohraje a někdo měl evidentně šťastnou ruku při sestavování. Těžce jsem řešil, který disk z této dvojice mám radši, ve finále díky kýči od Ice MC "Think About The Way" o prsa vyhrála první kompilace.

---

8. Dušan Vozáry - Déva (1993)

Jediný domácí zástupce, ale o to zaslouženější pozice. Po Oceánu a Lorienu si Dušan Vozáry udělal čas na svou sólovku a pak se teprve vrhnul na Fiction. "Déva" je časem prověřený klenot s červenočerným digipackem a nahuštěnou porcí temnějších nálad. Co track to perla s originální injekcí hudebních nápadů, promakanou elektronikou a orientálními vlivy. Před x lety jsem si strašně moc přál, aby Dušan natočil pokračování (možná by se i v šuplíku něco našlo). Z dnešního pohledu je mi ale jasné, že by to možná byl nadlidský úkol se nastavené laťce vyrovnat a je možná jedině dobře, že toto dílo nenašlo pokračování. Srdce mi krvácelo, když se pro nevelký komerční úspěch CD prodávalo za směšných deset korun v levných knížkách. Pokud na toto album ještě někde natrefíte, neváhejte do něj investovat!

---

7. Depeche Mode - Ultra (1997)

Spojení Depeche Mode s Timem Simenonem (Bomb The Bass) dalo historii výtečné album, kterému vévodí emociální ždímačka "Home", kterou nazpíval Martin Gore. Ten pro mě představuje hlavní tvář kapely, Dave Gahan byl vždy tím druhým. Na "Ultra" mě baví temnější podkres, chmurná témata, z kterých se Gore vyzpovídává, a Gahanovo znovuzrození. Velká škoda, že v tomto období Depešáci nevyrazili na turné, chtěl bych totiž slyšet, jak by tehdy živě fungovala pecka "Sister Of Night" - tu považuji za jeden z nejlepších DM songů ever! Kdo si dnes vzpomene na téměř holohlavého Martina v klipu "Useless"? Dle mého názoru jeden z nejsilnějších momentů druhé poloviny devadesátých let.

---

6. Banco De Gaia - Last Train To Lhasa (1995)

K tomuto one-man projektu mě dostal kamarád z vysoké. Banco De Gaia je přesně ten druh taneční muziky, který mohu poslouchat stále dokola. "Last Train To Lhasa" je dnes již klasickým dílem, v němž Toby Marks bojuje za práva Tibeťanů. Na titulní track, který je postavem na beatu rozjeté parní lokomotivy, prý Toby vlastní čtyřicet pět minut dlouhý remix, který snad někdy zveřejní prostřednictvím vlastního shopu s mp3 soubory (kdysi dávno nabízel k poslechu jen krátký edit). Dalšími dominantami jsou kompozice "China (Clouds Not Mountains)", hymnická "White Paint" nebo třicet šest minut trvající "Duck! Asteroid" na pecku "Kincajou" na druhého disku. Směska žánrů v podání Banco De Gaia je nezadrhávající se hrací skřínkou určenou nejenom k poslechu. Konkurentem je pak i následná studiovka "Big Men Cry".

---

5. Dead Can Dance - Toward The Within (1994)

Ti, kdo mě znají, vědí, že nejsem příznivcem live bootlegů nebo prostých koncertních záznamů na CD. Existuje jen jediná výjimka a tou je "Toward The Within" Dead Can Dance. Živě je už asi neuvidím, ale částečně mi to vynahradil pražský koncert Lisy Gerrard. Tento živák z roku 1993, který se i tenkrát v Santa Monice filmoval v režii Marka Magidsona (ten se podepsal i pod krásným bijákem "Baraka"), vás pohltí. Stačí prvních pár taktů, aby vás Brendan Perry a Lisa Gerrard dokázali přikovat k reproduktorům a plně prošpikovat silou svých písní. Emociálními vrcholy jsou pak "I Can See Now", "American Dreaming" nebo "Sanvean". V boxu "Dead Can Dance (1981-1998)" se pak tento koncert poprvé objevil i na DVD a vřele jej doporučuji.

---

4. Pet Shop Boys - Bilingual (1996)

Na této dvojjazyčné desce nacházím vše, co mám na Pet Shop Boys tolik rád. Možná je pro někoho "Bilingual" zbytečně přeplácané, ale nabízí silné skladby s chytře vypilovanou elektronikou ("Discoteca", "Electricity"), skvostné hity ("Se a vida é (That's The Way Life Is)"), ale i výrazné balady ("It Always Comes As A Surprise"). Neil Tennant a Chris Lowe zde představují své vzpomínky na turné po Jižní Americe, což je poodhaleno nejenom textovými vsuvkami ve španělštině. Ovlivnění latinou tehdy nebylo úplnou novinkou (vzpomeňte na hit "Domino Dancing"), ale přineslo to své ovoce v podobě výtečné desky navazující na řadu bílých záseků ("Please", "Actually" a "Behaviour") v diskografii dua. Celkově toto období přineslo i nejpovedenější b-strany singlů a uzavřením éry byl singl s coverem klasiky "Somewhere".

---

3. The Knife - Silent Shout (2006)

Severský chlad a hudební přístup mi nejednou zlomil vaz, jedno z posledních odrovnání představuje výsledek snažení The Knife pojmenované "Silent Shout". Preciznost zvukové choreografie, tajuplná image a totální nepřístupnost k médiím na mě zapůsobilo. Od prvních taktů stejnojmenného opusu jste unášeni atmosférami, přes skvostnou "The Captain" až k emociální krásce "Marble House". Vše tu přesně funguje, má význam a ani na krátkou chvíli nejste ušetřeni jejich ničím neohraničenému krocení elektronických výbojů. Ani se teď nedivím, že zatím není venku žádné pokračování, The Knife si totiž s touto deskou na sebe ušili nebezpečný bič. "Silent Shout" je totiž omamná droga, kterou nelze vytřepat ze sluchového ústrojí. Vizuální zpracování na "Silent Shout - An Audio Visual Experience" je pak dalším trumfem.

---

2. Goldfrapp - Felt Mountain (2000)

K debutu "Felt Mountain" Goldfrapp jsem vykračoval po dlouhé pěšině, než jsem zdolal jeho skrytou dokonalost. Když se však podívám zpětně na všechny čtyři desky Alison Goldfrapp a Willa Gregoryho, ujišťuji se, že to je nejcennější skalp, který natočili. "Seventh Tree" je tomuto mrazení v zádech relativně blízko, ale chybí mi zde drobet oné filmové scéničnosti a snových krajinomaleb opuštěných přírodních koutů, v nichž se vznáší nepolapitelná a hlavně neuchopitelná Alison. Pak už jen stačí singly "Lovely Head", "Utopia" nebo "Pilots (On A Star)" a máte jasno. "Felt Mountain" je extra originálním vnímáním světa načechraného decentními Gregoryho orchestracemi a transplantacemi elektronikou nabitých implantátů. Každý z těchto devíti střípků představuje hloubkový ponor do nitra a neřestí hlavní aktérky.

---

1. Myléne Farmer - Innamoramento (1999)

Další silná osobnost, která je zahalena do vod tajností. Tato dáma nemá žádný oficiální web, ale kdykoliv do světa vypustí nějakou novou zprávu o chystaných koncertech nebo dotočeném albu, tak se její fanouškovská základna stane hybnou masou, která šílí a je přitahována magnetickými silami Myléne Farmer. Podobné mystérium budete marně hledat. Ke každé její desce mám jiný vztah a na čelních příčkách pomyslných žebříčků by vždy byla umístěna nějaká z nich. Když se však na celou její dráhu podívám z jiného úhlu pohledu, odhalím, že jedno album má pomyslné prvenství - "Innamoramento".

Je to pro mě velmi blízká osobní zpověď uhrančivé Myléne, která díky videoklipu k písní "Je te rends ton amour" způsobila velké pohoršení, když se v jeho závěru koupe v Evině rouše ve velké kaluži krve. Klip se briskně dostal na videokazetách do obchodů a mizel z pultů raketovou rychlostí. "Innamoramento" má několik milníků, v nichž najdete opojení elixírem zamilovaných dvojic, milujících se až za hrob. Každým poslechem si najdete své osobní spojnice, které vám vybaví dávno zapomenuté vzpomínky, jež se slzami prožijete znovu. V závěru umístěná naděje "Souviens-toi du jour..." dá možné rozřešení otázky, proč jste kvůli Myléne Farmer nenormálně ochotni rok a půl před plánovaným koncertem utratit slušný balík peněz a dostat se do transu očekávání, co vlastně teprve přijde.