Mezi světově proslulými kytaristy - a hlavně mezi těmi, kteří se prezentují jako sólisté (tedy nikoliv součást kapely) a s kytarou pracují coby instrumentem, jenž sám o sobě, bez vokálů, předává emoce - patří Joe Satriani a Steve Vai mezi opravdovou smetánku. A když se tahle vlivná jména konečně spojí na jednom pódiu, jde o opravdu velkou událost.

Tedy, ne že by spolu nikdy nehráli - už dříve se potkali v rámci projektu G3. Ale tam to nebylo ono. Za prvé, měli s sebou třetího do party, za druhé se jednalo v zásadě o tři samostatné sety a společný jam, navíc stojící na slavných hitech někoho jiného. Tohle všechno se pod hlavičkou Satchvai Band a turné "Surfing With Hydra" podařilo odbourat a nabídnout skutečně hladce bezešvý večer.

Otevřel jej americký kytarista Ned Evett a hned na začátku se odkopal zvukař. Ten nějak zapomněl do mixu pustit Evettův vokál a zareagoval až po nespokojených výkřicích z publika. Hudebník každopádně v necelé půlhodince předvedl svou vlastní tvorbu, která se dotýká rocku i blues, a stihl odprezentovat několik unikátních nástrojů, mezi nimi třeba resofonickou titanovou kytaru nebo kytaru se skleněným krkem a bez pražců. A ta zní skutečně specificky, klouzavě, už ze samé podstaty konstrukce nástroje zasněně. I tak předvedl spíše zapomenutelný set vhodný spíše pro ukrácení dlouhé chvíle.

Satriani a Vai vystoupali na pódium téměř zaplněného Fora Karlin jako jeden muž a hned od začátku se jim podařilo úspěšně rozptýlit představu jakékoliv hierarchie na pódiu. Úvod koncertu obstarala dvojice čerstvých společných skladeb, tedy "I Wanna Play My Guitar" a "Sea of Emotion, Part 1", zábavných rockových vypalovaček, které dokázaly dobře nastavit náladu večera.

Studiovou verzi "I Wanna Play My Guitar" nazpíval s kapelou Glenn Hughes. Legendární vokalista (mimo jiné) Deep Purple sice do Prahy nedorazil, velmi zdatně jej ale zastoupil baskytarista Mike Mendoza, výrazná opora doprovodné supergroup, bývalý basák The Dead Daisies či Whitesnake nebo Thin Lizzy. O třetí kytaru na jevišti se staral kytarový nerd Pete Thorn, který hrával v týmu Chrise Cornella či Dona Henleyho z Eagles, za bicí usedl Kenny Aronoff. Jeho (nekompletní) výčet spoluprací zabírá na anglické Wikipedii jedenáct řádků a čistě výběrově nabízí těžké váhy jako Bob Dylan, Paul McCartney, Smashing Pumpkins, Joe Cocker, Alanis Morissette, Johny Cash nebo Beyoncé.

Slavnými jmény poněkud přeplněný odstavec má funkci jedinou - ukázat, jaká muzikantská extratřída se na pódiu Fora Karlín tentokrát sešla. A všechno to šlo bez hvězdných eg a dokazování si vlastních zásluh. Řada klasických formací by se tady mohla učit něco o soudržnosti.

V tomto duchu se nesla i spolupráce obou protagonistů. Poctivě se střídali, zhruba co dvě písně se jeden ke druhému připojil, třeba v povedeném medley "Ice 9 / The Crying Machine" nebo v Satrianiho skladbě "Sahara". Díky tomu byl průběh večera naprosto bezešvý. Oba mistři nabídli hitový průřez svou tvorbou. U Satrianiho nemohly chybět jistoty "Surfing With the Alien", "Satch Boogie" nebo "If I Could Fly", jejíž nosnou melodii si svého času, určitě nezáměrně, vypůjčili Coldplay.

Vai vytasil z klobouku "For the Love of God" - jako duet s kolegou! -, "Zeus in Chains" a také kytarové monstrum jménem Hydra. Jedinečný trojkrký nástroj se rozezněl při skladbě "Teeth of the Hydra" a šlo o nesmírně magický moment bez okázalého zdůrazňování virtuozity. Muzikanti se napoprvé rozloučili satrianovkou "Always With Me, Always With You", v přídavku pak svorně přidali "Crowd Chant" a cover Steppenwolf proslavené "Born To Be Wild", tu navíc v posílené sestavě o čtvrtou kytaru, na kterou si přišel zahrát v Praze usídlený producent Geoff Tyson.

Ono hladké propojení a přímé srovnání ukázalo, že žák překonal svého učitele. Satriani kreslí krásné melodie, ale v zásadě je univerzálně líbivý. Vai - a jistě se na něm podepsala i léta odsloužená u Franka Zappy - hudebně uvažuje poněkud složitěji, ale ta emocionalita, kterou ze šesti strun kouzlí, je hlubší a promyšlenější. Svůj zvuk více tvaruje, posluchače nechává v napětí, ale přesto neztrácí melodickou přehlednost.

Obojího by bylo bývalo moc, sofistikovanosti i melodií jdoucích na ruku. Tady ale bylo vše skvěle vyvážené - kytarová virtuozita par excelence, servírovaná bez hvězdných manýr a snahy exhibovat, muzikantská skromnost i nehraná radost z toho nažhavit kytarové aparáty společně. Těžko cokoliv vytýkat - snad jen ty projekce, které se omezily v podstatě jen na promítání odpovídajících videoklipů. Jinak se jednalo o velmi silný večer plný vzácného hudebního souznění.