Kdyby měl i relativní hudební ignorant jmenovat pět nejslavnějších žijících kytaristů, Joe Satrianiho by nemohl vynechat. Dnes bezmála padesátiletý newyorský rodák má za sebou poměrně pestrou muzikantskou historii, prošel prakticky všemi styly odvozenými od bluesových a rockových kořenů. Je to ten typ osobnosti, jejíž životopis nebude obsahovat jména legendárních kapel, kterými prošel, spíše naopak, jeho jméno bude často citováno v souvislosti s minulostí desítek jiných muzikantů. Od druhé půlky osmdesátých let, kdy vydal první desku, až po dnešek platí, že ať nahrává s kýmkoli, desky vycházejí pod hlavičkou Joe Satriani. Dokument "The Satch Tapes" pochází z roku 1992 a mapuje tedy - z dnešního pohledu - první polovinu jeho dosavadní muzikantské kariéry.

"Psal se 18. srpen roku 1970, zrovna jsem hrál fotbal, byl jsem členem jednoho družstva, když jsem se dozvěděl, že Jimi Hendrix je po smrti. Byl jsem jak omráčený, ten samý den jsem oznámil trenérovi, že odcházím... někdy tenkrát jsem začal brát hru na kytaru vážně." To jsou slova, kterými Satriani přibližně hodinový dokument otevírá. Hendrix pro něj zůstal velkým vzorem ještě dlouho. A to ne ani tak v technice hry, jako ve výrazu - "Vždy jsem cítil, že má hudba je prodchnuta hlavně blues... ne ani tak že bych používal bluesových technik hraní, ale v nějakém poslání, vnitřním pocitu, se cítím nejvíc bluesmanem," konstatuje s jistotou, která může mnohé překvapit.

Právě Satriani bývá občas spojován s oním druhým pólem muzikatnství - technické virtuozity, ve které se původní feeling ve prospěch exhibující bezchybnosti ztrácí. Nicméně je to pohled zkreslený, ono "honění", které k Satrianimu rozhodně patří, má při důkladnějším poslechu kořeny u srdce, nepochází jen z mozku - podobně jak tomu bylo například u Stevie Ray Vaughana. To, že Satriani není jen geniálním technickým virtuozem, ale současně tím, kdo "to má od Boha", potvrzují i další muzikanti, kteří v dokumentu vystupují - jeho bývalí žáci Jeff Tyson či Steve Vai, pozitivními zkušenostmi se Satrianim nešetří ani Nigel Tufnel z legendárních Spinal Tap.

"The Satch Tapes" pochází z roku 1992, čímž je poměrně jasně vymezené období Satrianiho tvorby, které mapuje. Jde o rozpětí tří, i ze současného pohledu důležitých alb - "Surfing With The Alien" (1987), "Flying In A Blue Dream" (1989) a "The Extremist" (1992). O každém se dozvídáme, nejčastěji z úst Satrianiho, případně jeho spolumuzikantů, podrobnosti ze zákulisí jeho příprav, o tom, v jakém byli hudebníci při nahrávání rozpoložení, v neposlední řadě dojde i na spoustu obrazových materiálů - ukázek z klipů, případně dosud nepublikovaných koncertních záznamů.

Hodnota dokumentu ale nespočívá v těchto záběrech, jeho hlavní význam tkví v poznání i osobnostní, nehudební stránky Satrianiho. "The Satch Tapes" by měli vidět všichni, kdo kdy projevili zájem o Satrianiho hudbu a zajímá je, kdo za ní ve skutečnosti stojí. Vypráví zejména o kořenech této kytarové legendy, o důvodech, proč se k hudbě dostal, o tom, jak se jeho vztah ke kytaře vyvíjel. Samozřejmě nechybí ani tradiční muzikanské historky, koření, bez kterého se by se podobný dokument snad ani neobešel.

To, že DVD vychází s více než desetiletým zpožděním, ani zbla se nevyužilo předností média (když pomineme, že u dokumentu chybí třeba jen anglické titulky, jistě by nebylo naškodu, kdyby se objevily bonusy v podobě fotomateriálů nebo alespoň jednoduchý přehled diskografie) - jde tedy jen o překopírovanou VHSku, by bylo zas na jiné povídání a ubírá jinak velmi kvalitnímu dokumentu zbytečné body na hodnocení.