V jeden týden zorganizovat dvě velké akce, to je obrovské sousto. Organizačně špatně podchycený koncert Jamese Blunta v Lumbeho zahradě měl o víkendu svého hudebního následovníka a debutanta zároveň. Festival Music In The Park v pražské Stromovce si kladl za cíl přiblížit klasický, ale i moderní blues a další hudební lahůdky. Bohužel organizátoři vsadili na jedno hodně známé jméno a zároveň mu dali punc hlavního tahouna. Sinéad O'Connor však dva dny před festivalem odřekla účast ze zdravotních důvodů, s čímž se dalo i vesměs počítat, když ve čtyřiceti letech čekáte čtvrté dítě a je známo, co tato křehká dáma do svého vystoupení ze sebe dává a jaké vládlo slunečně dusné počasí - byl by to velký risk vystoupit. Ani taktické snížení ceny lístků nepřitáhlo tolik hudebních nadšenců s kolika se původně počítalo (soudím podle ohrazeného prostoru). Dalším mínusem byl opět nedostatek stánků, které měly i dosti mizerný a jednotvárný sortiment, v tomto směru jsem viděl mnohem lépe vybavené festivaly. Ale pojďme k hudební stránce věci.

Chytrým tahem byla dvě skoro u sebe stojící pódia, která se vzájemně střídala. V době, kdy na jednom probíhalo vystoupení, na druhém v klidu běžela přestavba pro dalšího účinkujícího. Za horkého poledne jako první vystoupil David Murphy Band, který vystřelil několik coverů a v krátkém, zhruba půlhodinovém vystoupení naladil posluchače na další hudební pochoutky. Jejich hudební směska blues, funky a rocku pasovala k celému odpoledni. Do poklidné atmosféry překlopil Vladimír Mišík a jeho ETC, kteří jsou již natolik ostřílenými hráči, že jejich set nemohl zklamat. Kapela rozhodně nepřijela ze žádného flámu, přesto první skladba "Z flámu" navodila onen rozjařený úsměv, když v sobě máte více jak jedno pivo na rozpáleném slunci. Cit pro kombinaci folku a blues v plném rozsahu vychytaných textů hraničících s básnickým nádechem působilo jako balzám v tónině odpolední siesty. Fajn odreagováním byla i vložená instrumentální kompozice "Hudba pro nalezené harmonium".

Do tohoto klídku razantně vstoupil Tyler Dow Bryant Band, jehož hlavním aktérem je patnáctiletý (!) Tyler Bryant. Ten do Evropy zavítal zcela poprvé a ve Stromovce si zasloužil velké ovace. Jeho hra na kytaru měla neskutečný drive, nápaditost a jeho místy neohrabaný vokál - to vše dohromady způsobilo dokonalé rozjaření nejenom krásných fanynek před pódiem, ale i jedné máničky v první řadě. Převážně zněly skladby z nové desky "Born In Texas". Tylerův set měl neskutečný spád a i já jsem přistoupil na jeho hru, kterou dokonale baští i hudební kritici za velkou louží, a vkládají do něj značné naděje. Pokud už v patnácti takhle válí, jsem zvědav, co bude za takových pět deset let!? Oproti tomu skoro nudou zavánělo vystoupení Blue Effectu. Nic proti umění Radima Hladíka, ale oproti předchozímu vystoupení to postrádalo více života, i když většina lidí okolo mě si s nimi společně prozpěvovala a užívala si to. Ani nepomohlo, že bylo odehráno flamengovské "Kuře v hodinách", pro mě to byl jednoznačně nejslabší moment celého festivalu.

Druhým překvapením bylo následná pohoda Jamese Harriese. Toho jsem naposledy viděl v jeho one-man show na United Islands. Na Music In The Park si dovezl zcela novou tříčlennou kapelu (baskytara, bicí a elektrická kytara), která se i podílela na natáčení jeho třetí desky. Z té zaznělo několik ochutnávek, nebylo však zapomenuto i na velmi ceněnou placku "The Straight Street Session", z níž namátkou vybraná "Cafe del Mar" v novém aranžmá zněla vskutku skvostně. Pro rozhýbání publika přišla na pořad dne rafťácká vypalovačka "Stealin". Když se James vyptával, kolik je hodin (aby věděl, kolik mu zbývá do konce vystoupení), dostávalo se mu odpovědi: "Hraj a nepřestávej!", což mluvilo samo za sebe. Jiří Suchý je matador, kterého není třeba více představovat. Ten zavzpomínal na slavné chvíle Semaforu a Divadla Voskovce a Wericha, byla ta příjemná procházka historií, která měla onu špetku lehkého humoru, který nikoho neurazí. V poklidném tempu tak byly odzpívány známé příběhy a když se třeba rozezněl "Pramínek vlasů", většina publika se pustila do spanilého tanečku.

