Perpetuum mobile opravdu funguje!

Posledních zhruba deset let rozdělilo příznivce a fanoušky německé hudební legendy na dva tábory. V tom prvním se nacházejí zavilí skalní industrialisté, kteří obdivují jejich hlukové počátky a jejich aktuální směřování jim připadne plytké a zkomercionalizované. V tom druhém pak najdeme ty, kterým je naopak sympatičtější - proč nepřiznat, že oproti prvotnímu období i pro nepřipravené posluchače mnohem stravitelnější - vývojová řada alb "Tabula Rasa", "Ende Neu" a "Silence Is Sexy" s jejich vstřebáváním veškerých dostupných vlivů, které současná hudba přináší. Ty sahají od rocku až po elektronickou scénou zpopularizované postupy. Původní industriální ruchy nahradily zvuky, které ovšem zde nejsou vytvářené za pomoci sampleru, ale hezky manuálně. Jejich novinka by ovšem mohla uspokojit tábory oba.

Blixa Bargeld, který je nejen zpěvákem Neubauten, ale řekněme jejich hlavním režisérem, vloni opustil své druhé působiště - The Bad Seeds Nicka Cavea, kde působil dvacet let coby kytarista. A jako důvod uvedl právě potřebu více se soustředit na další aktivity v čele se svým kmenovým seskupením. Přičtěme k tomu fakt, že na rozdíl od Cavea a dalších kolegů, kteří po pohlcení svého dvorního vydavatele kolosem EMI odešli jinam, Einstürzende Neubauten u Mute zůstali a máme tu důvod k očekávání jako hrom. Výsledek za ním rozhodně nezaostává, ba právě naopak: Novinka je nejen dalším krokem v minulými deskami naznačené linii, ale zároveň i pádnou odpovědí všem, kteří vyzývali po návratu ke kořenům.

Jestliže úvod desky ještě nenaznačuje nic nového, titulní, v pořadí druhá skladba, vytahuje na světlo typicky kovové perkusivní zvuky, kterých přece jen v minulých letech ubývalo, a během téměř čtvrt hodiny graduje až do agresivních hlukových pasáží. Pokračuje se křehkou, melodickou a bez rytmické podpory vyloženě komorní lahůdkou "Ein leichtes leises Säuseln", aby se i nadále v jakýchsi pomyslných přílivech vln napětí a hluku střídaly pasáže téměř ambientní s brutálními, na kost oholenými rytmy. Zvuková bohatost a aranžérská propracovanost způsobuje, že je nejen stále co objevovat, ale že se členové skupiny obejdou bez instrumentálních exhibic, desítek akordů i střídání temp, aniž by se u toho uspokojovali jen oni sami. Což si přiznejme, je situace, které se občas typické industriální spolky nevyhnou. Ale i příznivci klasického pojetí industriálu těžko mohou po poslechu téhle desky popřít, že by skupina na své kořeny zcela zapomněla a že by ona typická železa měla jen okrajovou roli. Vedle oproti minulosti častějších, opravdu nádherných a vznosných šansonových melodií (je vidět, že Blixovo působení v The Bad Seeds nezůstalo bez následků) aktuální celek vyvažují i tónů prosté ruchové plochy, ale nejčastější jsou přece jenom typické Neubautenovské "pochody". A jestli je něčeho nové album excelentní ukázkou, pak je to skutečnost, že hlasitost přestává v tomto pojetí hudby hrát roli, aniž by výrazně ubyla pro kapelu příznačná dynamika. Neubauten zkrátka opět nabídli výživný sendvič, který uspokojí každého mlsouna. A abyste ho po prvním ukousnutí poznali, nemusí být ani opatřen logem jako ten na starém gramofonu, ve kterém housku nahrazuje polystyren a náplň plastové láhve a plechovky, který najdete na dotaženém a jako obvykle výtvarně úžasném obalu.

V březnu Einstürzende Neubauten po čtyřech letech opět zavítají koncertně do Prahy. Jako návnada je, myslím, postačující vzpomínka na minulou zastávku, kdy se snad všichni přítomní shodli na tom, že koncertně tahle parta nechává za sebou svá jinak vynikající alba o několik koňských délek. Pokud by to mělo platit i tentokrát, máme se na co těšit.