Že se od nové desky Evanescence očekává nadprůměrný komerční úspěch, potvrdila sama tuzemská pobočka firmy Sony BMG tím, že ji zvolila coby první titul své edice zlevněných titulů, do níž řadí právě CD a DVD, na něž je zacílena větší část posluchačské obce. "The Open Door" je zkrátka z těch nahrávek, na které lze přilepit klišovité označení "nejočekávanější deska", potažmo "jedna z nejočekávanějších desek" měsíce či snad dokonce roku. A bodejť by ne, když to debutové album "Fallen" dotáhlo na šestinásobnou platinu. Že "The Open Door" splní očekávání vydavatele, je tedy takřka jisté (budou-li střízlivá). Ale splnilo také očekávání posluchačů? Po hlavní recenzi Petry Hubáčkové, jež pravila, že absolutně, je tu názor dalších deseti redaktorů musicserveru, kteří - soudě dle průměrného šedesátiprocentního hodnocení - ve výsledku dávají najevo mírné zklamání.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Luboš Kreč - 4/10

Sám jsem na čas podlehl vlně Evanescence, to když i v českých rádiích rotovala hitovka "Bring Me To Life". Na debutu "Fallen" bylo slušných písní několik, celkově ale ta placka stála spíš za grešli zlámanou, než za blyštivou. I proto jsem k "The Open Door" přistupoval velmi opatrně, vědom si hypeu, který kolem Amy Lee proudí, aniž by si to ona sličná dívenka zasloužila. Dobře jsem udělal. Propadnout ještě jednou by byl hřích. Dvojka totiž v plné kráse ukazuje, jak povrchní je dnešní zájem. Zdá se, že nikoho (publicisty nevyjímaje) nezajímá plytkost a průhlednost. Vždyť "The Open Door" nepřináší vůbec nic, je to pouze řemeslná deska, která zní tak studeně, až mi při psaní tohoto příspěvku zamrzlo kafe. Všechno to začíná ukvíleným vokálem Amy, která by možná dostala jedničku od pana Klezly, ale charismatu a živočišnosti je v tom jako v ranním prozpěvování Petra Koláře. Hudebně to je naprosto stejné - piánko, riffy radši nijaké, než nějaké, melodie strašlivě táhlé, nudné; hlavně aby bylo hodně vidět a slyšet Amy Lee. Je to nuda od začátku do konce. Stačí si pustit dvakrát třikrát, abyste poznali, že tady ani smrt nebere. "The Open Door" se nedá popsat jinak než jako naprosto studená, neinvenční deska, která se možná skví výtečnou produkcí, ale když tam nejsou žádné city a skutečné nápady, tak je to Evanescence platné jako horalovi pět let starý gore-tex.

Tomáš Tenkrát - 4/10

Deska, která ke mně po prvním a druhém poslechu nevyšle žádný impuls k tomu, abych si ji pustil znovu, je pro mě mrtvá. A album "The Open Door" je pro mě nyní mrtvou deskou. Očekávání, jak druhý kotouček po velmi úspěšném debutu dopadne, jsou vždy velká. I já jsem očekával, avšak neměl jsem. Tahle placka totiž postrádá nějaké svoje kouzlo, písně jsou bez duše, jen si plynou a chybí jim jiskra. "The Open Door" je sice dokonale vyvážené, ale vyvážené v tom smyslu, že z tohoto alba nevyčuhuje téměř žádná slušná skladba. Kromě prvního singlu a hezky vyaranžované závěrečné "Good Enought" mě nezaujalo nic. Vlastně se mi celé "The Open Door" rozpíjí v jednu šedivou čmouhu. Amy Lee sice zpívá výborně, ale k čemu je to platné, když si všechny písně jedou dokola svou nenápaditou linku a její monotónní zpěv po chvíli spíš nudí, než aby byl pověstnou třešničkou. Je mi úplně jasné, že i z tohoto alba bude třeba na Óčku rotovat pár písní pořád dokola a to je taky to, proč tato deska vznikla. Jakýkoli singl z ní v rádiu nebo televizi fungovat bude, ale když posloucháte celé album doma, tak vás téměř ničím nezaujme a to je špatně.

