Jan Hrubý patří ke klasikům českého bigbítu a jeho jméno se nachází na řadě alb (namátkou první Mišíkova sólová alba, nejlepší Prokopovy desky) patřících do zlatého fondu české rockové hudby. Hrubý se svou prvotinou čekal až do začátku devadesátých let, kdy představil (konkrétně v roce 1992) dle autorova názoru dosud nepřekonanou "Cestu na severozápad", jakousi esenci své dosavadní tvorby, album plné osobitých, v našich poměrech zcela výjimečných aranžérských nápadů. Od té doby vydal - ať už pod hlavičkou svého "domovského" Kukulínu či v rámci nejrůznějších projektů - celou řadu desek, které se kvalitě jeho sólového počinu tu více, tu méně blížily.

Zatím asi nejpovedenějším následovníkem zmíněného opusu je pět let stará "Středozem" (s Kukulínem), kde se Hrubý & spol. nejlépe vyrovnali s nároky hudby, které je zvykem říkat "keltská". Ne všechna Hrubého alba jsou však kvalitativně na stejné výši a na některých (např. poslední "Mezidobí") autor a vynikající houslista spíše hledá než nachází. Nutno však podotknout, že Hrubý věnuje velkou část své energie Mišíkovu Etc., kam se po předloňském personálním kolotoči navrátil. Na dlouho očekávaném (a stále odkládaném) novém albu by se měl Hrubý výrazně podílet coby skladatel a tvůrce zvuku.

Možná právě vzhledem k pracovnímu vytížení své ústřední postavy není Kukulín na CD "Silmarillion" v nejlepší formě. Album je pojato jako zpracování osudů hrdinů Tolkienovy stejnojmenné knihy (a tudíž autor těchto řádků nemůže z tohoto pohledu cokoliv hodnotit, neb nezná) a velkou roli zde hrají texty překladatelky Patricie Frecerové (ta spolupracovala i na výše zmíněném "Mezidobí"). Zpěvu se vedle kukulínovského Jan Koláře chopily Jana Lewitová (ve třech skladbách) a Kateřina Podholová; výkony obou dam patří k tomu lepšímu, co na desce můžete slyšet. Přes tento fakt je autor nucen již po několikáté konstatovat, že vokální desky jsou z Hrubého produkce těmi rozhodně méně zdařilými. I na "Silmarillionu" najdeme skladby, které jsou jinak povedené, ale nevýrazný Kolářův pěvecký projev (ukázkově např. v písni "Beren a Luthien") je posouvá o několik pater níže.

Hrubého skladbám (všechny písně alba s výjimkou rozmáchlých "Rauroských vodopády" Jana Koláře) také sluší minimální instrumentace. Čím jsou skladby skromněji aranžované, tím jsou lepší. K tomu nejlepšímu lze přiřadit křehkou píseň "Stromy Valar" s průzračnou Hrubého akustickou kytarou a procítěným zpěvem hostující Jany Lewitové. Malým klenotem je pak nejpovedenější (protože instrumentální?) skladba desky "Modrý Portugal", kde Kukulín zní jako na svých nejpovedenějších nahrávkách. Zajímavá je též "Píseň pro muže z Númeronu", na níž Lewitová zpívá jako Nico v dobách své největší slávy. Na albu se coby hosté a spolutvůrci podíleli pánové Skála, Veselý a Zelenka z Etc. a zejména kytara prvně jmenovaného je v písni "Beren a Luthien" nepřeslechnutelná.

Recenzované album se rozhodně nepřiřadí k nejlepším počinům Hrubého & spol. Přesto jsou na něm mimořádně zajímavé momenty, které jasně dokazují sílu a tvůrčí potenciál všech zúčastněných. Na druhou stranu jsou zde v míře větší než je zvykem skladby, které měly být zachyceny sítem autorské sebekritiky. Ty dělají ze "Silmarillionu" desku, k níž se budete vracet méně často než k jiným kukulínovským nahrávkám.