Mohlo to dopadnout všelijak. Třeba trapným patosem. Jenže Jiří Burian, Jan Janečka, Karel Havlíček, Adam Voneš a Jaroslav Svatoš nepřijeli do Paláce Akropolis hořekovat, kolik pozornosti jim hudební kruhy a média (ne)věnovaly. Toho už bylo za třináct let dost. Nepřijeli ani nostalgicky vzpomínat na staré časy, sentimentálně se plácat po ramenou nebo pateticky opakovat slova jako "konec", "naposledy" nebo "sbohem". Přijeli si užít fajn koncert, který byl poslední jen tak mimochodem.

Žádná pompézní show, vzpomínková video projekce ani zástup kondolujících hostů. Nebýt plného klubu, možná byste ani nezaregistrovali, že to bude naposledy. Byl to právě zaplněný Palác Akropolis, který zvěstoval, že se děje něco mimořádného. Během svých aktivních let si totiž mohli Southpaw o takové návštěvě nechat zdát. Aspoň že jejich funus se dočkal důstojné návštěvy a také mnohem bouřlivější odezvy, než na kterou byla sestava kdy zvyklá.

Nezdálo se, že by tvůrčí mozek Gregory poslední vystoupení svojí formace nějak emotivně prožíval. A pokud ano, nedal to na sobě ve větší míře znát. Po celých devadesát minut se slavnostně usmíval, ale s publikem komunikoval stejně spoře jako kdykoliv jindy. Snad jenom té energie vyprodukoval víc než obvykle a oproti normálu nechal ve skříni svůj slušňácký outfit, který nahradily klasické džíny a triko. A ještě bonbony byly navíc. Kromě pohřbu kapely a vlastně i svého uměleckého pseudonymu Gregory Finn totiž Burian zároveň oslavil třiatřicetiny. Klokanky a Slavie se rozletěly do davu, aby na tento večer měli fanoušci i malou hmatatelnou památku. Škoda že nikdo z kapely nekouří Sparty...

Setlist, čítající oficiálně jednadvacet položek, zanechal v Akropoli dostatečně reprezentativní vzorek, který napříč pěti alby dokázal, co všechno Southpaw uměli. Elektroničtější polohy z jejich začátků reprezentovaly "Intellygent Song" a "Healthy Drug", kytarové střednědobí "From The First Joint... ...To The Last Orgasm" a závěrečný mix obojího z jejich nejlepší - jak Gregory Finn tvrdí - desky "Addiction" obstaraly skladby "Design", "Pages". Dostalo se na rádiové hitovky ("Toi Toi Song"), kousky něžnější ("Shadows") s asistencí Kláry Nemravové i ty svižnější ("Harry Caine"), při níž to partička naopak slušně rozjela.

Malá ručička nakřivo visících hodin na kraji pódia se povážlivě přiblížila desítce a údajně největší hit kapely "Isolated" symbolicky a konečně trochu emotivně zakončil jednu fajn etapu jedné fajn kapely. Na plánovanou "Goodbye Planet" už nedošlo, ale když ne s planetou, tak aspoň se svými fanoušky se Southpaw rozloučili. Vkusně, se vztyčenou hlavou a v nejlepším.

P. S.: Proslýchá se, že Southpaw dostali velmi zajímavou nabídku od jednoho letního festivalu, takže naposledy možná nebylo naposledy...