Pavel Parikrupa - 5/10

"The Open Door" zřejmě bude komerčně dost úspěšná deska, ale na album, které pojednává především o smutcích, neradostných událostech a temných stavech lidské duše, je docela nudná. Jednak je umělecký posun od debutu "Fallen" minimální a za druhé, ani procítěný vokál Amy Lee nezachrání to málo melodických nápadů, co na albu jsou. Hlavním tématem se tak nechtěně stává zoufalství, ale je to zoufalství z monotónní nálady nových písní. Deska je smutný monolit, z něhož jen místy vyčnívají osvěžující jinakosti, jako třeba nádherná závěrečná "Good Enough". "Call Me When You're Sober" už se dokázala dostat pod kůži a častým hraním se jistě i další singly coby samostatné jednotky stanou dobře poslouchatelnými kousky. "The Open Door" jako celek je ovšem dokonale zahraná a zazpívaná ukázka schematismu, od zavedeného vzoru "smutný velký hlas plus nabroušené kytary plus klavírní balady" se kapela neodchyluje.

Tomáš Parkan - 5/10

Nemám rád, když někdo příliš plete do hudby víru, protože to zavání pokrytectvím, což je velice pěkně ukázáno ve filmu "Saved!". Ale Evanescence to klidně odpustím, oni to zase tak moc nepřehání a hlavně jsou od začátku hodně zajímavou kapelou. Od počátku si vytvořili svůj naprosto signifikantní styl a jejich debut je výbornou deskou, u které se člověk nenudí. A tím pomalu mířím k "The Open Door", o které se to samé napsat nedá. Poslouchal jsem ji asi dvacetkrát a doteď jsem v ní nenašel to kouzlo jako u "Fallen". Jednotlivé písničky ale i album jako celek je takový dlouhý sex bez orgasmu. Typickým příkladem může být druhá "Call Me When You're Sober", kde vždy čekám, že to už už Evanscence konečně pořádně rozjedou, a kde nic, tu nic. Ono pejorativní přirovnání jest zcela na místě, protože se nedá napsat, že by to byla vysloveně špatná deska, například "Good Enough" je hodně povedená věc, ale ono zmíněné vyvrcholení citelně schází. Přičemž je ale patrné, že se Evanescence pokoušeli o určitou pestrost, jak melodickou, tak i třeba tu náladovou, ovšem toto vše utopili v jednolité produkci. Obávám se, že ten jejich sice snadno identifikovatelný, ale na druhou stranu jednolitý styl tuhle desku jednoduše zabil.

Dan Hájek - 6/10

Kdysi mě spolužák na střední škole krmil heavy metalem a občas pustil i něco hutnějšího. Nešlo mi na rozum, co na tom slyší tak zajímavého, ale musel jsem uznat, že jeho brašna plná nášivek a podobně vyzdobená džíska mají něco do sebe. Patřil do určité skupiny lidí, kteří tuhle hudbu poslouchají, netuším však, jestli je stále tím zapáleným metalákem. Já byl spíš depešákem a naše výměny názorů byly místy dost na hraně, možná i trocha krve ukápla. Více jak o jednu dekádu později jsem byl se svým kolegou z práce na festivalu Wave Gotik Treffen v Lipsku a přišel na chuť temně gotickým věcem. Díky té atmosféře, která tam panovala, jsem si to hodně užil a nakoukl do zcela jiného světa pro mě dříve neprobádaného. Současnost. Skoro dva týdny nepravidelně protáčím nové album Evanescence a nedaří se mi přijít mu na kloub. Na povrch opět vyplavala ona dřívější nepochopení. Jejich tvorba mi přijde strašně moc šablonovitá, tak jako u toho metalu, co do mě s vervou hustil spolužák. "The Open Door" je zručně vytvořená deska, na které je několik vydařených momentů. Ono kouzlo však umlacuje ten systém narýsovaný skoro přesně podle pravítka. Linie intro-sloka-refrén-mezihra-sloka-refrén-sólo (co nejvíce nabubřené)-refrén se zde často opakuje a to bohužel u těchto kytarových stylů hodně vyniká, více než v jakémkoliv jiném žánru. Nedokáži to však plně odpálkovat, že to je jen špatné. Nejsem přesně zasažená cílovka tohoto produktu plného gotického ducha. Potenciál oslovení světa mimo mě je mnohem větší, Evanescence mají své skalní vyznavače a ti si jejich novou placku rozhodně užijí naplno.

