Jelikož jsme měli z Mečislavovy ulice poblíž Náměstí bratří synků odjíždět v deset hodin ráno, tak jsem si s fotografem Gerrym domluvil sraz na Florenci před Bílou Labutí již na půl desátou, ale jak to v takových případech už chodí, oba jsme se zpozdili a měli co dělat, abychom na sraz dorazili včas. Tudíž rychle vyrážíme. Poměrně bez problému nacházíme Mečislavovu ulici i dům, bývalé místo redakce rockového Big Bang magazínu, od kterého máme odjíždět. Naštěstí nejsme sami, kdo tohoto slunečného rána nestíhá a dodávka s částí kapely Lenky Dusilové doráží s téměř půlhodinovým zpožděním. Po rychlém pozdravu nakládáme aparaturu a vyrážíme směr Ostrava. S druhou částí kapely se setkáme až na místě. Z Prahy s námi cestuje kytarista a manažer v jedné osobě Martin Ledvina, klávesistka Beáta, technik Almela a zpěvačka Ridina Ahmed, která se svým setem afro-elektronické hudby zhostí role předkapely. Lenka do Ostravy odjela den předem kvůli rozhovorům pro místní rádio a část kapely cestuje od slovenských sousedů.

Lenka Dusilová mi byla vždy sympatická. Působila na mne mnohem pozitivněji než drtivá většina jejích kolegů z mainstreamové hudební scény. Mimo jiné to bylo i tím, že svého času spolupracovala s tehdy velice oblíbenou Lucií. Její nelehký životní příběh mi také imponoval. Především jsem ji měl ale v oblibě proto, že byla ještě s další sympaťačkou Annou K na rozdíl od svých kolegyň už na první pohled z jiného těsta. Oproti jiným totiž kašlala na popularitu a v první řadě chtěla dělat muziku, což se jí na jejích prvních dvou deskách dařilo opravdu parádně. Jedním z mála pozitivních překvapeních letošních Andělů byl pro mne fakt, že byla oceněna dvěma soškami za zpěvačku roku a rockové album roku. Ačkoliv její novinka má k rockové muzice na rozdíl od prvních dvou alb opravdu daleko, tak její nahrávka "Mezi světy" je opravdu zdařilá a patří k tomu nejlepšímu, co u nás za poslední rok vzniklo.

Článek podobný tomuhle vyšel nedávno i v časopise Rock & Pop a kapela se neubrání poznámkám a různě ho glosuje. "Já ten časopis mám rád. Ale ten článek mě osobně opravdu urazil," říká pobaveně kytarista Martin Ledvina. V autě je velice dobrá nálada. Zábava graduje, když se z reprobeden krátce po odjezdu ozvou první tóny skladby "kolegy Anděla" Petra Koláře. Tento odporný kolovrátkový rádiový hit opravdu baví. "My Péťu milujeme, chtěli bysme s ním hrát!" směje se Beáta. "Album" vydrží v přehrávači jen na úvodní "Vyznání". Poté nás baví písničky svérázného porno-folkaře Záviše, kterého naopak dámská část osazenstva nemá v oblibě. Když je chvilku ticho, tak si holky stěžují: "To tedy nebylo vůbec vtipné, takové prasárny!". Kolem poledne se stavujeme u benzínové pumpy poblíž Humpolce na rychlý oběd, kde mám poprvé příležitost si krátce popovídat s Martinem. "Ještě jsme v ostravském Fabriku nikdy nehráli, tak se tam i docela těším," říká kytarista. Zajímám se o kytary, které používá. "Hraju na starýho gibsona a pak akustickou martinku. Je docela fajn si je při koncertech střídat. Jsem na ně tak zvyklý, takže asi těžko někdy přejdu na něco jiného," vysvětluje mi. Na parkovišti se potkáváme s Ivou Frühlingovou a její kapelou, ten den (je úterý 4. dubna) vystoupí ve Frýdku-Místku. Jak mi později vysvětlí řidič Ondra, na tomto místě to není nic výjimečného. Spíše naopak. "Pokaždé tu někoho potkáme. Když jsem jezdil s Kabátama, tak jsme tu vždycky potkávali kluky z Čechomoru. A když jsem vozil Čechomor, tak zase Pepu Vojtka s Kabátama. Je to zvláštní místo."

