Je sobotní podvečer a vyrážím se dvěma kamarády do pražské Akropole. Jeden - bratranec, je skalní fanda těch, kteří právě mají křtít svou aktuální desku "Heart Disk", pražské formace Southpaw. Druhý, odkojen Rolling Stones a Jimi Hendrixem, o nich ví jen tolik, že je poslouchá jeho kolega ze začínající kapely Šoky a že je to kytarové, takže by se mu to mohlo líbit. Kdesi v programu stojí, že akce má začít v 19:30, ale tou dobou je ještě sál zavřený a místnosti kolem ucpané k nehnutí. Řada lidí také teprve stojí frontu na lístek. V plánu není žádná předkapela, ačkoli z osazenstva před sálem by celkem solidně šla nějaká utvořit. Andrzej z Roe-Deer, Petr Pliska z Living Room a pak taky třeba chlápek, který minimálně vypadá (jestli nejen vypadá, to už se zeptat nestihnu) jako Tomáš Vartecký. Dveře se otevřou, ale ještě dobré půl hodiny se nic nestane. Potemnělá scéna s dvěma plátny, nějaký ten dým, spousta fanoušků a především fanynek a britská hudba v pozadí. Takhle to vypadá až někdy do čtvrt na devět, kdy se konečně objeví Southpaw a krátkým "Intrem" začnou svůj set.

Záhy na pódiu přivítají první hosty, zpěvačku Klárku Nemravovou a producenta, pro tento večer kytaristu Ondřeje Ježka, načež Gregory oznámí, že "všichni jsou v Republic In My Head". Tento orální minimalismus poté provází celý koncert, což mi však nijak nevadí, protože to nejpodstatnější - hudba - jej bohatě vynahradí. Jediné, co mohu vytknout, je možná až přílišné vytažení kytar na úkor ostatních složek, kvůli čemuž se třeba Klářin zpěv či Majdina flétna (využita například ve skladbách "According", "Brand New Blood" či "Fast Food Poetry") zbytečně ztrácejí. Ale to je poznámka do značné míry závislá na osobním vkusu, Southpaw se s tím na koncertech tradičně nemazlí a někomu to, že určité esence nebyly příliš výrazné, může zas vyhovovat. Každopádně nelze upřít, že to byla vybroušená show, v níž nepřebývalo nic. A co není tak obvyklé, ani tomu téměř nic nechybělo.

Křest proběhl v polovině koncertu a v duchu verbálního antipatetismu Gregory otevřel lahev šampaňského, prošel s ní kolem členů kapely, ti se napili a pak už ji nechal, bez jakéhokoli zalití či třeba jen ukázání platny, kvůli níž se to vše koná, putovat po publiku. Zde bych mohl dodat, že ono putování rovněž nebylo nijak dlouhé, protože k nám do druhé řady se už nedostal ani střep z té lahve. Místo tradičních slov vydavatelů o tom, jak jsou rádi, že deska vyšla, jak jí přejí vše nejlepší a milion dalších upřímných věcí, jsme se dočkali lahůdky v podobě japonského songu zpěvačky Yumiko Ishijima, na níž plynule navázala skladba "Bad Chinese", opět s Yumiko. Kombinace pražsko-britské kytarovky s japonskou exotikou se hned tak nevidí, ale právě za tyto vtipné, přitom skvěle promyšlené ozvláštňující prvky zaslouží Southpaw opravdu velkou pochvalu, jak by řekl jeden nejmenovaný Čapoun, hluboké absolutorium. Když třeba před startem věci "Subway Sings" přikvapil na pódium typicky free hondavým stylem lehce obtloustlý Američan s cigárem, který si říká NI, nebyl jsem dvakrát u vytržení, tím spíš že rap opravdu není styl, kterým bych se oblažoval po dlouhých zimních večerech. Leč když to NI rozjel, přistihl jsem se, že cosi jako rap provádím taktéž. A překvapil i úvod písně "Heroes Come", který obstaral host Miloš Kočí. Dorazil na pódium sám s ne právě obvyklým instrumentem, australským didgeridoo. A já se tak na moment cítil jako u protinožců, čemuž napomohla i stylová, nijak epická, ale vždy vhodně doplňující projekce. Zde by se mohl učit notný kus tuzemské scény, takoví Chinaski třeba proti tomu na zjevně mnohem dražších proprietách promítali oživlá dřeva.

Southpaw hráli kolem hodiny a půl, stihli na dvacet písní, včetně dvou dvousongových přídavků, přitom celé to uteklo až proklatě rychle. Spousta skvělých starších věcí se na program nedostala vůbec. "Ice Cream Politics", "Ignore", "Victim Of Boulevard", "My Life Make Sense", "From The First Joint... To The Last Orgasm", "Goodbye, Planet!", "Com.Desire"... A takhle bych mohl pokračovat dál a jsem si jist, že by se toho večera všichni - včetně zmíněných dvou mých, původně hudebně skoro bipolárně oddělených známých - pořád dokonale bavili. Ale je zbytečné psát o tom, co nebylo, když program byl nabitý už tak. Nejzářivější okamžiky vybírat těžko, protože se to zkrátka povedlo celkově. Je však fakt, že publikem vyžádaný "Toi Toi Song", byť může být stokrát jednoduchou punkárnou, zkrátka naživo vždy maximálně zabere. Totéž se dá říct i o skladbě z docela jiného ranku, rozmáchlé "Thousands", při níž strhující kytary a Karziho klávesy v kontrastu s Gregoryho jemnými pasážemi vytvářejí dokonalou hardcore symfonii. Z heartdiskových skladeb je pak typem na koncertní hit "Harry Caine". Southpaw už ho ostatně několikrát v nedávné minulosti předvedli a praxe prodchnutá spoustou skvělých, netuzemsky nestatických nápadů je tu znát. Zde se Southpaw nedotýkají Anglie, ale znějí, jako by z ní rovnou přiletěli. Ne přitom v pozici ledajakých béček, ale velkých stars.

Celý koncert vypadal tak nějak nečesky. Nemůžu říct, že jsem byl ze všech novinek odvázán. Třeba "Days Like This" jsem si zkusil i na albu poslechnout cirka pětkrát a zatím mi pokaždé přišla oproti "běžným" kusům Southpaw nudná. Ale každý průměrný student sociálních věd ví, že celek je obvykle víc než suma částí a zde to platilo vrchovatě. Chci víc takových koncertů! Petře Koláři, Malátný Michale, redaktorky křížovkářských časopisů, i ty, impotentní Karle, zde jste měli v publiku být, a ne na připosraných Andělech (dlít)! Amen.

Setlist koncertu:
Intro
Days Like This
Republic In My Head
Shadows
According
Magic Phonecal
l Emergency
Trapped
Isolated
křest - Yumiko (japanese song)
Bad Chinese
Questions
Brand New Blood
Valium Man
Subway Sings
Fastfood Poetry
Thousands

Přídavky:
Heroes Come
Harry Caine
+
Born As A Song
Toi Toi Song

Southpaw, Palác Akropolis, Praha, 18.3.2006