Pavel Novák - 6/10

Takhle chladnou desku už jsem docela dlouho neslyšel. Mám rád hudbu, která mrazí. Chladnou hudbu, která se nenuceně zarývá pod kůži. Mám ale takový pocit, že to Evanescence s tím "chladem" na své nové desce trochu přehnali. Musí se nechat, že album je to precizní. Dokonalé aranže, procítěný zpěv, v některých skladbách skvělá gradace. Vzpomněl jsem si na poslední desku Madonny. "Confessions On A Dancefloor" byla taky velice povedená deska, která ale byla na můj vkus až příliš neosobní. Něco podobného cítím z "The Open Door". Ucelená, uhlazená kolekce, z níž sem tam vybočí o něco silnější a zajímavější skladba. Všechno je to hrozně fajn, ale je to, jako když si povídáte s někým, komu chcete otevřít svou duši, ale ta daná osoba si od vás drží odstup. I tak je na ní pár skladeb, které bych mohl poslouchat dokola a dokola. Královnou desky je pro mě částečně propůjčená "Lacrymosa". Výtečná je i "Weight Of The World". Jednoduše řečeno - samostatně některé skladby fungují výtečně. Jakmile se má ale deska prezentovat jako celek, je na můj vkus neosobní a chladná. Příliš chladná.

Benjamin Slavík - 6/10

Evanescence mohou být z jistého úhlu pohledu dobrou kapelou a jejich novinka "The Open Door" stejně jako debut "The Fallen" dobrou desku. Jde o to, že Amy a spol. jsou přesně ten druh kapel orientovaný na určitou cílovku - pro ně hrají a hrají více než dobře. Všechno je zde totiž jako... Jako když si drsná sedmnáctka začne malovat obočí jinak než její kamarádky (více temně, abychom si rozuměli), tvářit se jinak než její kamarádky (více destruktivně, zamyšleně, depresivně, možná i ty žíly na rukou si začne tajně řezat a v nepřiměřené míře bude mluvit o smrti) a oblékat se jinak než její kamarádky (tmavý, gotický šaty s rozmazanou krví kluka, co jí právě opustil, třeba). Pro tyto slečny je Evanescence kapela jako dělaná - úplně stejně jako pro českou dekadentní mládež The Nihilists. Nová deska zní v zásadě jako debut, jen je přímější, jasnější, jednodušší, je na něm méně "silných příběhů v textech", naopak je zajímavější hudebně a po technické stránce. Amy je výbornou zpěvačkou (nejen) pro výše zmíněnou cílovku a Evanescence dobrá kapela. Se mnou nic extra nedělají, a tak je to dobře.

Jaromír Koc - 7/10

Při vyslovení názvu kapely Evanescence si vybavím pouze postavu zpěvačky Amy Lee a jejich hit "Bring Me To Life", který především proslavil film "Daredevil", kde píseň zazněla. Tehdy jsem kromě krásně zabarveného a čistého hlasu frontmanky vnímal hlavně její nádherné hluboké oči a smyslné rty. Už to, že jsem první dojem o tehdy nové a velmi chválené kapele stavěl hlavně na vzhledu zpěvačky a ne na hudbě samotné, mě usvědčuje v tom, že mi u Evanescence něco neštimuje. A přesně totéž, co nesedělo na desce "Fallen", nesedí ani na "The Open Door". Deska sice nabízí mnoho líbivých písní, v pěti případech bych mohl bez nadsázky mluvit i o budoucích hitech, ale to je vše. Písně si prostě tak plují a já necítím vůbec nic, snad jen aktuální singl "Lithium" ve mně vyvolává příjemné emoce a teď aktuálně mě baví, ale jak dlouho, nedokážu zaručit. Deska "The Open Door" prostě není ničím novým - stejné hudební postupy, stejná podbízivost, stejná srdceryvnost, prostě vše takové, jaké si to pamatuji z dob jejich debutu. Nechci být skeptik, ale domnívám se, že tentokrát to Evanescence ještě s odřenýma ušima uhráli a deska najde velkou základnu posluchačů, ale pokud stejným směrem půjde i na další desce, většina těch dnes věrných fanoušků jen mrzutě mávne rukou.

Michal Koch - 7/10

Přiznám se, že jsem Evanescence nezaznamenal jako většina ostatních díky multiplatinovému albu "Fallen", nýbrž se mi náhodou dostalo do ruky následné DVD "Anywhere But Home". A Evanescence mě dostali svojí živočišností a radostí z hraní, svým rozhazováním energie mezi návštěvníky koncertů. Nicméně novinka "The Open Door" je první studiová nahrávka, kterou jsem slyšel, a kapela mě dostala znovu. Tentokrát naprosto precizním zvukem a samozřejmostí, s jakou vrství co podklad pro nevšední vokál Amy Lee hutné kytary, smyčcové plochy nebo klavírní vyhrávky, aniž by to celé dopadlo jako dort Pejska a Kočičky. Na někoho možná může tenhle úžasný mišmaš působit přeplácaně, já bych jej označil spíš za aranžérsky nezvykle bohatý. Samozřejmě to není nic nového pod sluncem, popový zpěv (místy s nesmělým pokukováním po operním stylu) s metalovými kytarami tu byl mnohokrát, ale Evanescence tomu dávají cosi navíc. Jedinou vadu slyším v tom, že necháte-li "The Open Door" hrát jako kulisu k jiné činnosti, nedoceníte ani třetinu aranžérských nápadů, a naopak při soustředěném poslechu působí lehce monotónně, což je dáno zejména velmi specifickým hlasem zpěvačky.

David Věžník - 7/10

Úplně nejhorší na desce "The Open Door" je to, jak je prvoplánová. Je úplně jedno, do jakého sub-metalu to patří, v každém případě je to tohoto sub-metalu mainstreamová odnož ryzího stupně. Metaloví Coldplay. Smyčce, klavír, jemný ženský hlas, zpívánky. Je tohle filozofie metalu? Jenomže! To druhé nejhorší je, že to funguje přesně tak, jak to Evanescence chtěli! Třetí nejhorší je to, že to album mohlo být ještě lepší, kdyby se kapela vyvarovala sem tam vaty. Takže teď to dobré: jasně definovatelný zvuk Evanescence (není-li to v tomhle sub-žánru šablona, to však člověk ze světa mimo neví), spousta silných melodií a potenciálních hitů (zvláště první půlka alba), vkusně použitá elektronika ("Snow White Queen" za všechny), neobvyklé přesahy žánru (oldfieldovská kytara v "Cloud Nine", r'n'b(!) feeling v "Call Me When You're Sober" jak v mash-upu Destiny's Child a Nirvany, slyšeli?), nápadité aranže a vtipné momenty překvapení (kačer v intru "The Only One"). Z prostředka desky si člověk moc nepamatuje (to je ta vata), jen, že hlas zpěvačky začíná být v tu chvíli už nepatrně ((c) E. Klezla) dotěrný svou ufňukaností, přesto to pořád láká poslouchat dál. Až do konce. A ten je jako celá deska: patetický, kýčovitý, funkční, efektní. Účastník SuperStar Jaroslav "Mr. Patos" Parči by řekl miloučká deska od srdíčka plná slziček. Potěšilo by to Evanescence? Jenže je to pravda. Ideální guilty pleasure na dobu, kdy napadne první sníh.