Vypadá to skoro, jako by se nám rodil nový trend, co se týče sólových zpěvaček. Po různých hvězdičkách, kdy zlatá mládež Ameriky opěvovala jejich svůdné postavy více než jejich pěvecký projev, se teď do (nebo spíš proti) proudu černošského rythm'n'blues po hlavě vrhají zastánkyně takzvaného jazz-popu. První vlaštovkou, která jaro nedělá, byla Norah Jones, sběratelka zlatých gramofonků, a tou druhou, která už by přece jen jaro udělat mohla, je bezpochyby Joss Stone, jedna z největších nadějí hudebního průmyslu pro tento rok. Právě Joss vydává svoje debutové album "The Soul Sessions", kterému se podíváme na pomyslný zoubek.

Jak už bylo řečeno, Joss Stone se vydala na cestu víceméně neprozkoumanou, o které se ale už teď ví, jaké bohatství se na ní skrývá. I pouhý obal totiž musí odradit každého fanouška Britney Spears, protože na něm není hlavní aktérka polooblečená (či spíše poloneoblečená), ale naopak snímek spolu s perfektním grafickým zpracováním navozuje velmi komorní atmosféru old-school baru na americkém středozápadě v sedmdesátých letech minulého století. A když otevřete case, vykoukne na vás CD ztvárněné jako klasické LP, samozřejmě i s příkladným poškrábáním. Přesně takovou atmosféru má pak celé album, které se v pokoji s nestaženými roletami a rozsvíceným lustrem prostě poslouchat nesluší.

Jednotlivé písně na desce jsou ušity přesně na míru perfektnímu hlasu, kterým Joss disponuje. Široká paleta výrazů, dokonalé zvládnutí pěveckého projevu (perfektní intonace je samozřejmostí) a ten správný "černošský feeling" zaručuje mrazení v zádech pokaždé, když se ozve některá z vysokých poloh hlasu. Možná by bylo dobré zdůraznit, že i když jsem použil výrazu černošský, bylo to, ač vhodné, poněkud matoucí, protože Joss je plavovlasá kráska evropského střihu, až se tomu při poslechu občas nechce věřit. Pěvecké kvality, které výsostně patřily dámám typu Arethy Franklin, jsou u poměrně subtilně působící bělošky o to více pozoruhodné.

Album navíc tvoří jednotný celek, ve kterém jen přetěžko budete hledat slabší místo. Písně se převalují z jemných balad za doprovodu klavíru přes soulové skladby, občas trochu ovlivněné klasickou americkou country až do jakýchsi pseudogospelů, to vše zabaleno a uhlazeno popovou žehličkou, která vyrovnala vše, co by mohlo odradit průměrného konzumenta takovéto hudby. To prosím neberte jako výtku, naopak, je to kompliment. Každopádně nehrozí, že byste se u "The Soul Sessions" byť jen okamžik nudili.

Kromě všeho, co už bylo řečeno, je to i zásluhou výtečně napsaných písniček. Ať už je to úvodní "Chokin' Kind", "Super Duper Love" s efektními sbory i typickou soulovou kytarou, pomalá a zamyšlená balada "I Had A Dream" nebo podle mě asi nejlepší "I've Fallen In Love With You", při které se nejde nehoupat do rytmu. Žádná z nich neklesne ani o píď pod nastavenou laťku ani nevybočí z úžasně klidné a vyrovnané atmosféry, která vás uvede do stavu, kdy všechny starosti hodíte za hlavu. Doporučuji jako učiněný balzám na duši.

Když podotknu, že na desce se objevila i výtečná píseň právě již zmiňované Arethy Franklin, "All The King's Horses", a přidám, že je tam devět dalších stejně dobrých songů, není už moc co řešit. Joss Stone určitě udělala radost všem prognostikům, protože je nezklamala a bezpochyby bude jedním z největších objevů tohoto roku. Otázka je jen, jestli se udrží a pro příští léta bude hvězdou roku. Já osobně tipuji, že ano.