S odjezdem se pouští opět muzika. Tentokrát další francouzsky zpívající Češka Magdalena Šalamounová a její deska, z níž jsem příjemně překvapen. Zajímavé, inteligentní, nápadité popové písničky. Něco takového bych od účastníka reality show SuperStar nečekal. Magdaléna se ale nedostala ani do finále, což jí možná prospělo. Někdo si jí všiml, ale ne zas natolik, aby se musela tlačit do přání většiny vydavatelů dělat pouze komerční a spotřební muziku pro rádia. Cesta k další krátké zastávce, tentokrát ve Velkém Újezdu, kde se nachází vyhlášená prodejna sýrů, utíká velice rychle. Čas se krátí různými historkami jak z hudebního prostředí, tak ze života. Po koupi sýru u pumpy je Martin trochu zklamaný: "Není to špatné, ale dřív býval lepší. Pohoršili se," glosuje koupený sýr. Beáta je však spokojená. "Mně chutná," říká s úsměvem. Po rychlém kafi a cigáru vyrážíme na poslední úsek dlouhé cesty. Atmosféra v autě je poměrně klidná. Nic extra se neděje. Každou chvíli někdo telefonuje. Martin například řeší s kamarádem problém ohledně počítače. Já píšu smsky, Gerry kouká do notebooku. Zanedlouho na svém minidisku pouštím poslední album veselých skotských rockerů Franz Ferdinad, které mne probouzí z poněkud rozespalé nálady. Za doprovodu retro kytar a klasických ferdinandovských chytlavek skrz okno pozoruji zaplavená pole.

Z posmutnělých myšlenek, které mě zajaly při pohledu na zaplavenou krajinu, mě vyvádí až příjezd do "špinavé" Ostravy. Tady bych opravdu bydlet nemohl. Spíš nechtěl, říkám si. Kam se kolem sebe podívám – napravo, nalevo – samé komíny a jiné průmyslové objekty. Tam, kde zrovna nejsou, byly před nedávnem. Tmavé zaprášené baráky do celkové atmosféry města přesně zapadají. Trvá nám dobou čtvrthodinku než se ulicemi proháčkujeme až ke klubu Fabric. Vzhledem k městu, ve kterém se klub nachází, je jeho pojmenování více než vystižné. Řidič se těší do vyhlášené Stodolní ulice. "Fakt se těším, až si tam dám pořádný maso a najím se." Netuší, že na něco takového asi nezbude čas, který nelítostně ubíhá. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Přesně tolik času, kolik uběhlo od poledne, zbývá kapele do vystoupení. Musí se postavit aparatura a klub nazvučit. Zatímco technici vynáší veškeré nástroje a další nezbytné věci, tak se rozhlížím po klubu. Jak se dozvídám od servírky, klub má překvapivě velkou kapacitu. "Když je úplně plno, tak tu máme takových pět set lidí," přemýšlí nahlas s typickým ostravským přízvukem sympatická slečna za barem.

Za krátko se poprvé potkávám se zbytkem kapely. Martin mi představuje sympatického basistu Rosťu ze Slovenska a chvíli předtím i povídavého perkusistu Davida, který se škádlí a kamarádsky popichuje s klávesistkou Beátou. "My se ale máme rádi," směje se Beáta. "No jasně že jo. Fakt!" přikyvuje David. Přibližně v půl páté do klubu doráží konečně i Lenka Dusilová. Má dobrou náladu, ačkoliv poslední noc moc nespala. Ve volné chvíli se s ní dávám do řeči. Můj první přímý kontakt s ní se odehrál před několika lety, když zpívala v alternativním divadelním projektu souboru Continua. "Na Continuo si samozřejmě pamatuju. Dostala jsem se k tomu, když jsem se jednou v Aeru potkala s Honzou Vedralem a dohodli jsme se na spolupráci. Bylo to fajn," vzpomíná Lenka na několik let vzdálenou minulost. Zajímá mě i důvod, proč je nové album tolik odlišné od předcházející dvojice. "Prostě to tak nějak vyšlo. Já sem jezdila po světě s kytaristou Martinem a tak nějak jsme cítili, že to bude správný, když ta deska bude akustická. Jsem ráda, že takhle dopadla," vypráví se spokojeným úsměvem. "Jak bude vypadat další deska, se nechám překvapit, ale to má ještě čas," vysvětluje mi, že o nových věcech ještě vůbec nepřemýšlela. Po chvilce se Lenka rozloučí, vyhoupne se na pódium a ladí svou kytaru. Stejně činí i Martin. Ačkoliv se v sále pořád něco děje, jakmile ti dva popadnou své nástroje, atmosféra se najednou úplně změní. Je ticho a jsou slyšet jen kytarové tóny Lenčina fendera a Martinova gibsona. Ačkoliv se rozehrávají nezávisle na sobě, hned je všude cítit pouto, které je spojuje. Nevnímají jeden druhého, ale jejich hra se samovolně propojuje. Když je naladěno, Lenka vybízí svůj team k nástupu na pódium. "Pojďte, dáme zvukovku," zvolá. Po nekonečných úpravách odposlechů a zvučení Lenčiny rudé španělky se piluje zvuk na skladbu "Kratochvílná", když se vše zdá v pořádku, pouští se kapela do "If I'd Love You". Já se mezitím bavím s technikem Almelou, který prošel již řadou kapel tuzemské klubové scény. "Hrál jsem chvilku s Anetou, pak v Roe-Deer a taky v Ecstasy Of St. Theresa," povídá. "Taky se teď připravuje nové album. Už mělo být venku, ale Honza Muchow si to vše dělá téměř sám a v současnosti je hodně zaneprázdněnej, takže se vůbec neví, kdy by mohlo být." Řeč se stáčí i na Muchovowu fúzi s Priessnitz v projektu Umakart: "To byl úžasný projekt. Myslím, že se právě chystá i nějaké pokračování.". Zvuková zkouška končí asi v půl sedmé, půl hodiny před otevřením klubu.

