Miles Davis patří mezi těch několik málo umělců a muzikantů, jejichž alba lze dělit na více či méně zásadní v jeho diskografii, ale vždy budou zásadní v rámci svého stylu. A není snad jazzové odnože, kam by tento extravagantní génius nezasáhl. Není proto překvapením, že jeho alba znovu a znovu vycházejí v dalších nákladech a reedicích. Nyní s úspěchem relativně nových jazzových interpretů (Diana Krall, Michael Bublé a další) to vypadá, že nastává jakási renesance jazzu ve světě. A jak se tento styl vrací více do popředí, je i čas na návrat krále. Tentokrát vám představíme desku "Kind Of Blue", která poprvé vyšla již v roce 1959.

Někde jsem četl, že pokud nemáte rádi "Kind Of Blue", nemáte rádi jazz a já se s tímto výrokem musím ztotožnit. Tohle album Milese Davise totiž není zdaleka tak progresivní jako třeba kultovní "Bitches Brew" nebo například "In A Silent Way Session", řekněme, že se řadí do té lehčí části jeho tvorby, čímž je přijatelné i pro širší okruh posluchačů, nicméně ve své době stanovilo standardy pro takzvaný modal jazz, který sice muzikologové a jazzoví puristé neuznávají za plnohodnotný směr, ale pokud se mluví oficiálně o tomto směru, pak deska "Kind Of Blue" znamenala bod, kdy byl obecně přijat.

Silný základ této desky tvoří už doprovodná skupina, i když u většiny alb Milese Davise snad ani nelze hovořit o nějakém doprovodu, protože zkrátka v jeho nahrávkách jsou si všechny nástroje rovny. Sextet ve složení John Coltrane (tenor saxofon), Julian "Cannonball" Adderley (alt saxofon), Wynton Kelly (piano), Bill Evans (piano), Paul Chambers (basa), Jimmy Cobb (bicí), samozřejmě doplněný samotným Davisem na trubku, na "Kind Of Blue" dost improvizuje. Jakýsi nástin písniček jim Davis předkládal pouze v hrubých rysech těsně před natáčením, přičemž ale měl už podobu skladeb předem v hlavě, což je pěkně vidět na účasti Wyntona Kellyho, kterého si přizval speciálně pouze pro jednu skladbu pro jeho odlišný styl hry na piano.

Úvodní "So What" začíná velice pozvolna Evansovým piánem, do kterého se po čase vmísí Davisova trubka s dusítkem a posléze bez něj, kterou střídají saxofony se svými sóly. Celá skladba se pomalu rozjíždí, ale společně se sóly graduje a jako červená nit se v ní stále vine Evansovo piano, které se tu vynoří více, tu méně. "Freddie Freeloader" je právě onou skladbou, kde na piano nehraje Bill Evans, ale Wynton Kelly a nutno podotknout, že jeho odlišný styl je opravdu znát. Vhodným způsobem doplňuje dechy, ale když se projeví v sólu, dominuje celé skladbě. Navíc zde musí posluchač chtě nechtě ocenit Davisovo neopakovatelné frázování. Následující kousek se zvláštním názvem "Blue In Green" je tím nejpomalejším a zároveň nejkratším, co na "Kind Of Blue" uslyšíte. Miles Davis zde ukazuje, proč se o něm říká, že je otcem cool jazzu. Táhlé tóny jeho trubky se mísí s pianem Billa Evanse a pokud se někomu nebude líbit právě tato velice procítěná skladba, může rovnou říct, že jazz není pro něj. Následující "All Blues", ač se to na první poslech nezdá, je skladbou hlavně pro Jimmyho Cobba a jeho bicí, jenž celou skladbou vede ostatní nástroje, které improvizují v duchu Davisových intencí, v klasickém bluesovém tempu. Poslední "Flamenco Sketches", kterou můžeme na reedici najít ve dvou alternativních verzích, což je velmi důležité, protože se jedná o skladbu, kde má každý z hudebníků prostor pro vlastní improvizaci, ukazuje, jak silnou skupinu Davis poskládal. Sóla se na jednotlivých verzích liší a tato skladba, ať už v jedné nebo druhé podobě, se stává skvělým vyvrcholením celé desky.

"Kind Of Blue" snad nemůže dostat jiné hodnocení než to nejvyšší, jedná se totiž o jednu z těch hodně zásadních desek celé jazzové tvorby, neboť udala ve své době směr jednomu jazzovému stylu či směru. Samozřejmě fanoušci Milese Davise budou tvrdit a já s nimi budou souhlasit, že nejlepší verze jeho desek jsou ty na vinylech, nicméně málokdo k nim má přístup a hlavně Davisova muzika zůstává stále stejně vynikající, ať už ji posloucháte z desky nebo z kazeťáku.