Událost takového významu, jakou bezesporu jsou olympijské hry, si svůj soundtrack aneb (jak lze nalézti ve slovníku) zvukový doprovod jistě zasluhuje. Pro letošní olympiádu, která se obrazně řečeno vrací na místo činu do řeckých Athén, vznikly soundtracky hned tři: "Phos" s písněmi řeckého skladatele Mikise Theodorakise, vážnohudební "Harmony" a popové album "Unity", které je předmětem této recenze.

Pohled na výčet jmen, která se na albu "Unity" sešla, naplní člověka poměrně velkým očekáváním: Avril Lavigne, Lenny Kravitz, Alice Cooper, Moby, Macy Gray - a tak by se dalo ještě hezkou chvíli pokračovat. I po vložení stříbrného kotoučku do přehrávače a jeho spuštění zůstává člověk stále příjemně naladěn, o což se stará již zmíněná kanadská rebelka Avril s velejednoduchou, jen s akustickou kytarou křehce zazpívanou verzí dylanovky "Knockin' On Heaven's Door". Jenže tím potěšení končí a další milé perličky je třeba hledat téměř za pomoci lupy. Až na dvě písně jsou všechny skladby výsledkem spolupráce dvou či více umělců, leč bohužel nepřinášejí většinou nic nového či zajímavého. Čestnou výjimkou je vynikající duet Stinga a portugalské (v Mozambiku narozené) zpěvačky Marizi "A Thousand Years". Zajímavě zní také píseň "Stand", ve které poměrně nápaditě spojili své světy rapper Xzibit a rocker Alice Cooper, což se už ale nepodařilo Lenny Kravitzovi a Kadimu Al Sahirovi v tuctové "We Want Peace". A zbytek alba jsou jen více či méně melodické popové popěvky, šmrnclé tu trochou rhytm'n'blues, tu hip-hopu, onde zase špetkou world music s arabskými či asijskými motivy. Ovšem jen v jednom jediném případě mě skladba opravdu chytila tak, že jsem měl potřebu podupávat si do rytmu a prozpěvovat motiv, takže díky vám, Macy Gray a Keziah Jones, za vaši vypalovačku "Oh Yeah". Ať počítám jak počítám, máme co do činění se čtyřmi zajímavými kousky proti dvanácti porcím šedé nudy v čele s uměle nabubřelou, avšak zajímavým hudebním nápadem neobdařenou hymnou olympijských her "Pass The Flame".

"Unity" je deska, která zřejmě vzniknout musela. Leč tento pokus o spojení různých hudebních světů coby symbolu spojení odlišných kultur prostřednictvím právě sportu a ušlechtilých olympijských myšlenek se tak trochu nevydařil - působí plytce a lacině. A texty lkající o míru, lásce, štěstí, radosti duši naplňující a síle lidského spojenectví díky svojí lacinosti a přímočarosti (opět s několika málo výjimkami v čele s již jednou vyzdvihovaným Stingem) desce ani trochu nepomáhají. Nevidím žádný důvod, proč bych si tohle cédéčko měl po dopsání recenze ještě někdy poslechnout.