V srpnu se kapela Hooverphonic u nás objeví už poněkolikáté, tentokrát na festivalu Love Planet. Těm, kteří se na ně těší, může ukrátit čekání čerstvá a vydatná novinka "No More Sweet Music". Skupina na ní dokazuje, že i na svém pátém albu je všechno, jenom ne tuctová.
Belgičtí
Hooverphonic u nás mají hodně fanoušků, relativně často zde koncertují, takže informace, že tři roky po předchozím, akusticky pojatém koncertním albu
"Sit Down And Listen To Hooverphonic" přicházejí s další deskou, má i u nás koho potěšit. A protože nemají o nápady nouzi, nabízejí tentokrát rovnou dvojalbum. Jenomže - ouha! Nadšený posluchač přináší domů čerstvý přírůstek do sbírky, otevírá vkusně provedený digipack, vsune CD do přehrávače, nahlédne do bookletu a... zmatek, údiv. Na obou albech jsou - alespoň podle názvů - tytéž písničky. No co tohle má znamenat? Jen klid! Žádný podraz ze strany party s půvabnou zpěvačkou. Kapela prostě připravila dvě verze téhož materiálu. Jiní si nechávají své skladby remixovat, tady se spoléhalo jen na své vlastní schopnosti. Od každého kousku jsou tu jak "radio friendly" sladce popová, tak i zvukově experimentálnější, často agresivnější podoba. Zajímavý nápad, ne?
Je to určitě vcelku odvážný krok, protože nemnohý posluchač to může brát jen jako tahání peněz z kapes. Jenomže když se otřepete z prvotního pocitu podvedení, zjistíte, že to má něco do sebe. (Shodou okolností s něčím podobným nedávno přišli i domácí
Southpaw.) První jedenáctka skladeb má výmluvný podtitul "More Sweet Music". Tvář inteligentního popu, kterou tahle kapela nastavuje, je tu ještě kosmeticky vyhlazenější, melodie vznosnější, zpěvačka Geike ještě uhrančivější. Místy se mi vybavuje koncertní nahrávka "Roseland NYC" od
Portishead. Ani tady lesy smyčců nejsou nasamplovány, ale má je na svědomí těleso Galaxy
Orchestra, je tu podobně medová atmosféra i lehkou melancholií i tesknotou zahalený zpěv. A nic z toho nepůsobí chtěně nebo poklesle. Natož abyste měli pocit, že vám někdo něco vnucuje. Zkrátka profesionalita skloubená s citem.
Aranže, důmyslně propojující samply s živou nástrojovou složkou, jsou zajímavé už na prvním disku s přítulnějšími verzemi, ale jejich důmyslnost vynikne až na kolekci alternativních verzí. Už úvod, kde Geike zpívá jen do rytmického základu, ze kterého se teprve postupně vynořuje sampl s melodií, je při důkladnějším zaposlouchání lahůdka. Model, kdy rozmáchlé plochy vystřídají subtilnější, zvukově sice bohaté, ale co do plnosti křehčí a pročištěnější experimentálně poskládané skladby, je vlastní celé "dvojce". Jestliže u prvního disku padla zmínka o
Portishead, nelze s jeho následovníkem nezmínit
Björk. Každopádně více rovin, žádné zbytečné složitosti, ale přesto možnost mít co objevovat - to je společný jmenovatel druhé verze. A stejně jako první není o přeslazenosti, v druhé nehledejte nic nestravitelného. Obě pak spojuje krom stejných základů skladeb hlavně chuť si hrát a objevovat.
Z novinky
Hooverphonic se nemohu zbavit dojmu, že pro její tvůrce pořád ještě výsledek jejich snažení není primárně "prací", prostředkem obživy, nutností naplnit smlouvu. Snad i proto působí tak lehce, nenásilně, neupachtěně a vzdáleně většině produktů showbusinessu. Že to zní až neskutečně nadneseně? To jste tu desku asi ještě neslyšeli, že?