Kapela se odebírá do šatny. K občerstvení před koncertem si objednává pizzu. Lenka Dusilová dává přednost lehkému salátu. Čekání na koncert se krátí posezením v zadní části klubu. Martin se věnuje nějakým známým, kteří se za ním stavují. Dostává se i na stolní fotbálek. Slovenská sekce dvakrát poráží českou dvojici. Klub se postupem času velice slušně plní. Zhruba v půl deváté na pódium nastupuje Lenka Dusilová s kapelou. Koncert otevírá skladbou "Spatřit světlo světa". Hned zkraje se dostává i na známý rádiový hit "Pro tebe". Ač Lenka Dusilová desku nahrávala za mořem s jinými muzikanty (až na Martina Ledvinu, samozřejmě), je se skupinou perfektně sehraná. Nádech lidovější nálady s prvky world music kapele dodává perkusista David Landštof, který k dokreslení atmosféry jednotlivých písní používá rumba koule a jiné drobnější nástroje. Koncert má několik poloh - již zmíněnou lidovou, jindy až jazzově ušpiněnou, rockově přímočarou či jakoby ze zakouřeného baru nasáklou atmosféru při skladbě "Maybe". Lenka s kapelou hraje ve dvou hodinách set opřený především o skladby z posledního alba, které doplňuje známými peckami z předcházejících alb. Ostravský koncert byl okořeněn i o dva hosty. Z nich zaujala především temperamentní zpěvačka s píšťalou Vladivojna ve skladbě "Allies". Přestože je úterý, tedy všední den, tak se Ostravané chtěli bavit, dorazili v hojném počtu a dokázali rozlehlý Fabric zaplnit. Tančíc do rytmů hudby, prožívajíc Lenčiny příběhy, kterých je v písní řada - tak si obyvatelé Ostravy užívali koncert nejlepší české zpěvačky. Při přídavcích si Lenka sama se španělkou na krku vystřihla výtečnou píseň "Muka", koncert končí hitem "Poslední". Lenka Dusilová ještě na chvíli schází k fanouškům, kterým se podepisuje a s každým prohodí pár slov. Nadšení diváci pomalu odcházejí domů. "Byla úžasná, holka jedna. Sama jsem jí to musela jít říct," nešetří superlativy asi čtyřicetiletá paní. "Byli jsme tu i na Bártovi, když tu hrál, ale Dusilka byla nejlepší, co jsme kdy viděli. Že jo?" pokukuje na svého muže. Ten jen přikývne. "Bylo to fajn. Jen ty odposlechy mne deska fakt zlobily," povídá mi Lenka později rozvalená do pohodlné sedačky v šatně. Zbytek kapely je rovněž přes velkou únavu spokojený. Ač je centrum zábavy, Stodolní ulice, nedaleko, tak dnes asi žádný večírek nebude. "Dnes budu pařit do rána jen já," směje se zpěvačka. "Těším se do postele, až se konečně vyspím," dodává vzápětí.

Kapela se pomalu balí a odjíždí si odpočinout na hotel. Má před sebou dlouhé turné. My se loučíme, jdeme se vyspat ke známým a pak pendolinem přímo do Prahy.

Lenka Dusilová, Ostrava, 4.4.2006

Fotogalerie: