Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto se zmíníme o "Monsieur Gainsbourg Revisited", Shanii Twain, Lighthouse Family, Mudhoney a Ned's Atomic Dustbin.

---

Dan Hájek: Různí - Monsieur Gainsbourg Revisited (2006)

Nejsem moc velkým zastáncem tribute desek, těch, které si mě získaly, je poskromnu. Kromě tohoto počinu mě ještě napadá povedené "For The Masses" aneb pohled na songy Depeche Mode. Patnáct let po smrti mistra skandálů, kontroverze a ostud, ale i autora geniálních kompozic Serge Gainsbourga se vydavatelství Barclay odhodlalo k zajímavému experimentu. Dalo dohromady pestrou sešlost interpretů v čele s Franz Ferdinand, Placebo, Portishead nebo Trickym a nechalo je natočit pocty umělci. Nechybí samozřejmě nesmrtelná "Je t'aime... moi non plus", kterou zde přepracovala dvojice Cat Power a Karen Elson. Evidentně největším nadšencem byl Brian Molko, který kromě písničky "The Ballad Of Melody Nelson" s vlastními Placebo spojil ještě síly s Faultline a Françoise Hardy v "Requiem For A Jerk". Carla Bruni vše uzavírá s dekadentní verzí "Those Little Things" a snad jediná drobná výtka může směrovat k poangličtění textů. Čím častěji se ale k tomuto cédéčku vracím, tím tento pomyslný šrám slábne a baví mě pestré spolupráce a místy nečekaná spojení. "Monsieur Gainsbourg Revisited" je poctivým průletem Gainsbourgovou tvorbou, na které vás může bavit třeba odvaha něco pojmout netradičním způsobem.
Nejlepší skladby: "The Ballad Of Melody Nelson" (Placebo), "L'Hôtel" (Michael Stipe), "I Just Came To Tell You That I'm Going" (Jarvis Cocker & Kid Loco)

---

Pavel Novák: Shania Twain - Come On Over (1997/1998)

Jednou na ni musela přijít řeč. Měl-li bych uvést svůj žebříček nejoblíbenějších desek, dost možná by "Come On Over" stála na vrcholu. Shania si mě dostala před nějakými devíti lety hitem "That Don't Impress Me Much" a "Come On Over" se krátce na to stala mou nejposlouchanější deskou. O její jedinečnosti svědčí fakt, že se jedná o nejprodávanější album ženské interpretky v historii a s necelými čtyřiceti miliony prodaných nosičů se řadí mezi nejprodávanější alba vůbec. Z šestnácti skladeb se celkem dvanáct stalo singly a spousta z nich se zapsala mezi klasiky jak country, tak i poprockové hudby. Kdo by neznal hity jako "You're Still The One", "Man! I Feel Like A Woman", "From This Moment On" nebo "That Don't Impress Me Much" s nezapomenutelným videoklipem. Deska vyšla ve dvou verzích - v Kanadě a USA v roce 1997 v country verzi a následně v roce 1998 se stejnými skladbami, ochuzenými o country prvky a více stylizované do poprocku celosvětově. Právě s "Come On Over" posbírala Shania několik cen Grammy a zažila největší úspěchy své kariéry.
Nejlepší skladby: "When" a všech zbylých patnáct.

---

Tomáš Parkan: Lighthouse Family - Ocean Drive (1995)

Britská dvojka Tunde Baiyewu a Paul Tucker, tedy Lighthouse Family, vlétli na evropskou hudební scénu jako kometa, zazářili singlem "High" a poté opět pomalu zmizeli za obzor. Zanechali za sebou tři řadové desky, několik rádiových hitů a především styl, na který jen tak někdo nezapomene. Podobně jako příbuzní Simply Red, od kterých přešlo k Lighthouse Family několik hudebníků, obdivuhodně kombinovali pop, jazz, soul, r'n'b a taneční rytmy. Nejsem schopen říct ani proč, ale nejvíc mi k srdci přirostla jejich prvotina "Ocean Drive". Možná to bylo proto, že byla první a možná kvůli titulní písničce, kterou považuji za nejlepší, co LF natočili. Je zajímavé, že ty velké hity, jsou, jak říkají Angličané, easy-listening, ale o celé desce se to říct nedá. Ne že by jejich hudba byla nějak extra složitá, ale přeci jen většina alba vyžaduje trošku soustředěnější poslech. Melodie nejsou tak přímočaré a jednotlivé nástroje dostávají také větší prostor k určité "improvizaci". Pravdou ovšem je, že toto můžete a nemusíte vnímat, protože zvláštně zabarvený Baiyewův hlas vévodí muzice Lighthouse Family. Tahle skupina zkrátka uměla udělat velmi chytrý a přitom lehký pop s velkým citem pro melodii a my můžeme pouze doufat, že se ještě jednoho dne dají dohromady, jak to koneckonců tvrdí i jejich bývalý management.
Nejlepší skladby: "Ocean Drive", "Goodbye Heartbreak"

---

Zuzka Macháčková: Mudhoney – Every Good Boys Deserves Fudge (1991)

Mudhoney. Další z oblíbených kapel Kurta Cobaina a ta pravá nefalšovaná garáž. Nahrávka zní hodně undergroundově, celkově je mnohem méně hlasitá než kterákoli jiná deska, co mám v přehrávači. Tu nemůžete poslouchat jen tak někde v tramvaji. Vyžaduje si vaši pozornost. Připadá mi trochu jako z jiného světa. Jedna z těch vykopávek, které vás dokážou pohltit svou atmosférou, je na ní cosi magického. A najednou zjišťujete, že ten soundtrack je pořád aktuální. Je to minulost a přítomnost zároveň. Mudhoney jsou kapelou, kterou zná spousta lidí a dneska by bylo dost naivní si myslet, že nějaká hudba je jen vaše. Ale přesto Mudhoney vám ten pocit dají. Mudhoney a Meat Puppets jsou tak odlišné a přitom mají společnou schopnost přirůst vám k srdci víc než kterákoli jiná kapela. Protože zní tak opravdově, že to snad ani víc nejde.
Nejlepší skladby: "Intro", "Good Enough", "Pokin'Around"

---

Ondřej Michal: Ned's Atomic Dustbin - God Fodder (1991)

"She'll Break Some Hearts / When She Grows Up," zpívá John Penney ve skladbě "Capital Letters". Zpívám s ním a vykračuju si nejistou chůzí ranním šerem ze strahovské Sedmičky přes Petřín dolů na Újezd. Baterky ve walkmanu melou z posledního, cestu domů snad ještě zvládnou. Je pozdní jaro časných devadesátek, za pár týdnů začínají školní prázdniny, a tak není kam spěchat. Angláni Ned's Atomic Dustbin mě bavili od pradávna v první řadě svým měkkým, gumovým, chvílemi až funky zvukem způsobeným dvěma basovými kytarami, které používali. Další věc, pro kterou byli přitažliví, byl jejich optimismus a ohromná dávka energie, jíž měli na rozdávání. Debutové album "God Fodder" doslova nacpali chytlavými peckami. Kolekci startuje asi nejznámější věc "Kill Your Television". Ta ostatně vyšla i jako jejich vůbec první singl. Ač se v následujících letech snažili sebevíc, svoji prvotinu už nepřekonali.
Nejlepší skladby: "Kill Your Television", "Throwing Things", "Grey Cell Green"

---