Diana Krall je často přirovnávána k Norah Jones. Ono by to ale mělo být docela naopak. Přeci jen jí první deska vyšla už v roce 1993, tedy několik let předtím, než byla Norah vůbec objevena. Za svoji kariéru natočila šest řadových alb. Za velice úspěšnou desku lze považovat i živák "Live In Paris", který vyšel také o rok později v reedici jako "One Night In Paris". Nejvíce ceněným albem, kterým se dostala do širšího podvědomí i nejazzové veřejnosti, je "When I Look In Your Eyes", za nějž si odnesla i dvě ceny Grammy. Po něm sice vyšla ještě deska "The Look Of Love", která ač, co se týče žebříčků, byla úspěšnější, kvalitou na předchozí desku určitě nedosáhla. "The Look Of Love" spatřila světlo světa již před třemi lety a čekání na nové album Diany Krall vyplnila právě ona výše zmíněná živá deska. Nyní se tedy konečně příznivci této krásné Kanaďanky dočkali a mohou se těšit z nového alba "The Girl In The Other Room".

Název desky v podstatě jaksi vystihuje i její povahu. Diana Krall tentokrát se svým pianem sedí opravdu v jiném pokoji. Pustila se do jakési fúze různých stylů, najdeme tu písničky od Joni Mitchell, Mose Allisona nebo Toma Waitse, ovšem největší podíl má samotná Diana dohromady se svým životním partnerem, kterým je Elvis Costello. Při pohledu na seznam autorů se může zdát, že tato deska musí být takový malý pelmel. Není to ale vůbec pravda. Diana Krall sice spojila více stylů dohromady, ale přesto všechno stále zůstává sedět hlavně na své jazzové židli a převzaté písničky si přizpůsobuje spíše více k obrazu svému, než aby se přizpůsobovala ona jim.

Pokud bych měl psát, které písničky se mi líbí, mohl bych v podstatě zkopírovat celý seznam skladeb, jak leží a běží. Tedy s jedinou výjimkou. Nějak moc mě nenadchla "Black Crow", kterou původně nazpívala Joni Mitchell. Nicméně v ní ale zase musím ocenit Dianin muzikantský výkon. Když jsem psal, že se Diana drží především jazzu, pak je nutné napsat, že přeci jenom jednou z tohoto žánru mírně uhnula. V "Love Me Like A Man", původně zpívanou Bonnie Raitt, trochu zabrousila do rokenrolu a je poznat, že ani tento styl jí není cizí. Tímto samozřejmě převzaté skladby nekončí. Hned první "Stop This World" si vypůjčila od jazzového pianisty Mose Allisona a za pozornost určitě stojí i "Temptation" od Toma Waitse, která se stala i prvním singlem z "The Girl In The Other Room". Od svého manžela si vybrala "Almost Blue" a její podání a úprava je více bluesová. Ve swingových vodách se smočila v poslední převzaté písničce "I'm Pulling Through". Tu původně nazpívala Billie Holiday a pojetí Diany je více než povedené.

Upřímně řečeno, jestliže bych si měl vybrat nějakou skladbu za svoji nejoblíbenější, byla by to určitě některá z těch, kterou napsala Krall sama, popřípadě ve spolupráci s Costellem. Ve většině z nich je cítit melancholie a smutek ze smrti její matky. Tato událost je "námětem" hlavně v posledních dvou skladbách. Nejedná se ovšem o nějaké sentimentální nahrávky. Spíše se v nich odráží naděje a lehký optimismus. Výborný cit pro skladbu melodie a rytmu ukazuje především v závěrečné "Departure Bay", která velice působivě uzavírá celou desku. "Abandoned Masquerade" ve mně naopak evokuje pocit, že sedím sám v depresi v nějakém zakouřeném ponurém baru, kde pianistka hraje a zpívá tuto depresivní skladbu. Na špatnou náladu mohu jen doporučit. Titulní skladba je naopak hořko-sladko-kyselá. Dianin alt společně s excelentními výkony doprovodných muzikantů zde doslova rozkvétá. Nicméně to nejlepší jsem si nechal na konec. Skutečným klenotem celé této již tak výborné desky je "Narrow Daylight". Písnička tak plná nadějí a emocí, posazená na skvělých gospelových základech navíc s hodně povedeným textem, se slyší opravdu pouze jednou za čas. Myslím, že s touto poměrně krátkou skladbou by měla Diana Krall asi největší šanci ještě více prorazit, jak se to povedlo třeba Norah Jones.

Onen jiný pokoj sedí Dianě více než dobře. Opět celému světu dokazuje, že umí natočit výbornou desku a smazává tak relativně špatný dojem z "The Look Of Love". O její kvalitě by mohlo svědčit i čtvrté místo v americké hitparádě. Leckdo by mohl namítnout, že to není až takový úspěch, ale já myslím, že ano. Přeci jen se v poslední době jazzový mainstream objevuje v hitparádách poměrně sporadicky a v té americké obzvlášť. Pokud vám není jazz úplně cizí, pak poslech a následnou koupi "The Girl In The Other Room" mohu jen doporučit. Pokud touto deskou u nás neprorazí, pak už asi nikdy. Byla by to ale velká škoda, protože Diana Krall je výborná zpěvačka a ještě lepší interpretka, což je vidět hlavně na tomto albu.