Ethel Cain - jak neobvyklé jméno! Tedy v tomto případě pseudonym. Už podle něj se dá usuzovat, že nepůjde o žádnou rychlokvašku, ale o velice zvláštní osobnost. A tou Ethel rozhodně je. Vlastně Hayden Silas Anhedönia. Muž? Žena? Ono? Oni? Na téma sexuální identity písničkářky koluje na internetu celá řada prazvláštních, a mnohdy i konspiračních, teorií. Nicméně Matka Cain všem domněnkám učinila přítrž, když se označila za bisexuálku.

Takže ano, Ethel Cain je žena. A jelikož žijeme (snad?) v civilizované době, musíme opravdu rozpitvávat sexuální identitu každého jedince? Ponese to snad vliv na výsledky spojené s naší profesí? Jasně, že ne. Ty, kterým je snad genderová identita talentované písničkářky a vypravěčky proti srsti, asi její styl vyprávění nepotěší. Proč? Protože si umělkyně nehraje na někoho, kým není. A už vůbec nemá potřebu zalíbit se všem.

Jak tedy hudba této éterické divy zní? Velice specificky. Jako temný folk, americana, ambient... ve zkratce řečeno.

Ne nadarmo se říká, že prostředí, ve kterém vyrůstáme, má na nás obrovský vliv. Hayden se narodila jako nejstarší ze čtyř dětí do rodiny jižanských baptistů. Její otec byl diakonem a ona sama, stejně jako její matka, se stala již od útlého věku členkou církevního sboru. V osmi letech začala studovat hru na klavír, přičemž ji hudebně ovlivňovala různá křesťanská hudba. A ta mladou muzikantku doprovází dodnes - viz zmíněný debut "Preacher's Daughter".

Na recenzované nahrávce se však Ethel Cain rozhodla ponořit do ještě temnější hloubky náboženských, ale i filozofických témat. Deska "Perverts" připomíná procházku dílem "Božské komedie" od Danteho Alighieriho. A s příměsí démonických výjevů Hieronyma Bosche.

Autorka se v každém případě vymanila ze škatulky srovnávající ji s Lanou Del Rey. Najednou přináší její muzika ztvárnění hnusu, minimalismu a sklíčenosti, ale i prapodivné svůdnosti. Ale i v tom všem se přece jen najdou světlá místa.

Otvírák "Perverts" nové posluchače buď přiláká a znechutí, nebo přiláká a ohromí, a nebo v nich zanechá kyselé výrazy. Jedna z nejdelších skladeb celého projektu zní sice nesmírně tísnivě, ale vězte, že jde jen o začátek. Posluchači, vy, kteří si užíváte sebemrskačství, nasaďte si sluchátka. A pokud možno, zavřete oči. Tahle procházka bude po krátké modlitbě sakra dlouhá.

Následující položka "Punish" patří k těm kratším. Také jde ale o jedinou z písniček na této studiovce, kde si můžete dosyta vychutnat hlas průvodkyně procházející skrze chladnou a temnou pustinu. Pak už následují pořádné deprese.

Hra s drony podtrhující temná zákoutí lidské psychiky, nebo pekla, chcete-li, by posloužila i jako soundtrack k hororu nebo pořádnému psychologickému dramatu. Místy slyšíte až celestiální ozvěnu zpěvaččina hlasu lákající k vás sobě, ta ale bohužel nedosahuje takové síly jako prapodivný, opakující se šepot. Odkud ten zvuk vychází? Co ty hlasy chtějí? Co říkají? A najednou vám dojde, že se propadáte kamsi bažinou nechutnosti.

Pokud jste někdy viděli snímek "Krutost podvědomí" od Karima Hussaina, pak na vás jednotlivé kompozice dost možná zapůsobí stejně. Zejména pak "Onanist". Klavírní opakující se tóny, šum a echo. A ještě víc echa. A ještě víc efektů. A pak zlom. Ticho.

"Pulldrone" stojí na monotónním hučení a prapodivné zpovědi ústřední postavy. Netrvá to ale dlouho a její příběh brzy začne dávat smysl. Jenže to hučení je hlasitější. A hlasitější. "Jsem nic," najednou vysloví umělkyně hlasem, který se vytratí. A vlastně nezní jako ona. Po zneklidňujících tónech "Pulldrone" znamenají instrumentální skladby "Etienne" a "Thatorchia" vítaný oddech. Druhá jmenovaná patří díky přízračnému, melancholickému sténání hudebnice mezi ty obzvlášť působivé.

"Nic necítím..." - taková slova znějí ze závěrečné kompozice "Amber Waves". "Protože ďábel, kterého znám, je ďábel, kterého chci," smiřuje se Cain s faktem, že už nechce mít zlomené srdce. Smíření. Slovo, kterým by se dala charakterizovat poslední melodie.

Ještěže už nežijeme v dobách inkvizice. Vyprávění Ethel Cain totiž mnohdy zanechává dojem, jako kdyby se jednalo o zpověď čarodějnice pohrdající puritány.

Jak se tedy dá shrnout nahrávka "Perverts"? Je psaná pro úchyly? Nebo z jejich pohledu? Nebo snad k zášti vůči nim? Na tyto otázky si musí odpovědět každý sám. Rozhodně se ale jedná o velice individuální a experimentální dílo. Autorka moc dobře ví, proč "Perverts" nenazývat albem v pravém slova smyslu, ale spíše projektem.