Následný dvojblok patřil vesměs klasickému blues. Nejprve vystoupil James Blood Ulmer & The Mephis Blood Blues Band, který s sebou přivezl i Vernona Reida. I když James Blood Ulmer začínal s jazzem, postupně se vypracoval na bluesmana, jehož kytarová hra má strhující sílu. Ta se mu povedla přenést i do Stromovky a už poměrně početnému publiku ukázal, co dokáže na své kytaře vykouzlit za krásy. Z umění do zábavy, tak by mohl vypadat kotrmelec k dalšímu výstupu. Žlutý pes s Ondřejem Hejmou spustil rejd zábavy, ve kterém nechyběly klasiky formátu "Modrá (je dobrá)" nebo "Indiánská dýmka míru". Žlutý pes má ale venku novou desku "Rok psa", na kterou nebylo zapomenuto. Klasickým hejmovským humorem uvedená "Nádherný ráno" fungovala neméně dobře jako časem prověřené trefy do černého.

To už se však pozornost začala směrovat k večerním vrcholům celého festivalu. The Blind Boys Of Alabama fungují již přes sedm dekád a patří ke klenotům gospelové scény. Spolupracovali s takovými veličinami, jakými bezesporu jsou Salomon Burke, Ben Harper nebo Peter Gabriel, tak svou první desku vydali celkem nedávno, přesně před pěti lety. Do Čech dorazili poprvé a jejich vystoupení patřilo jednoznačné k tomu nejlepšímu, co na Music In The Park bylo k vidění. Strhující vokální čísla celé pětice v hudebním doprovodu (dvě kytary, bicí a baskytara) vzbuzovaly v publiku nadšené ovace. Ačkoliv zazněly převážně gospelové standarty a nemalý počet převzatých písniček, nikdo nemohl nic namítat. "Spirit In The Sky" (v originále od Normana Greenbauma, v osmdesátých letech tuto skladbu proslavili Doctor & The Medics) znělo v jejich podání dokonale. Toto seskupení totiž společně funguje jako přesně seřízený stroj, ve kterém funguje ono pevné verbální spojení. Celým vystoupením provázel Clarence Fountain a zhruba v polovině se vokalista Bishop Billy Bowers vydal za doprovodu osobního průvodce procházet do publika, což vyvolalo nemalý aplaus. Přídavky byly přijaty již bouřlivými vlnami potlesku a pokřiků. Co víc dodávat k mistrovskému a dech beroucímu vystoupení?

Profesor funku Maceo Parker se zmocnil i času nedorazivší Sinéad O'Connor a naplno rozproudil sílu svého funky ansáblu. V něm došlo na změnu na postu varhaníka a klávesisty, nová výpomoc ve svých improvizacích brzdila funky do jazzových nálad a bylo to fajn ubrání tempa. Maceo nic neponechal náhodě a své ovečky v prvních řadách nikterak nešetřil. Došlo i na Hamleta, jehož úvaha Být či nebýt?, recitovaná Maceovou manažerkou v dobovém kostýmu, byla převedena do pozice jsem dost funky?. Odpověď byla zcela jasná, funky jízda trvala více jak dvě hodiny a půl, kdy zhruba čtvrt hodiny po půlnoci Maceo naposledy zamával a odešel do zákulisí bez jakéhokoliv přídavku. Vrcholy jeho setu byly i vybrané tři písně ze zpěvníku Ray Charlese, do kterého se Maceo jednoduše přestrojil přidáním černých brýlí a předvedením klasických kývavých pohybů tohoto génia. Skvostná "Georgia On My Mind" musela zapůsobit do posledního puntíku na každého, kdo byl v tento moment na místě. S kolegou Radkem Londinem jsme se shodli, že to bylo fajn, ale větší prožitek to je v nějakém uzavřeném prostoru, kdy je sevřenější pouto mezi kapelou a publikem. Všude přítomný hmyz mistra funku v závěru dokonale potrápil a rozhodil, ale bojoval statečně a nejenom on odvedl stoprocentní výkon, jak je na jeho koncertech zvykem.

První ročník Music In The Park je za námi, bylo to příjemné odpoledne a večer s několika hudebními vrcholy. Škoda jen onoho úmorného vedra a nedotáhnuté organizace občerstvení, kdy se s přibývajícím časem stály čím dál větší fronty. Prostředí Stromovky je pro takovouto akci přímo předurčeno a kdyby za rok opět dorazili The Blind Boys Of Alabama, Tyler Dow Bryant Band nebo James Harries a dotáhly se nějaké organizační věci, přijdu zas a velmi rád.

Music In The Park, Stromovka, Praha, 22.7.2006

Fotogalerie: